Pěší výlet podzimní Prahou

Když jedu do centra našeho hlavního města, tak zpravidla proto, že jedu něco shánět nebo vyřizovat. Ale čas od času je třeba udělat změnu a vydat se tam jen jako pouhý turista. A právě takto je Praha nejkrásnější.

Byl příjemný podzimní den. A tak jsem se odhodlal k pěšímu výletu Prahou, který už jsem měl v plánu dlouho. Rozhodl jsem se, že se vydám po historických místech, po některých magických místech, po místech spojených s působením některých význačnějších osobností i po zcela moderních lokalitách. A tak jsem nastoupil na MHD a jel na stanici metra Budějovická. Zde jsem vystoupil, protože jsem chtěl vidět jedno z nejnovějších uměleckých děl, které v našem hlavním městě vzniklo. Je to asi měsíc a v podchodu metra, v těsném sousedství budovy DBK, vzniklo jedinečné grafitti. Na toto pouliční umění můžeme mít různé názory, ale jak jsem se vyjádřil i ve své blogové reportáži Na „inlajnech kolem Vltavy a Berounky“, ne vždy se jedná o něco, co by se dalo označit jen za vandalství. Někdy tak mohou vzniknout překrásné výtvory plné fantazie, na které by se člověk dokázal dívat dlouho. A něco podobného vzniklo letos na podzim i na Budějovické. Za pomocí sprejů tu skuteční grafitáčcí umělci vytvořili výjevy z Prahy.

Spatřit tu například můžeme ciferník pražského orloje, pohled na Hradčany, Karlův most nebo usedlost Cibulka a nebo i další výtvory. A tak jsem si to tu všechno vyfotografoval a vydal se odtud na tento svůj pěší výlet po Praze.

Přešel jsem přes Pankrác, která je známá svými mrakodrapy a moderními budovami.

A pak na Vyšehrad. Prošel jsem oběma bránami Táborskou i Leopoldovou a vydal jsem se k rotundě sv. Martina. Vystavěné za vlády krále Vratislava II v 2. polovině 11. století. Ta je současně i nejstarší pražskou dochovanou rotundou. Ovšem i ta několikrát unikla nepříznivému osudu, kdy hrozilo, že bude zbourána. Naštěstí se tak nestalo, ale i tak některé její prvky jsou již jen pseudorománské.  Nedaleko ní se nalézá i jeden ze zdejších menhirů. Ten není sice tak známý, jako Zardanův sloup před chrámem sv. Petra a Pavla, ale je to zdejší zajímavost.

Od rotundy jsem pokračoval po bastionech z období třicetileté války, tak jsem se dostal až k vyšehradskému hřbitovu ze Slavínem a chrámu sv. Petra a Pavla.

Nejprve jsem vešel a prohlížel si místa posledního odpočinku předních osobností české kultury. Tady někde dokonce by se měl nalézat i hrob básníka Karla Hynka Máchy, který se stal i jedním ze zastávek studentského pochodu dne 17. listopadu 1989. Nalezl jsem ho, ale zcela náhodou. Procházel jsem zrovna kolem hrobu zpěváka Waldemara Matušky, vtom jsem si všiml, že v sousední řadě si nějaký reportér fotografuje jeden z hrobů. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se podíval, o koho jde. A on to byl Mácha.

Vyšehradský hřbitov jsem si prošel a pak zamířil do chrámu sv. Petra a Pavla. Založen byl mezi lety 1070-80 a vystavěna tu byla jako trojlodní bazilika v románském slohu. V roce 1249 byl chrám těžce poškozen požárem, po němž byl goticky obnovován, ale v roce 1369, za doby panování Karla IV. však došlo k náročné přestavbě, defakto k  výstavbě nového gotického chrámu. Tehdy se například vystavělo dnešní trojlodí s bočními kaplemi. Později se zde vystřídaly ještě přestavby renesanční (1576), barokní (1707-29), kdy se prováděla stavba podle projektu Jana Santiniho-Aichela. A naposled v letech 1885-1903, kdy mu byla Josefem Mockerem vtisknuta současná novogotická podoba. Chrámu sv. Petra a Pavla jsem už věnoval samostatný blog s názvem Chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Tam je nejen popsán, ale i vyfotografován.

