Pěšky z Berouna přes Tetín na Karlštejn

Další pěší túra mne opět přivedla do Českého Krasu. Vedla přes místa, kudy šla historie, tak i přes místa, kudy chodí zdejší jeskyňáři. A tak zvu čtenáře na další výpravu po zajímavých místech.

Vlakem jsem tentokrát jel do Berouna, kde jsem vystoupil a z nádraží jsem se vydal po modré turistické značce ve směru na Tetín. Vystoupal jsem do kopce přes Zavadilku, odkud je hezký výhled na celé okresní město.

Asi po dvou kilometrech jsem došel k odbočce na první můj dnešní cíl - vrchol Damil. Cesta na Damil vede s ohradou s koňmi na levé straně.

A ohradou s krávami na pravé straně. S výhledem na Beroun a dálnici

A pak mne přivede do starých lomů, plných ohnišť, které podávají svědectví o tom, že lomaře zde vystřídali trampové a dobrodruzi. Ale dávno před všemi, už v pravěku tu bylo i pravěké hradiště. A tak jsem si na Damil vystoupal a udělal pár fotografií okolí.

Sešel jsem dolů a nasměroval jsem si to na nedaleký Tetín. To je víska, ale pravdu zajímavá. Už před více než tisícem lety se tu psala česká historie. Na wikipedii se můžeme dočíst, že Tetín patří k nejstarším vesnicím v České republice a že toto místo bylo osídleno i v paleolitu. Staré pověsti i jméno obce toto místo spojují s bájnou Tetou, dcerou knížete Kroka. I když název zní jasně, historikové spojitost Tetína s touto ženou neprokázali. Prokázali však souvislost s jinou významnou ženou české historie, a to se svatou Ludmilou, neboť v 10. století byl zdejší dvorec jejím vdovským sídlem, a tam také byla v roce 921 zavražděna.

V Tetíně jsem před tím byl zatím jen jednou. Procházeli jsme tady před šesti roky s naším turistickým oddílem. Ale to jsem měl starost  především o děti a navíc jsme pospíchali do Berouna na vlak, a tak na nějaký bližší průzkum nebyl čas. To jsem si chtěl vynahradit nyní. A skutečně tolik zajímavých míst prosáklých historií, se jen tak nikde nevidí. Vede tu po nich naučný okruh, který jsem si také tentokrát prošel.

Jeho začátkem je nevelké muzeum, kde je možné se seznámit s historií a zdejšími archeologickými nálezy a také s přírodou v okolí, která je bohatá především na krasové jevy, především na jeskyně.

Okruh dále pokračuje ke dvěma zdejším kostelům, a to k románskému kostelu svaté Kateřiny Alexandrijské, založeného v roce 1200 a k raně baroknímu kostelu svaté Ludmily ze 17. století, který s ní sousedí.

Od dvou kostelů pokračuji k tetínským hradům, které jsou umístěné na stráni nad Berounkou. A nebo také nad Mží, jak se tok protékající dole v údolí zhruba do 17. století jmenoval. Jak už jsem se zmínil, nejznámější pověst o tom, že zde býval hrad druhorozené dcery knížete Kroka, není nijak archeologicky doložen, a to stejně, jako existence samotné Tety. Zato na konci 9. století zde byl knížetem Spytihněvem založen, a to jako hraniční hrad tehdejšího středočeského panství Přemyslovců. Zbylo po něm hradiště, které zaujímá asi 10 hektarů včetně části obce Tetína. A právě zde byla uškrcena i sv. Ludmila.

Avšak zřícenina hradu, která tu je dnes k vidění, jako nejlépe dochovaná, jsou zbytky přemyslovského hradu z konce 13. století, založeného králem Václavem II. Ovšem je tu nádherný výhled na řeku Berounku.

Naučný okruh pak pokračuje v pořadí k třetímu tetínskému kostelu, a to ke kostelu sv. Jana Nepomuského, jenž je ze všech tří tetínských chrámů nejstarší. Pochází z románské doby, a to konkrétně z roku 1255, jenž byl později barokně přestavěný.

