Pěší túra magickým Podblanickem

Jsou oblasti, kde je to doslova napěchovaný mystickými místy. Jednou z nich je Podblanicko. A právě tam jsem si to namířil na svojí další pěší túru. A byla to túra jedna z nejnáročnějších.

Musel jsem si k ní zvolit všední den, protože o víkendu nejezdí ty spoje, kterými bych se tam chtěl dostat. A tak jsem si dal budíček na půl pátou a o půl šesté jsem už stál na nádraží a čekal na vlak do Benešova. Odtud potřebuji jet do Vlašimi. Z Benešova je tam sice spojení vlakem, jenomže to bych nechytil ten autobus, jenž z Vlašimi odjíždí v půl osmé směr Louňovice pod Blaníkem. A tak jsem i z Benešova musel jet autobusem. Do Louňovic jsem dorazil ve tři čtvrtě na osm a vydal se odtud směrem k magické hoře Blaník. Je to odtud 2,5 km.  

Hora Blaník je známá především svojí pověstí o tzv. Blanických rytířích. Legend, které se o setkání s těmito bytostmi a jejich světem dochovaly v místních pověstech, je celá řada. Některé z nich se datují i do 19. století, do období stavby Národního divadla. Vždyť odtud pochází i jeden z jeho základních kamenů. Jiné pověsti jsou staršího data a vypráví například o místní dívce, která zde měla rytířům poklidit a když se po roce vrátila, zemřela na neznámou nemoc. Nebo o dvou místních dětech, které se ztratily a po několika dnech se vrátily v domnění, že byly pryč jen pár hodin. A při tom vyprávěly, jak si v podzemí hory hrály se skřítky a vílami. Další pověst například vypráví o kováři, který zde rytířům koval koně. A mnohé další. V jednom se shodují. Oněm rytířům, co spějí v Blaníku, plyne čas jinak, než nám. Proto se domnívám, že spíš než o spící rytíře pod touto horu horou, zde spíš půjde o prolínání s jiným časoprostorem. Bytosti pak vypadají spící proto, že jim čas plyne jinou rychlostí než nám. Celou tuto hypotézu jsem zveřejnil v článku Mýtická svědectví o paralelním časoprostoru.

A tak mne nejprve zdraví socha rytíře a později dorazím na rozcestí k proslulé Veřejové skále.

Je až s podivem, že k Veřejové skále, nejznámějšímu skalnímu útvaru na Blaníku, nevede žádná turistická stezka, pouze dvě šipky. Nejprve projdu kolem novodobé kamenné mohyly s kulatým půdorysem a kousek dál už se tyčí ono magické skalisko. A právě v okolí této skály mělo dle pověstí nejčastěji docházet k oněm setkávání se s „rytíři“ i k oněm časoprostorovým přesunům.

Když jsem si skálu vyfotografoval ze všech stran, vrátil jsem se na rozcestí a stoupal k samotnému vrcholu této 638 metrů vysoké hory. Tam se nalézají dvě další zajímavosti, které by si žádný turista neměl nechat ujít.

Jednak je to 30 metrů vysoká dřevěná rozhledna z roku 1941. I když píšu, že by si ji žádný turista neměl nechat ujít, tak se musím přiznat k tomu, že jsem si ji tentokrát však ujít nechal. Důvody jsem však měl dva. Jednak jsem přišel o tři čtvrtě hodiny dřív, než začíná otevírací doba a já bohužel nemám tolik času. A za druhé, už jsem na ni několikrát v minulosti byl. Jednou dokonce i s dětmi z našeho turistického oddílu.

Druhou věcí, která se tu nalézá, je keltské hradiště z doby halštatsko-laténské, tedy z doby cca 5. století před naším letopočtem. Jsou zde patrné zbytky jeho masivních kamenných valů, které nedaleko rozhledny vytváří kruh. Pro ty, co mají rádi tajemství a záhady, tak je určitě bude zajímat, že hradiště zatím není pořádně archeologicky prozkoumané, a tak jeho původ i smysl zůstávají i nadále zahaleny tajemstvím.

A tak pomalu sestupuji z vrcholu Blaníku dolů po červené turistické značce. Cestu lemují zalesněné svahy a naučná stezka, až se pomalu dostávám k vesničce Kondrac. Nejprve však ještě projdu kolem „Geologické expozice Blanicka“, kde jsou vystaveny balvany z hornin a nerostů, které se tady v okolí vyskytují. Pokud se na ně podíváme z amatérského hlediska, tak, kdyby u nich nebyly popisky, nejspíš bychom si mysleli, že jde o novodobou megalitickou stavbu. Ale z popisků lze číst, že se tu nalézají takové kameny jako pegmatit, tonalit,  vápenec, břidlice, žula atp.

A tak pomalu směřuji ke Kondraci. Jak tudy procházím, uvědomuji se jednu záhadologickou skutečnost. Nacházím se totiž v oblasti, která byla v druhé půlce 90. let bohatá na nálezy záhadných kruhů v obilí. V roce 1997 se agrosymboly objevily zde u Kondrace, dále u nedalekých Krasavic (v obou případech šlo o kruh s průměrem cca 6 metrů), u nedaleké obce „Dub“ (devítimetrový kruh v obilí). Mimochodem všechny tři kruhy se nalézaly na jedné přímce a vznikly ve stejný den 12. července 1997.