Já jsem se pak prošel po dalších částech Vyšehradu a díky tomu vznikl můj další blogový článek, „Magický Vyšehrad“, kde se touto zajímavou lokalitou zabývám podrobněji.

A pak jsem pokračoval z Vyšehradu dále. Nejprve jsem prošel kolem Kongresového centra, kterému se původně říkalo „Palác kultury“. Jedná se o nefunkcionalistickou budovu v Praze-Nuslích, vystavěnou v letech 1976-81. Nejprve se zde konaly sjezdy KSČ, později zdejší sál, jenž má dle wikipedie třináctou nejlepší akustiku na světě, posloužil daleko lépe. Například k muzikálovým představením (Drákula, Hrabě Monte Christo, atp.). Nebo k přednáškám. V roce 2005 jsem zde byl například na přednášce Ericha von Dänikena o archeoastronautice. A v neposlední řadě se tu v roce 2000 konalo 55. zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. A v roce 2002 zasedání Severoatlantické aliance.

Ještě uvedu, že za minulého režimu se budově společně s protějším mrakodrapem Hotelu Forum (dnes Corinthia Hotel Praha) a budovou nedaleké správy Policie přezdívalo „Dlouhý, Široký, a Bystrozraký“.

Ale to už mne čekala další stavba ze 70. let. Tou není nic jiného, než Nuselský most, dříve pojmenovaný i po prvním komunistickém presidentovi. Most byl dostavěn v roce 1973 a byla na něm použita technologie předpjatého betonu. Dodatečně musel být ještě poupraven, tak aby jeho tubusem mohlo jezdit metro. Ale to nebylo všechno, kvůli čemu se musel Nuselský most upravit. Vzpomínám si totiž na něco, co nám vyprávěl náš profesor na průmyslovce. Jak se při zkouškách zjistilo, dokázalo ho prý rozkmitat něco, co by jen málo kdo předvídal. On totiž na něj kolmo dopadá signál z rozhlasové vysílačky Liblice u Českého Brodu. Tato rozhlasová vysílačka byla původně koncipována jako velice výkonná, aby byla silnější než zahraniční rozhlasové stanice, ale tento fakt musel její kapacitu snížit, neboť by to mohlo negativně ovlivnit právě statiku Nuselského mostu. Navíc délka mostů - 485 metrů je hodně blízká vlnové délce na níž vysílá rozhlasová stanice Praha, což by to opět dokázalo negativně ovlivnit. Tak trochu mne napadá, zda to právě není i tato souvislost, za níž může zvýšený počet sebevražd, pro kterou se  z tohoto mostu rozhodlo už 200-300 lidí. Co když jim toto rozhlasové záření nějak negativně ovlivňuje myšlení? Těžko říci. Říká se ale také, že v jednom z pilířů mostů je údajně zabetonovaný dělník, který tam při stavbě mostu nešťastnou náhodou spadl, a že právě nad tímto pilířem, je nejčastější místo, odkud skáče nejvíce sebevrahů.

Já jsem si odtud udělal sérii fotografií pohledů z Nuselského mostu, které si nezadají z jakoukoliv rozhlednou. A když jsem si uvědomil, že právě tyto pohledy jsou tím posledním, co tito sebevrazi v životě uvidí, tak jsem svůj fotoblog specializovaný na Nuselský most a pohledy z něj, pojmenoval  „Poslední pohledy v životě sebevrahů“

Hned za Nuselským mostem začíná pražské Nové Město a zde se v parku na levé straně nalézají další zajímavosti. Jednak je to osmiboký kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově, který byl postaven v roce 1350 (vláda Karla IV.) jako součást kláštera Augustinů. Má mohutnou klenbu, o které se traduje pověst, že se její stavitel, aby zůstala stát, upsal čertovi.  Začátkem 18. století byl Janem Santinim přistavěna ještě kaple Svatých schodů s podzemní kaplí narození Páně. A hned vedle ní se nachází Muzeum Policie ČR, které jsem již několikrát navštívil se svým oddílem, když jsme zrovna byli na akcích v Praze.

Odtud jsem si to nasměroval na Albertov. Ten je spojený  ze 17. listopadem 1989. Tady právě začala studentská demonstrace, která odstartovala  tzv. „sametovou revoluci“. Dále jsem prošel kolem Zemské porodnice, což je budova v novogotickém slohu z 2. poloviny 19. století.

