Pěší túra předjarní Šárkou

Člověk se už nemůže dočkat, až nastane to správné výletní počasí. A tak jsem se rozhodl, že poručím větru dešti a i tak se vydám na pěší túru. Rozhodl jsem se pro Šárecké údolí a blízké okolí.

Na to, že bylo za polovičkou března, byla ráno teplota pět stupňů pod nulou. Naštěstí by ale podle předpovědi měla během dne vystoupat i trochu nad bod mrazu. Má být jasno, a tak doufám, že se do toho sluníčko pořádně opře. A tak jsem vyrazil. Pražskou hromadnou dopravou jsem se nechal odvézt na Hanspaulku. Pro neznalé připomenu, že se jedná o vilovou čtvrť nad Dejvicemi, vzniklou ve 20. letech 20. století, kde dominují zejména funkcionalistické vily. Já jsem se tu napojil na zelenou a pak na červenou turistickou značku a kolem ruin barokní usedlosti Zlatnice jsem sešel dolů do Šáreckého údolí.

Zde jsem se vydal kolem Šáreckého potoka. Tající sníh a mrazivé počasí vykouzlilo svoje, a tak jsem fotografoval, co se dalo. Díky tomu vznikl i můj fotoblog „Šáreckým potokem“.

Pokračoval jsem dál. Červená značka mne dovedla do čtvrti Jenerálka. Tady jsem prošel nejprve kolem barokního kostelíka svatého Jana Nepomuského, jenž byl vystavěn v roce 1713 na místě dřívější kaple. Letos tedy má třistaleté výročí.

A pak i kolem zdejšího novobarokního zámečku z konce 18. století, podle kterého tato oblast dostala své jméno. To proto, že zde tehdy sídlila část rakouského generálního štábu.

Jenerálka je důležitá ještě z jednoho hlediska, a to archeologického. Podle informací z wikipedie se jedná o největší a nejslavnější pražskou paleolitickou lokalitu, kde bylo v mladším paleolitu sídliště tzv. lovců mamutů, známých například podle stejnojmenné knížky Eduarda Štorcha, odehrávající se zhruba před 20-30 tisíci lety. Dokonce i přímo tady se prý měla odehrávat i část tohoto románu. V jejich době mimochodem panovala poslední doba ledová, neboli glaciál, během které u nás panovalo podnebí průměrně o nějakých 5-7 stupňů chladnější. Jak příznačné pro aktuální počasí. Podle mých odhadu byla teplota zřejmě ještě sále pod nulou.

Cesta mne pak zavedla k menší jeskyni ve skále, tedy lépe řečeno ke krátké průzkumné štole, která je hned u cesty.

A tak jsem si prolezl a vyfotografoval a pokračoval dál.

Červená značka mne tentokrát vyvedla nahoru do svahu. Jelikož tento svah byl otočený k severu, stále tu ještě ležel sníh. To protější, jižní svah byl už téměř bez sněhu.

Dole v údolí se kroutil Šárecký potok (viz Šáreckým potokem), kolem něhož po cestě projel tu a tam i nějaký ten cyklista.

Šel jsem poměrně dlouho. A dokonce i složení lesa se pozvolna měnilo. A dokonce jsem tu kousek ode mne ve křoví zahlédl utíkat dva divočáky. To se mi ještě na svých túrách nestalo.

A tak jsem se konečně dostal až k Vokovicím, odkud jsou nádherné výhledy na samotnou Divokou Šárku. A tak jsem tu začal fotografovat svůj další fotoblog Skály Divoké Šárky.

Pak jsem prošel kolem tohoto kamene, který mi připomněl pravěký menhir. Zda je to skutečný menhir nevím. Ale z webových stránek KPUFO (http://www.kpufo.cz/oblasti/meg/album/mechanika/prehled.htm) vím, že tu někde kdysi býval dokonce i megalit typu „trilit“ (sestava ze třech kamenů – dvou svislých a třetího vodorovného tvořící překlad). Škoda jen že se nezachoval.

