Pěší túra po magických místech Kolínska

Sluníčko a teplé počasí uplynulého víkendu mne opět vylákaly do přírody. A obdobně jako naši dávní předkové, jsem se i já rozhodl navštívit místa jejich dávného působení. Tentokrát jsem zvolil oblast Kolínska.

Ráno jsem nasedl na autobus a z něj jsem asi po tři čtvrtě hodině vystoupil ve Ždánici. A to ze dvou důvodů. Jednak odtud vede značená turistická značka do Kouřimi, ale také je zde něco, co mi zdálky připomíná anglické Stonehenge. Stojí to na kopci nedaleko hlavní silnice. Jenomže mne se k tomu po silně frekventované silnici jít nechtělo. Místo toho jsem risknul a vydal jsem se k tomu po neznačené cestě vedoucí nejdříve sadem a pak lesem. A skutečně dopolední sluníčko zde mezi stromy působí přímo mysticky.

Dokonce i upravené ohniště nějakých trempíků se zde nalézá. A to si vždy člověk představí, jak tu večer sedí a při kytaře, zpívají své písničky. Přitom jsou v sounáležitosti nejen spolu se sebou, ale i s okolní přírodou a vším co jí obklopuje včetně hvězdami ozářeného nebe. Proto se o trempování a vším, co s tím souvisí, zajímám (viz moje články z rubriky: „Po stopách trampské historie“). A tak jsem si to tu vyfotografoval a pokračoval jsem k onomu monumentu, který se nalézá nedaleko.

Samozřejmě, že se nejedná o Stonehenge, ale o památník obětí nacistické okupace, vytvarovaný do půlkruhové soustavy pilířů, opatřených překladem. O to víc mne však překvapilo, když jsem se z místních informačních tabulí dozvěděl, že v těchto místech se 9. století také nalézalo i slovanské hradiště. Hold se nalézám na svém prvním dnešním místě, které je nějakým způsobem spojeno s památkami na naších pradávných předků. A že takovýchto míst potkám během dnešní túry víc, na to se můžete těšit, pokud budete číst dále.

Po zelené turistické značce jsem se vracel zpět do Ždánice. Cestou jsem minul kostel sv. Havla se hřbitovem. Tento kostel byl původně románský, ale roku 1888 byl   přestavěn klasicistně. Jeho oprava probíhá i dnes, neboť jeho věž obklopuje lešení.

Po asi tři sta jsem minul zděná boží muka, která jsou zasazena mezi dva stromy, a tak působí velice fotogenicky.

Když jsem procházel samotnou Ždánicí, zatavila mne jedna z místních starších dam. Podle mého batůžku poznala, že jsem na turistickém pěším výletě, a tak se mne zeptala, zda mi nevadí, že jdu sám. Ne, mě to nevadí, a to z několika důvodů. Kdybych šel z někým dalším, musel bych se vázat na něj a třeba bych ani nezvládl navštívit to, co já chci. Takhle, když jde sám, ponořím se do svého světa a utříbím si myšlenky a je mi příjemně.

Ze Ždánice jsem pokračoval dále po silnici mezi poli. Už z dálky jsem viděl svůj další cíl, a to město Kouřim. To je zajímavé hned z několika důvodů. A k tomu prvnímu jsem se vydal ještě dříve, než jsem do něj vstoupil. Ještě před Kouřimí vede odbočka na Toušice, ze které asi po 50 metrech odbočuje další silnice směrem dolů do údolí. Tato komunikace po chvíli člověka zavede na modrou turistickou značku a po ní pak ke zdejší říčce Výrovce, nazývané zde i „Kouřimka“. Pokud zde vstoupíme na můstek, který tento břeh spojuje s protějším, nemůžeme si nevšimnout romantického zákoutí s vodopádky a ostrůvky se vzrostlými stromy.