Když jsem si prošel a vyfotografoval celý okruh, vydal jsem se po modré turistické značce dále

Když jsem opustil Tetín, vydal jsem se do lesa. Podle turistické značky by tu někde měla být nějaká jeskyně. U cesty však žádná není a ani žádná turistická odbočka o ní neinformuje. Protože vím, že jeskyňáři o nich vědí, měla by k nim být vyšlapaná nějaká cestička. A tak jsem náhodou do jedné odbočil a že uvidím, kam mne dovede. A co se nestalo. Narazil jsem tam na dva jeskyňáře, kteří tu zrovna čistili jednu jeskyni od nánosů hlíny.  Od nich jsem se dozvěděl, že ta jeskyně, která je označena na mapách, se tu skutečně vyskytuje a jmenuje se „Kodské polesí“ a nalézá se zhruba ještě o dalších cca 50 metru dále. Poděkoval jsem a jeskyni se mi skutečně v popsaném místě nalézt podařilo, a tak přidávám jejich fotografii. Není nijak široka, ale jeden člověk by se do ní prosoukal.

A protože jsem potkal jeskyňáře zeptal jsem se jich i na to, zda se v Českém krasu nalézají i nějaké další podobné jeskyně, jako jsou třeba ty Koněpruské. A skutečně se prý nalézají, ale vědí o nich převážně jen jeskyňáři a jejich vchody jsou většinou zabezpečeny před veřejností. Například, asi půl kilometru odtud je jeskyně Martina, dlouhá cca 445 metrů, jež ukrývá i zajímavou krápníkovou výzdobu. Pokud by Vás zajímala, nalezl jsem na internetu tuto stránku -  http://prvnimbkg.unas.cz/jeskyne/ckras/martina.htm - s fotografiemi z této jeskyně. A jsou tu samozřejmě i další jeskyně. O těch se zmíním ještě za chvíli.

Já jsem pak pokračoval dál na Kodu. O zdejší vesničce, vyvěračce i jeskyni jsem toho už dost pověděl v reportážích z mých výletů „Ze Srbska přes Koněpruské jeskyně do Berouna“ a „Trampskou stopou po Českém Krasu“. A  tak přemýšlím, o jaké zdejší zajímavosti bych Vám ještě pověděl. Aha už jsem si vzpomněl. Nedaleko nad kodskou vyvěračkou je hájovna, a tam za 2. světové války sloužil hajný Bohumil Žíhla. Jenže když válka skončila, tak v kodském polesí tábořili sovětští vojáci. Opíjeli se a pak páčili okenice v Kodě a v nedaleké trampské osadě Údolí Děsů a kradli lampy, deky a další věci. 27. května 1945 se o to pokusili i ve zdejší hájovně. Když se ji o to pan hajný Žíhla pokusil zabránit, byl jimi bohužel zabit.

Tuto tragickou příhodu jsem čerpal z místní vývěsní tabule a také z internetové kroniky trampské osady Údolí Děsu „Historie - TO ÚDOLÍ DĚSU“, osady, kterou teď procházím dolů do Srbska k Berounce, a o které jsem se už také zmiňoval v obou článcích „Ze Srbska přes Koněpruské jeskyně do Berouna“ a „Trampskou stopou po Českém Krasu. Když už jsem psal o zvěrstvech, jaká tu prováděli oni sovětští vojáci, tak ve stejné osadní kronice jsem se dozvěděl, že tito samí vojáci zranili při chytání ryb pomocí granátů i zdejšího malého osadníka Mirka Hellera. V řádcích se sice nepíše jeho věk, ale ze slov „malého osadníka“ je patrné, že se zřejmě jednalo o kluka. A tak si říkám, co se to muselo tady pohybovat za primitivy, když dokázali ublížit nevinnému dítěti.

A tak jdu dolů ze svahu. Zatímco posledně, cestou do Koněprus, jsem šel nahoru, tentokrát jsem šel opačně, a to si člověk zase všimne jiných věcí. A tak jsem si pořídil další fotografie Údolí Děsu a šel dále do Srbska, kde jsem si, protože bylo poledne, došel do hospody na oběd.