V každém případě pouhých asi 100 metrů od kamene se na skalní vyvýšenině nalézá pravěké hradiště. To bylo osídleno nepřetržitě od starší doby kamenné až do příchodu Slovanů. Největší slávu zažilo v 7. a 8. století našeho letopočtu, kdy samotné hradiště mělo rozlohu tři hektary a jeho předhradí až dvacet hektarů. Snad právě proto i sem někteří badatelé umisťují legendární hrad Canburg, což měl být podle Moissacké kroniky hrad, jenž byl na přelomu 8. a 9. století napaden a poté neúspěšně obléhán vojsky franského krále Karla Velikého. (viz Pěší túra Kokořínskem), jehož umístění je neznámé. Šárecké hradiště zaniklo až v 9. století.

A je docela možné, že právě i z těchto dob pochází pověst o Ctiradovi a Šárce z tzv. „dívčí války“. Kdy tudy měla projíždět Ctiradova družina a padnout do Vlastiny lsti. Narazili zde na spoutanou dívku Šárku, kterou Ctirad osvobodil a po vypití omamného nápoje je pak Vlastiny bojovnice zabyly. 

Odtud jsem sestoupil dolů k vodní nádrži Džbán. Ta byla postavena v letech 1966-71 pro rekreaci obyvatel hlavního města Prahy.

A tady jsem vstoupil do samotné přírodní rezervace „Divoká Šárka. Fotografoval jsem, a tak i zde díky tomu vznikal kromě již zmíněného fotoblogu „Šáreckým potokem“ i fotobog „Skály Divoké Šárky“.

Procházel jsem a potkával lidi na výletě. Slyšel jsem například jednoho hocha, jak své mamince říkal. „Tady je to hezké. A jaké to teprve bude, až to uvidíme tam seshora.“ Jeho maminka pak zpozorněla.: „To si piš, že nikam na žádné skály nepolezeme!“ Nakonec jsem ho stejně zahlédl, jak vylezl na jednu menší skalku. Hold, dobrodružná povaha se v žádném klukovi nezapře. Vždyť to znám i sám od sebe. Jinak bych ani já své dobrodružné výlety (viz rubrika výlety a tramping) neprovozoval.

Šel jsem dál a prošel nejdříve kolem koupaliště „Divoká Šárka“, které v tomto chladném počasí nejspíš ještě asi v provozu nebylo.

A pak kolem hostince „Dívčí skok“, kde jsem si došel na oběd. Ten je pojmenovaný podle zdejší nejvyšší skály. A proč je tato skála nazvaná právě takto? To se opět dostáváme ke starým pověstem. Podle nich právě zde měla ukončit svůj život Šárka, když měla výčitky svědomí z toho, jak ublížila Ctiradovi a jeho družině.

Po obědě jsem se vydal ještě kousek kolem Šáreckého potoka, protože i tam jsou zajímavé věci. Například Čertův mlýn.

A dřevořezby, které se u něj nalézají.

A pak i takovéhle útvary na skále.

A dokonce i kamenné moře, jenž v tuto dobu bylo ještě částečně pod sněhem. Hold severní svah.Vrátil jsem se k Dívčímu skoku a pokračoval dál po červené turistické značce ve směru na čtvrť Nebušice.

Než jsem tam však došel, navštívil jsem ještě nebušickou vyhlídku. Odkud je vidět celá Divoká Šárka. A když se pootočíme doprava, spatříme i startující letadla z ruzyňského letiště.

V Nebušicích jsem prošel kolem novorománského kostela Sv. Cyrila a Metoděje, postaveného v letech 1885-86.

Pak les „Hlásek“ s altánky a pokračoval po červené turistické značce. Na rozcestí nad Truhlářskou jsem odbočil na modrou turistickou značku, aby mne dovedla do dalšího skalnatého údolí, o kterém jsem se dozvěděl až z mapy, když jsem plánoval tento výlet.