A nad tím vším se tyčí vrch s prastarým slovanským hradištěm, můj další dnešní cíl. Ovšem osídlené to tu bylo už kolem roku 3000 před naším letopočtem, v době kamenné. V 6. století n.l. přicházejí Slované z kmene Zličanů a v dalším století tu vzniká tzv. Stará Kouřim. Ta v pozdějších dobách získávala jak na mohutnosti, tak na významnosti, že dokonce začala konkurovat i samotné Praze. Dokonce ji možná na přelomu 9 a 10. století i převýšila. Takže je docela možné, že kdyby se dějiny vyvíjeli malinko jinak, třeba by se tu dnes rozprostíralo hlavní město naší země. Kdo ví.  Žlutá turistická značka zde vytvoří naučný okruh, který mne nejdřív přivedl k tzv. „Libušinu jezírku“. Ukrývá se na dně v prohlubni mezi několika stromy. Ovšem v minulosti bylo mnohem větší. Zaujímalo plochu zhruba  30 x 70 metrů. Sloužilo jako zdroj pitné vody a mělo též náboženský význam. Nedaleko něj totiž bylo odkryto pohřebiště s knížecími hroby a též dřevěná hřbitovní kaple.

Já jsem odtud pokračoval do kopce, kde se nalézá hlavní akropole tohoto prastarého hradiště. Zde je doloženo osídlení i v pravěku. Bylo zde hrazené sídliště řivnáčské kultury, pohřebiště lidu se šňůrkovou keramikou a objekty z doby bronzové a halštatské. Zkrátka a dobře, něčím to tady přitahovalo lidi odedávna. V 9. století, v období Staré Kouřimi, kdy zde bylo již zmíněné slovanské hradiště, byla tu postavena velice zajímavá stavba. Jednalo se o podlouhlý objekt o šířce 4 – 6 metrů, za to o délce 90 metrů. K čemu sloužil? Zřejmě buď jako shromaždiště bojovníků a nebo přímo sídlo knížete. Na počátku 10. století shořel a místo něj zde byl vystavěn knížecí dvorec. Dnes se zde nalézá barokní kaple zasvěcená sv. Vítu.

Když jsem zde byl před 5 lety, nalezl jsem tady přímo na akropoli v trávě podivný kruh, kde byla narozdíl od okolí sytější tráva. Zde na tomto místě? To zní až přímo mysticky. Jenomže na rozdíl od kruhů v obilí, však původ takových to kruhů známe. Je známo, že až 60 druhů hub, jako jsou například žampiony, čirůvky, bedly nebo muchomůrky a mnohé další tvoří kruhová podhoubí. To vzniká tak, že v půdě vyklíčí výtrus houby a paprskovitě se šíří na všechny strany. Takže kruh se postupně zvětšuje. Názorně je tento proces vylíčen a popsán na webových stránkách badatelů z Klubu psychotroniky a UFO, na adrese

http://www.kpufo.cz/oblasti/agr/cc/cc/cg.htm. A tak jsem samozřejmě byl zvědavý, jak kruh po letech vypadá. Tráva na rozdíl od mé návštěvy v březnu 2007 sice tentokrát ještě není úplně zelená, ale i tak je tento kruh docela patrný i letos.

Po návštěvě zdejší akropole jsem sestoupil ze svahu dolů, kde se nachází další tajuplné místo, tzv. Lechův kámen. Ten se už nalézal mimo hradiště, ale nesporně měl pro zdejší obyvatele posvátný význam. Vždyť takto osamoceně působí až mysticky. Jde však o přírodní výtvor. Jedná se výchoz rulové skály, jež se zde nalézá pod povrchem. Ovšem jeho tajemnost dokazuje i prastará pověst. Říká se, že kdo ho na Štědrý večer o půlnoci třikrát bez vydechnutí obejde po jedné noze, tomu se otevře a vydá poklady, které jsou pod ním ukryty. Lechův kámen zkrátka přitahoval Jeho jméno pochází od legendárního Lecha, bratra praotce Čecha, jenž zde měl dle starých pověstí zapalovat mohutné ohně, které zářili do celého kraje, a to až na Říp, kam vystoupil protec Čech a jemuž tak bylo předáváno znamení.

Jinak je odtud nádherný výhled na samotné město Kouřim, včetně kostela sv. Štěpána. K tomuto městu se váže víc zajímavostí. Další je například taková, že se zde kříží 15. poledník a 50. rovnoběžka, čímž je toto místo považováno za astronomický střed Evropy. Jen tak mne mimochodem napadá určitá tajuplná souvislost s oním osídlením toho místa od nejstarších dob, o němž jsem se zmínil, že bylo hodně významné. Že bychom i u nás v Čechách měli také takovou aecheoastronautickou zajímavost, o níž jsem se zmínil v článku „Věděli naši dávní předkové, že Země je kulatá?“

A ta k jsem se vydal směrem do města. Sešel jsem dolů k potoku a prošel jsem kolem starého lomu. A pak opět po schodišti nahoru, abych se dostal na náměstí k chrámu sv. Štěpána. Ten byl postaven v 60. letech 13. století v burgundském slohu, ve kterém se prolíná sloh románský a gotický. A dokonce se k němu vážou zajímavé pověsti. Říká se například, že v kryptě pod kostelem se kdysi jedné školačce, jež sem chodila za školu, zjevila bílá paní a ukázala jí ostatky svatých, o kterých nikdo před tím nevěděl. O další pověsti se zmiňuje kouřimská kronika. V roce 1631 se zde v noci na svatodušní svátky konaly mše duchů.  