Po obědě jsem v Srbsku přešel most přes Berounku, či jak říkají trampové přes Starou řeku. Znám to tady, často sem jezdíme s dětmi z našeho turisťáku (tábořili jsme tu  ve zdejším kempu), a tak vím, že Beronka je tu poměrně mělká a dá se přejít z jednoho břehu na druhý, a to bez pomocí plavání. Toho zřejmě využívají i zdejší koňaři, které jsem tu vyfotografoval se dvěma koníky, jak se tu brodí.

To však neplatí v době povodní, a tak na protějším břehu je domeček, a tam je zachycena výška hladiny při nejrůznějších povodních, které se Srbskem prohnaly. A to včetně té ze srpna 2002. Co mne však překvapilo, bylo to, že v květnu 1872 tu byla povodeň, jejíž hladina tu byla ještě o nějakých cca půl metru výše, než při té před deseti lety.

Já jsem se odtud vydal po žluté turistické značce směrem na Bubovické vodopády. Asi v polovině cesty ze Srbska k Bubovickým vodopádům se nalézá v levém svahu malá jeskyně. A tak jsem si k ní vylezl a vyfotografoval ji. Zvenku i zevnitř.

A pak jsem pokračoval dále. Moje kroky teď vedou kolem Kubrichtovy boudy. Tato legendární lesní hospoda se začala stavět v roce 1921, a to bylo právě v době, kdy se v okolí rozmáhal tramping. A právě Kubrichtova bouda byla mezi zdejšími trampy velice oblíbenou. Po druhé světové válce se sice přejmenovala na „Boudu U Vodopádů“, ale blízkost lomů Amerika, kde se začaly vyprávět pověsti o legendárním Hagenovi, jaké si tajuplné postavě především pro trampy (viz mé vyprávění v článku Králičím údolím za trampským duchem Hagenem), tak obliba mezi trampíky vzrostla. A tak není divu, že několik chat vzniklo i v okolí a že se tu konaly i trampské potlachy a hry (dokonce i lední hokej). Okolo roku 1985 bohužel bouda vyhořela a nahradila ji ochranářská bouda, jež tu stojí do současnosti. Dnes tu bohatou trampskou minulost připomíná už jen velké ohniště, které se tu nalézá. A tak jsem si objekt vyfotografoval a pokračoval k nedalekým Bubovickým vodopádům.

Ten kdo má rád dobrodružství a divokou přírodu si tu určitě přijde na své. K vodopádům se totiž každý dostane po skalním schodišti, nahoru, dolů a za chvíli jste u nich. Celou cestu jsem se bál, abych z vodopádů vůbec něco měl, neboť byla doba sucha. Jednou když jsem tu byl s naším turisťákem, byly vyschlé úplně. Ale tentokrát tam naštěstí něco ještě teklo, a tak jsem si udělal sérii fotografií, které jsem zveřejnil ve speciálním fotoblogu, nazvaném „Bubovické vodopády“.

Divokost této lokalitě dodává ještě jeskyně, která se nalézá hned nad vodopády. A zde se musím svěřit s jedním zvláštním zážitkem, který jsem tu zažil, když jsem tu byl s naším oddílem zhruba před šesti lety. Vylezli jsme do jeskyně a své ruce jsem si opřel o velký kámen, který je hned naproti vchodu. A co jsem ucítil. Zdálo se mi, jako kdyby ten kámen nějak vibroval nebo pulsoval. Když jsem se o tom zmínil dětem z oddílu, říkaly, že to cítí také! Takže to nebyl jen můj subjektivní pocit. Od té doby jsem v jeskyni po čtvrté a bohužel už jsem to tam nikdy necítil. Čím to mohlo být nevím. Že by se sem nějak přenášel proud potoka? Ne. Byl jsem zde za různých tekoucích stavů a necítil jsem to. Nebo že by únavou našeho těla z výletu bychom cítili pulsaci krve v těle? Také ne. Před dvěma roky jsem až sem jel z Prahy na kole, takže únava být musela, a také jsem to necítil. Takže těžko říci. A dokonce i teď jsem tu potkal několik cyklistů, ovšem ti musí své kolo nechat pod schody, tady by se jim po skálách špatně jezdilo.