Zde jsem odbočil do Apolinářské ulice a po ní pak dolů do ulice „Na Slupi“.

A tady se dostávám do místa, které je hned několikrát spjato se spisovatelem a skautem Jaroslavem Foglarem. O místech s ním spojených jsem se už zmínil v reportáži z mého prvního letošního výletu „Předjarní cesta Prokopským údolím“ a teď se na obdobná místa podíváme v centru Prahy.

Jednak se zde v Benátské ulici nalézá dům, kde se tento tvůrce Rychlých šípů s dalších dobrodružných knížek v roce 1907 narodil.

Kdo by neznal tajuplná foglarovská Stínadla. Dle jeho románu zdejší chlapci uctívali list ze stromu gingo. Je jen náhoda, že tento strom stojí doslova jen pár metrů od rodného domu autora, a to v areálu Botanické zahrady Univerzity Karlovy. Tato botanická zahrada byla založena už v roce 1775, ale na Smíchově. Ovšem po povodni roku 1890 se přestěhovala sem, na Nové Město. Je zde rozsáhlý skleník s tropickou i subtropickou expozicí a rozsáhlý park, který stojí za procházku. Pokud se o zahradě chcete dozvědět více, doporučuji navštívit její stránky http://bz-uk.cz .

A pro všechny, kdo neví, jak vypadá list ginga, přikládam fotografii jeho ratolesti.

Odtud jsem se vydal Vyšehradskou ulicí k dalším zajímavým stavbám. Nejprve to byl Emauzský klášter, neboli klášter benediktinů u chrámu P. Marie a slovanských patronů, jemuž se též říká „Na Slovanech“. V těchto místech prý původně stál pohanský háj, kde se v dávných dobách obětovalo bohyni Moraně, z čehož vzešlo i současné pojmenování „Na Moráni“. Klášter byl založen Karlem IV. v roce 1347. O necelých 600 let později, konkrétně 14. února 1945, byl při spojeneckém náletu hlavní kostel poničen. Ovšem během jeho rekonstrukce v roce 1967 mu byla postavena jeho současná dvojitá věž ze železobetonové skořepiny podle návrhu architekta Františka Černého.  

Emauzský klášter má i své pověsti, například o bezhlavém mnichovi, který prohýřil peníze a ukradl z kostela posvěcenou hostii, kterou prodal jistému židovi.

Já osobně mám Emauzský klášter spojený opět s Jaroslavem Foglarem, a to proto, že se v jeho sále pravidelně každý rok pořádá Memoriál Jana Tleskače, aneb Mistrovství světa ve vyjímání ježka z klece, kterého se s dětmi z našeho turistického oddílu pravidelně zúčastňujeme (viz obrázek z loňského memoriálu, úplně vpravo je moje maličkost).

A hned nedaleko něj, na rohu Karlova Náměstí se nalézá další velice zajímavá a legendami opředená budova. Je tzv. Faustův dům. Budova je ve svém jádru gotická, později přestavěná nejprve renesančně a pak dvakrát barokně. Ve zdejším arkýři se zaklenutou kupolí se nalézá místo údajné díry, odkud prý ďábel Mefisto odnesl doktora Fausta, a to po uplynutí krví zpečetěné přísahy. Ve skutečnosti tu dr. Faust nikdy nebydlel, ale místo něj tu žili možná ještě zajímavější lidé, kteří jsou též spojeni s okultními vědami. V rudolfínské době tu žil proslulý anglický alchymista Edward Kelley. Ovšem nebyl jediný. Dalším zdejším alchymistou, jež tento dům obýval, byl kolem roku 1724 Josef Petr Mladota ze Solopysk, jenž zde prováděl fyzikální a chemické pokusy. Snad právě díky jeho podivným obyvatelům začal být tento dům spojován právě s legendárním dr. Faustem.

Přešel jsem Karlovo náměstí, abych se zde zastavil přesně na jeho opačné straně, než je Faustův dům. Tady se totiž nalézá skvost gotické architektury – Novoměstská radnice. Nejstarší její část byla postavena v letech 1377-98. O několik let později, tedy lépe řečeno 30. července 1419 se zapsala do historie našeho národa tzv. 1. pražskou defenestrací. Tehdy se rozbouřený dav, vedený kazatelem Janem Želivským, vyžadoval propuštění vězněných stoupenců přijímaná podobojí. Následkem toho byli někteří konšelé vyhozeni z okna a ubiti. Byla to jedna z prvních událostí, které předznamenaly tzv. husitské války.