Město Kouřim je významné i z jiných hledisek. Například v roce 1994 se tu natáčel známý šestidílný televizní seriál „Bylo nás pět“, na motivy stejnojmenné knihy Karla Poláčka. Takže kdo to neví, tak to právě byla Kouřim, kudy například chodil legendární pan Faiist v podání Stanislava Zindulky a přitom kontroloval, zda si Péťa Bajza (Adam Novák) řádně vyčistil uši.

Natáčely se tady i další filmy a hlavně pohádky. Vždyť je tady místo, které je pro ně jak stvořené. Přeci kouřimský skanzen. Ten přeci na svém výletu nemůžu vynechat. Jenomže, jak už to bývá, památky tohoto druhu mají otevřeno až od dubna, takže asi mám smůlu. A nebo přeci ne? Náhodou jsem se tu potkal ještě s jednou rodinou, která jsem přijela až na kole se dvěma malými dětmi. A ve skanzenu právě probíhaly stavební úpravy, a tak jsme se společně domluvili se zdejšími pracovníky, že si to zde můžeme projít. No vida, ještě pořádně ani nezačala turistická sezona a já jsem už v letošním roce navštívil již druhý skanzen. (první byl skanzen Řepora, který jsem navštívil při mé předchozí pěší túře „Předjarní cesta Prokopským údolím“). Vždyť staré dřevěné chaloupky, tam to na člověka dýchne romantickou atmosférou starých časů a též starých zvyků. Ted na jaře to byly hlavně Velikonoce a nebo tzv. „vynášení smrti“ symbolizující zbavování se zimy a těšení se na jaro.

Pak jsem si došel na oběd a pokračoval dále. Jak jsem zjistil z turistických ukazatelů, mám před sebou ještě nějakých 17,5 kilometrů. Hold se pěkně projdu, ale mne to nevadí. Já naopak chodím rád, protože mám vyzkoušeno, že při chůzi člověka napadají ty nejzajímavější myšlenky. A tak jsem šel nejprve kolem nádraží a pak dále po zelené turistické značce.

A tak jsem asi po třech kilometrech došel do vísky s názvem Klášterní Skalice. Zde byl v roce 1357 založen cisterciácský klášter jenž byl dokončen v roce 1400.  Při jeho založení zde byl přítomen i sám císař Karel IV a pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. A nebyla to nijak malá stavba. Za doby Karla IV. patřil tento klášter k největším a nejvýznamnějším stavbám tehdejší doby. Jeho nevýznamnější stavbou (čtu dobře na wikipedii?) byla gotická katedrála! Prý měla v Čechách konkurenci jen v pražském chrámu svatého Víta a v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci. Jeho půdorysné rozměry byly 80 x 40 metrů. (Pro porovnání: chrám sv, Víta má 124 x 60 m a sedlecký chrám má na délku 87 m). Takže to musela být úžasná stavba. Kdyby se tu v roce 1421 nepřehnalo husitské povstání, za kterého byl celý zdejší areál vypálen a pobořen, měli bychom tady dnes o jednu významnou gotickou památku víc a nesporně by se na ni jezdili dívat turisti z celého světa. Něco takového by také zcela jistě mohlo aspirovat i na zapsání na seznam UNESCO. Místo toho tu teď máme jen malou vesničkou, o které skoro nikdo neví a ani já, dokud jsem sem nepřišel, jsem o ní nevěděl. Z katedrály tu dnes zbylo jen kousek zdi a 10 metrů vysoký pilíř, poslední připomínky někdejší impozantnosti zdejšího chrámu.