Když jsem se rozloučil s Bubovickými vodopády, pokračoval jsem přes Královu studni ve směru na Karlštejn. Tady se nalézá studánka, kterou jsem si vyfotografoval a pokračoval dál. Přitom jsem přemýšlel, co se asi nalézá tam někde dole pod mýma nohama. Pokud jste četli moje putování „Ze Srbska přes Koněpruské jeskyně do Berouna“, tak tam jsem si položil otázku, zda se i někde jinde v Českém krasu nalézají obdobně velké jeskynní systémy, které by někdy v budoucnu teoreticky šli tak jako Koněpruské jeskyně zpřístupnit veřejnosti. Je to docela možné. V tomto okolí se nalézají hned tři takové jeskynní komplexy. Jak by to bylo s jejich zpřístupněním, to nevím, protože neznám tamější poměry, ale vím, že takové rozlehlejší prostory tu skutečně existují.

Všem známé Koněpruské jeskyně měří zhruba 2000 metrů. Není to sice nejvíc v republice, protože četné zpřístupněné jeskynní systémy na Moravě měří mnohem víc. Namátkou jeskynní komplex kolem Amatérských jeskyní, Sloupsko-šošůvských jeskynní, Punkevních jeskynní a dalších měří úctyhodných 35 kilometrů. Býčí skála 13 km, Javoříčské jeskyně 4000 metrů a jeskyně Výpustek či jeskyně na Turoldu jsou s 2000 metry srovnatelné s Koněpruskými. Narozdíl jiné zpřístupněné komplexy mají však méně: Chynovská jeskyně (1400 metrů), Jeskyně Na Pomezí (1320 metrů), Zbrašovské aragonitové jeskyně (1210 metrů), Balcarka (1150 metrů), Bozkovské dolomitové jeskyně (1060 metrů). To jsou údaje které jsem našel na české wikipedii a udávám je pro srovnání s následujícími jeskynními komplexy, které se nalézají v Českém krasu, a to zde v okolí Srbska.

A právě mezi Srbskem a Karlštejnem by se měla nalézat jeskyně Ementál, jež měří 1884 metrů a je tedy jen o nějakých sto metrů kratší komplex než ten Koněpruský. Tato jeskyně byla objevena v letech 1988-90 a jedná se údajně o nejkrásnější jeskyni v Českém krasu. Na internetu jsem nalezl video z průzkumu této jeskyně. Nalézá se na  http://www.stream.cz/uservideo/408125-tajna-jeskyne-emental

Mezi Srbskem a Bučovicemi, u lomu Čeřinka, byla v roce 1972 objevena 1360 metrů dlouhá a zároveň nejhlubší jeskyně v Čechách, a to Arnolda. Opět existuje video z průzkumu těchto jeskyní (http://www.stream.cz/uservideo/411952-jeskyne-arnoldka)

A obdobně dlouhý (1230 metrů) je i třetí jeskynní komplex, nalézající se v okolí Srbska, a to Srbská jeskyně – Netopýří jeskyně. I průzkum těchto jeskyní jsem nalezl na internetovém videu, a to na  http://www.youtube.com/watch?v=e0Wuu5QZe40. Zkrátka a dobře, jeskyně v Českém krasu to nejsou jen Koněpruské jeskyně a pak už jen desítky malých jeskyní na obou březích Berounky. To, že jsou tu i větší komplexy, o tom jsem se zmínil právě zde. A to ani nemluvím o tom, že tu může být řada komplexů, které zatím objeveny nebyly. A nebo už objeveny byly, ale kvůli těžbě vápence byla jejich existence ututlána.  

To už jsem ale procházel kolem Dubu sedmi bratří ke Karlštejnu. Tento památný strom je starý zhruba 350 let. Váže se k němu pověst o sedmi bratrech – loupežnících, jenž se zde dělili o svojí kořist (Dub sedmi bratří)

Odtud je to už jenom kousek k asi nejznámějšímu českému hradu, ke Karlštejnu. Hradu, který založil císař Karel IV. na ochranu říšských korunovačních klenotů a svatých ostatků. Základní kámen byl položen dne 9. června 1348. A jak to u takových to hradů bývá i ke Karlštejnu se váže řada záhad, pověstí a zajímavostí.