V souvislosti s Karlovým náměstím bych chtěl upozornit ještě na jednu věc, na urbanisticko půdorysné uspořádání nově budované Prahy, které založil císař Karel IV.  Popisoval jsem ji v článku „Co má znamenat zvláštní geometrie v uspořádání Prahy?“ Například pokud v polovičce Václavského náměstí povedeme kolmici, tak se symetricky dostaneme na další dvě důležitá náměstí. Je to jednak Dobytčí trh, dnešní Karlovo náměstí a Senný trh, dnešní Senovážné náměstí. A po této mystické spojnici těchto tří náměstí jsem se nyní vydal. Václavské náměstí je právě osou tohoto uspořádání. A do dnes je to i pražským středobodem. Když lidé chtějí proti něčemu protestovat, tak se scházejí nejčastěji tady. Tak tomu bylo i o zmíněné sametové revoluci. Vyfotografoval jsem si tu dvě historické tramvaje, doufajíc, že to budou skutečně jediné tramvaje, které budou směřovat v ose Václaváku. I když se v současné době uvažuje o znovuzavedení tramvajové tratě v horní části náměstí, můj názor je ten, že to sem nepatří.

Pokračoval jsem dále Jindřišskou ulicí. V jednom obchodě s lahůdkami jsem zahlédl něco, co se asi bude líbit každému klukovi (nejen věkem). Model vláčkového kolejiště. Ale zde je trošku speciální kolejiště. Jeho krajina je vyrobená z lahůdkových potravin. Ze salámů, sýrů a dortů. Takže velice zajímavý nápad.

Ale to už stojím před Jindřišskou věží, která otevírá vstup na Senovážné náměstí. Je to vlastně původně zvonice z kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, která byla postavena v letech 1497-76. Dnes je na ní restaurace, vyhlídka a zvonkohra.

Prošel jsem Senovážné náměstí a pak i kolem Hlavního nádraží. Podešel jsem železniční trať a právě vstupuji na Žižkov. A hned první dům vlevo za mostem, na rohu Seifertovy a Příběnické ulice, je velice zajímavý. Jak jsem se dozvěděl z článku „Psí vyjížďka na Žižkov a do Karlína na Neviditelném psu , je to právě tento dům, který nechal pro sebe vybudovat žižkovský podnikatel Alois Stuchlík. To jméno, nevím, jestli někomu něco řekne. Ale pokud vyslovíme jméno „Martin Nedobyl“ a „Sňatky z rozumu“, tak už jsme asi doma. Byl to právě  Alois Stuchlík, žižkovský podnikatel, majitel zasilatelství, jenž vystavěl celou řadu žižkovských domů se stal předobrazem hrdiny legendární pentalogie (Sňatky z Rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá Vdova, Královský vozataj), které napsal jeho vnuk, spisovatel Vladimír Neff. Podle prvních čtyř dílů této pentalogie byly natočeny i televizní seriály „Sňatky z rozumu“ (v roce 1968) a Zlá krev (1986), které nedávno opět Česká televize opět reprizovala. A tak mne napadá, že poslední část této pentalogie  „Královský vozataj“, zatím zfilmovaná nebyla. A tak by mne zajímalo, zda náhodou o tom filmaři neuvažují. Tato část se odehrává v době od naší národní samostatnosti v roce 1918 až po květnové povstání roku 1945. Třeba by se tím alespoň částečně napravila ona ideologická zmanipulovanost druhé seriálové série, která byla pod vlivem normalizace 80. let a zřejmě i proti původnímu záměru samotného autora románu. Pro úplnost ještě uvedu, že románová postava Jana Borna, ve skutečnosti přestavuje druhého Neffova dědečka a významného pražského podnikatele Jana Neffa (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Neff). A Samozřejmě, že tento dům je i ten legendární dům s kalichy, který si v obou seriálech zahrál. Ovšem v současné době tu žádné kalichy na fasádě už bohužel nejsou.

Já jsem se odtud vydal podél trati a mým dalším cílem se stalo Armádní muzeum Žižkov, které je umístěno těsně pod Vítkovem. Návštěvníky jistě potěší, že vstup je sem zcela zdarma. Expozice je rozdělena do tří sálů, kde je historicky rozdělena podle doby (1914-18, 1918-39, a 1939-45). 