Pote jsem pokračoval po silnici a celkem nezáživnou krajinou v podobě polí, vesničky Miškovice a hlavní silnice Praha – Kolín. Až jsem přišel do Vrbčan. I zde je doloženo nesmírně staré osídlení. Archeologické nálezy kamenných nástrojů a zbytků ohnišť dokládají, že zde lidé žili už před 35 tisíci lety. Po příchodu Slovanů zde bylo Zličské pohraniční hradiště. Nad obcí se tyčí návrší, na němž je barokní kostel sv. Václava, jenž byl postaven na místě původního románského kostela z 10. století. Podle pověsti je ve sklepení tohoto kostela zazděna korouhev sv. Vojtěcha. Tu si prý jednou odtud vyzvedne sv. Václav až jednou vyjede České zemi na pomoc.

Opustil jsem Vrbčany a konečně jsem sešel ze silnice. Nyní jdu tou správnou přírodou, jakou na svých výletech mám rád. Údolí v zářezu skal vyhloubila říčka Výrovka, jež se zde kroutí klikatými meandry. Snad jen železniční dráha narušuje onu divočinu. Nejdříve procházím kolem „Stráně u splavu“, což je přírodní rezervace vyhlášená roku 1951.

Projdu přes Chroustov a mé kroky směřují k Chotuticím. Zde jsem si nejprve vyfotografoval pseudobarokní kapličku z roku 1805 a pak došel do jednoho z místních hostinců, kde jsem doplnil tekutiny. Mám před sebou ještě asi pět kilometrů a své pití mi docela začíná docházet.

Z Chotutic jdu stále po zelené turistické značce až do Radimi. Zde mi učaroval renesanční zámek, který byl na místě původní tvrze dokončen Karlem zárubou z Hustířan roku 1610 a v původní podobě se dochoval až dodnes.

Když jsem prošel celou Radimí, došel jsem do Dobřichova. Zde jsem potkal jednu starší ženu, jež se se mnou náhodou dala do řeči. Když jsem jí pověděl, že jdu pěšky až ze Ždánice, tak se docela divila, kolik jsem toho ušel. Řekl jsem jí, že mám namířeno do Peček a odtamtud vlakem domů. Poradila mi, ať jdu přes Píčhoru, že tamtudy se tam dostanu. Píčhora je zdejší vyvýšenina, kde se prý nachází plno prastarých hrobů. To vzbudilo mojí pozornost, co že to vlastně je ta Píčhora? A tak jsem poděkoval a pokračoval tam po turistické značce.

Zcela náhodou jsem si všiml, že asi 150 metrů od cesty stojí v borovém lesem památník. A tak jsem se k němu vydal. A zněj jsem se dozvěděl, že roku 1896 zde bylo objeveno rozsáhlé pohřebiště z doby 1.- 3. století našeho letopočtu, tj. z doby římské. Prý zde bylo archeologicky prozkoumáváno až 160 takovýchto hrobů. No vida, tak i římské památky se tu nalézají. Jedním z hlavních vědců, kteří se podíleli na zdejším výzkumu byl i přední archeolog Josef Ladislav Píč, na což upozorňuje i nápis na památníku.

A tak jdu dále směrem k baroknímu kostelu Nejsvětější Trojice. Od něj jsem se otočil na Píčhoru, že si udělám další fotografii tohoto zajímavého vršku. Jenom že to nešlo. Důvodem bylo slunce, které se za ním začalo pozvolna snášet ke svému západu. Ovšem byl to velice zvláštní pohled. Sluneční paprsky nad Píčhorou vytvořily jakýsi opar, což celému pohledu dodávalo takový magický výraz.  

Na nádraží do Peček už to není daleko, a tak tam za chvíli budu. Doma jsem si pak v Labyrintu tajemna našel jednu zajímavou pověst, která se k Pečkám vztahuje. Prý tu na louce kdysi stála tvrz Kotkov. A pokud někdo tuto louku na Velký pátek celou oběhne se zatajeným dechem, nalezne poklad, který se pod ní nalézá. Jen tak mimochodem, pokud jste si přečetli odstavec tohoto článku, týkající se Lechova kamene u Kouřimi, nepřipomíná vám to něco?  

 

Zdroje a použitá literatura, wikipedie, zdejší informační tabule

Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991

http://vylet.podlipansko.cz/index.php/obce-a-msta/72

Dvořák O.: Kamenné otazníky, Nakladatelství XYZ, Praha, 2010

 

Související články:

Předjarní cesta Prokopským údolím

Po stopách trampské historie