Například:

-          Pokud má dojít k nějaké významné události v životě českého národa, tak se prý na hradě zjevuje rytíř v plné zbroji. Možná je to sám Karel IV.

-          Jeden z karlštejnských kanovníků musel jednou na Vánoce sloužit mši pro podivné lidi ve starých krojích, což byli duchové dávno zemřelých pobožných osob.

-          V noci za měsíčního svitu se zde zjevuje duch ovčáka s podivným beranem, se kterým přelstil čerty, kteří brzdili výstavbu hradu. Hlídají zde ukrytý karlštejnský poklad.

-          Z Karlštejna a i z jeho podhradí jsou známé pověsti o bílých paních. Podle jedné verze to jsou umučené pany, které se zjevují, když je měsíc v úplňku. Podle další pověsti, je bílou paní duch Blanky z Alois, první manželky Karla IV. Ta dokonce navštěvovala nemocné lidi v podhradí a říkala jim, zda se uzdraví nebo zemřou. Pověrčiví lidi se jí samozřejmě báli, a tak před ní zacpávali okna.

-          Podle další pověsti se chtěli zdejší vojáci jednou zmocnit uloženého mešního vína. Když ho nalezli, sudy se vyvalily ze sklepů a zmizely. Ty se občas zjevují u purkrabského domu a letí až k hradní studni. Šlehají z nich kameny a jsou na nich vidět rozpálené železné obruče.

-          Podle divadelní hry Jaroslava Vrchlického „Noc na Karlštejně“ a posléze i podle stejnojmenného českého filmu  nesměli na Karlštejn ženy. Jenomže ve skutečnosti tomu bylo trošku jinak. Karel VI. Totiž vydal nařízení, které se týkalo jen Velké věže, a to konkrétně kaple v ní. A nešlo o zákaz vstupu ženám, ale o to, že v jejich prostorách nesmí nikdo lehat či spávat s ženou, i kdyby to byla jeho manželka.

Já jsem přišel na nádvoří a udělal jsem si několik fotografií. Dovnitř do hradu jsem tentokrát nešel. Jednak proto, že už jsem tam několikrát byl, a také proto, že současné vstupné je na můj vkus dost drahé. A tak jsem se rozhodl, že tu přeci jen něco navštívím. A nebylo to ani zdejší Muzeum voskových figurín či Muzeum Betlémů, kde už jsem také několikrát byl.

Tentokrát jsem navštívil „Středověkou Katovu dílnu“, která se nalézá na ulici z hradu k parkovišti. Jsou zde vystaveny mučící přístroje, které se používaly ve středověku k právu útrpnému.

A pak už jsem si to namířil rovnou na nádraží. Ještě než jsem však stoupil na most přes Berounku, musel jsem si vyfotografovat zdejší skálu, na které jsou bizarním způsobem zvrásněné jednotlivé vrstvy sedimentů. A co víc, tento profil prý ukrývá hranici mezi silurským a devonským útvarem, na což upozorňuje i vývěsní tabulka. S něčím podobným jsem se už letos jednou setkal, a to v lomu Požáry při své  Předjarní cestě Prokopským údolím.

A tak se vydávám na nádraží. A to i přesto, že jsem tentokrát ušel jen asi pouhých patnáct kilometrů, jsem plný zážitků. A samozřejmě, že se těším, co vše poznám na příštím výletě.

 

Zdroje:  wikipedie, místní informační tabule, zdroje uvedené v článku

http://www.knot.cz  (Vzpomínka na Kubrychtovu boudu)

Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991  

Související články z dalších výletů:

30. Pěší výlet do Posázaví

29: Pěší túra Kokořínskem

28. Ze Srbska přes Koněpruské jeskyně do Berouna

27. Pěší túra do „Záporna“

26. Pěší túra po magických místech Kolínska

25. Předjarní cesta Prokopským údolím

1-24. : Rubrika Po stopách trampské historie s dalšími obdobnými reportážemi z mých výletů