Když jsem si prošel muzeum, všiml jsem si, že se zanedlouho začne stmívat, proto jsem se rozhodl pro poslední dnešní zastávku, a tak jsem vystoupal nahoru k Národnímu památníku na Vítkově. Větrné podzimní počasí sem přilákalo i několik rodin, které tu pouštěly draky. Já jsem po schodišti vystoupal až nahoru, kde první, čeho se člověk všimne, je obří jezdecká socha Jana Žižky, vylitá z bronzu podle návrhu Bohumila Kafky ze 30. let. Slavnostní odhalení sochy se konalo 14. července 1950. Socha váží 16,5 tuny a patří tak mezi největší jezdecké sochy ne světě.

Samotný památník je funkcionalistická stavba, postavená v letech 1929-33 podle návrhu architekta Jana Zázvorky, mimo jiné otce známé herečky Stelly Zázvorkové.

Hlavním účelem bylo uctění památky československých legionářů. Ostatně dodnes jsou ty vystaveny jejich zástavy.

Další důležitou částí památníku jsou hroby neznámého vojína z bitvy u Zborova a od Dukly.

A na závěr bych chtěl zmínit ještě dvě zajímavosti, které se k památníku vztahují. Když jsem stál u sochy Jana Žižky, všiml jsem si, že Žižkovská věž, věž žižkovského kostela sv. Prokopa a socha Jana Žižky jsou seřazeny přesně za sebou. A tak pro zajímavost jsem obešel sochu, zda čirou náhodou tato přímka nějak nepokrčuje i na druhou stranu. A k mému překvapení přímka pokračuje, neboť na opačné straně se nalézá karlínský kostel sv. Cyrila a Metoděje. Skutečně zajímavá geometrická zvláštnost.

A druhá zajímavost se váže opět k něčemu, co má přímou souvislost se spisovatelem Jaroslavem Foglarem. Když byl v roce 1993 natáčen  film Záhada hlavolamu, na motivy stejnojmenné Foglarovy knížky, byla to právě střecha Národního památníku na Žižkově, odkud byl natočen záběr úvodního a závěrečného panoramatického pohledu na město, ve kterém žily Rychlé Šípy. (viz http://www.filmovamista.cz/809-Zahada-hlavolamu), proto jsem si Žižkov i já odtud vyfotografoval. A tak můžete srovnávat, jak se za těch 20 let, od natáčení seriálu změnil. A když už jsem se před chvílí zmínil o seriálu „Zlá krev“, není od věci napsat, že i v jeho úvodu se odtud filmoval pohled na Žižkov. To protože odtud je ten pohled snad nejhezčí.

A protože už se začalo skutečně stmívat, namířil jsem si to na hlavní nádraží, odkud jsem se vrátil zpět domů. Jsem rád, že jsem takto podchytil jeden z posledních hezkých dnů. A tak nezbývá než se těšit, až zas počasí dovolí a já se zas vydám na nějaký pěší výlet po nejrůznějších zajímavostech.       

 

Zdroje, použitá a doporučená literatura: wikipedie, odkazy uvedené v článku

Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991  

Staňková J., Šturma J., Voděna S. :Pražská architektura

http://www.kpufo.cz/wa/waa/faust.htm

www.google.com/maps

 

Související reportáže z dalších výletů:

44. Pěší túra kolem Vrchlice

43. Pěší túra z Loděnice do Berouna

42. Z Kutné Hory na Vysokou

41. Na inlajnech kolem Vltavy a Berounky

35.-40: dovolená 2012 Sloupsko

34. Na výletě kolem Sázavy je vždycky příjemně

33. Pěší túra magickým Podblanickem

32. Pěší túra z Týnce do Zlatého kaňonu

31. Pěšky z Berouna přes Tetín na Karlštejn

30. Pěší výlet do Posázaví

29: Pěší túra Kokořínskem

28. Ze Srbska přes Koněpruské jeskyně do Berouna

27. Pěší túra do „Záporna“

26. Pěší túra po magických místech Kolínska

25. Předjarní cesta Prokopským údolím

1-24. : Rubrika Po stopách trampské historie s dalšími obdobnými reportážemi z mých výletů