Je to přírodní památka Housle. Když jsem na toto místo přišel, první co mne přišlo na mysl, byla Rokle úmluvy z knížky „Hoši od Bobří řeky“ od Jaroslava Foglara. Asi tak nějak podobně, jako PP Housle, musela nejspíš vypadat i v tomto příběhu. Najednou jsem se totiž ocitl před 20-30 metrů hlubokou roklí, ohraničenou skalními stěnami.

Vyhloubena byla po tisíciletí vodou ve zdejších pískovcích a opukách. Dostat se do ní je možné po modré turistické značce z Lysaloj a nebo z hlavní silnice z Prahy do Horoměřic, kudy jsem sem šel i já. Samotný vchod do ní je však z východní části.

Když jdete Houslemi, už tu cestu lemují skalní stěny. Duše, milující přírodní romantiku, si tu jistě přijdou na své. A dokonce je tu i jeskyně!

Místo zřejmě učarovalo i trampům, o čem svědčí i ohniště a upravené lavičky. Takže se dá předpokládat i to, že i když se to tu jmenuje „Housle“, tak že tu možná znějí i romantické tóny kytar.

A aby tajuplné romantiky nebylo málo, tak vchod do rokle střeží od r. 1863 kaplička Panny Marie Sedmibolestné u Lysaloj, která označuje studánku se zázračnou vodou, která má prý léčebné účinky hlavně, a to hlavně na oční problémy. Mne přírodní památka Housle tak fascinovala, že jsem i z ní udělal další fotoblog, a to tento: „Už jste byli v Houslích?“ Tam jsem pak dal víc fotografií, protože sem by se to všechno už nevešlo a reportáž by už byla nepřehledná.

Z Lysaloj jsem po modré turistické značce sešel dolu do údolí Dolní Šárka a odtud stoupal na kopec Baba. Na jeho vrcholu se totiž na Vltavou nalézá zřícenina. Ve skutečnosti to je původně viniční lis, který byl na romantickou zříceninu přebudovaný až v 19. století, když se pod ním budovala železniční trať.

A je tu hezky a také nádherný výhled na Vltavu, Císařský ostrov, na Dejvice i na Pražský hrad.

Už bylo pozdní odpoledne. A tak jsem se odtud vydal směrem nad Julisku, abych našel nejbližší MHD a mohl se vrátit domů. A tak jsem rád, že i navzdory chladnějšího počasí jsem mohl podniknout svojí první letošní pěší túru za dobrodružstvím. Už jsem sice během zimy podnikl dvě běžkařské túry (viz Na běžkách kolem Chuchle, a Na běžkách jihovýchodní Prahou). Ty však byly na běžkách. Toto byla vyloženě pěší túra. A bude li přát počasí, snad budou i další.

Použitá literatura: wikipedie, místní informační tabule

Související reportáže z dalších výletů:

47: Na běžkách kolem Chuchle

46: Na běžkách jihovýchodní Prahou

45: Pěší výlet podzimní Prahou

44. Pěší túra kolem Vrchlice

43. Pěší túra z Loděnice do Berouna

42. Z Kutné Hory na Vysokou

41. Na inlajnech kolem Vltavy a Berounky

35.-40: dovolená 2012 Sloupsko

34. Na výletě kolem Sázavy je vždycky příjemně

33. Pěší túra magickým Podblanickem

32. Pěší túra z Týnce do Zlatého kaňonu

31. Pěšky z Berouna přes Tetín na Karlštejn

30. Pěší výlet do Posázaví

29: Pěší túra Kokořínskem

28. Ze Srbska přes Koněpruské jeskyně do Berouna

27. Pěší túra do „Záporna“

26. Pěší túra po magických místech Kolínska

25. Předjarní cesta Prokopským údolím

1-24. : Rubrika Po stopách trampské historie s dalšími obdobnými reportážemi z mých výletů