Samotná Kondrac je zajímavá především svým původně románským kostelem z 12. století, který byl několikrát opravován a přestavován.

Cesta mne pak zavedla kolem polí a pak do lesa Jinošov. A to už se dostávám nejprve k božím mukům u silnice.

A pak k vlašimské astronomické hvězdárně. Tato hvězdárna byla postavena v roce 1961 vlašimskými občany v tzv. „Akci Z“. Na první pohled je tu je patrná vlastní budova s kupolí, dále radioteleskop a sluneční hodiny podobné těm, co jsou ve Stránčicích (viz  Pohádková túra z Mnichovic do Kamenice).

A aby toho nebylo málo, tak i pole v okolí hvězdárny navštívil v roce 1996 záhadný fenomén kruhů v obilí. Stalo se tak 20. srpna toho roku, kdy se zhruba půl kilometrů odsud objevily v lánu pšenice trojice kruhů v obilí o průměru 15,6, 16,1 a 6 metrů.

A tak jsem konečně dorazil do Vlašimi.

V první řadě jsem hledal, kde se dá sehnat něco k obědu, protože bylo poledne a stále mám většinu cesty ještě před sebou. Také jsem tu měl v plánu navštívit zdejší zámecký park. A tak jsem spojil příjemné s užitečným a naobědval jsem se ve zdejší zámecké restauraci.

Zdejší zámek byl založen na místě starého gotického hradu z roku 1303. Na renesanční zámek byl přestavěn kolem roku 1600.

Když jsem byl na Blaníku, tak jsem se zmínil o tom, že se domnívám, že tam dle pověstí může docházet i k prolínání s jiným časoprostorem. Je jen náhoda, že pověst, ze která by mohla poukazovat na totéž, se váže i k vlašimskému zámku? Podle ní si kdysi dvě zámecké slečny daly zhotovit střevíce z těsta. Jednou je potkal jeden žebrák a požádal je o almužnu. Slečny ho dost neurvale odbyly, a tak je žebrák proklel. Vtom se obě naráz propadly do země. Nevím, zda na této pověsti bude něco pravdy, ale fakt je ten, že podobné pověsti pochází i odjinud. Například od Staňkova nebo z Horní Kamenice na Domažlicku, z Kravař a z hradu Přerovec na Opavsku či z pražské Vinoře. Já osobně když naleznu více míst se společnou či obdobnou legendou, vždy se ptám, zda na tom nebude něco víc, než jen pouhá pověst. O to víc mne zarazila skutečnost, když jsem si oblasti s těmito pověstmi zakreslil na mapu. Tak okolí Staňkova, Vlašim i Opavsko se nalézají prakticky na jedné přímce. Je to snad nějaká linie, která otevírá vstup do nějakého paralelního prostoru? (viz moje rubrika  „multidimenzionální prostor“)

Park pak založil roku 1775 Karl Josef z Auerspergu, společně se svou ženou Marií Josefínou von Trautson. A spolu s parkem tu postupně vznikaly i další romantické stavby: Čínský pavilon, Vlašimská brána, Domašínská brána, Znosimská brána, socha Samsona, Starý hrad.

Škoda jen, že se řada dalších romantických staveb nedochovala. Jinak bych tu mohly být ještě: turecká mešita, ermitáž, Grotta,  Amorův chrám v místním jezírku, jezírko s vodopádem, Heraklův sloup a nebo výběh s exotickou drůbeží, Dům noci či Kanárčí ostrov a řada dalších.

Když jsem si polohu některých staveb zakresloval na mapu, zjistil jsem, že i ony nejsou umístěny nijak náhodně. Například Znosimská a Domašínská brána tvoří rovnostranný trojúhelník se zámkem, před kterým se nalézá i hlavní Vlašimská brána. Starý hrad se pak nalézá na spojnici Znosimské brány a zámku.

A tak jsem ve zámeckém parku strávil dobré dvě hodiny a přitom jsem tu nafotografoval snímky pro svůj fotoblog „Zámecký park ve Vlašimi“, který jsem pak na svém blogu uveřejnil následující den po mém výletu.

Čas se hodně nachyloval a já musel pokračovat dál. A tak jsem se vydal z Vlašimi podle toku řeky Blanice, tentokrát po modré turistické značce. Protože se zajímám i o tzv. „trampologii“, jak jsem si tuto oblast nazval, vím, že údolí Blanice je další oblastí bohatou na trampské osady. Tady ve směru na Hrádek, jsem však narazil na něco, co má s trampským způsobem života hodně společného. Když jsem dorazil k lesu zvanému „Březina“, objevila se přede mnou velká cedule s nápisem „Měsíční Údolí“. Pozor! Nezaměňovat s jiným Měsíčním údolím, což je trampská osada nalézající se u Poříčí nad Sázavou (viz Trampská cesta Měsíčním údolím). Toto se jmenuje stejně, ale nejedná se o trampskou osadu v prvém slova smyslu. Tady se jedná o skautský tábor. Ale o nikoliv ledajaký! Už v roce 1920, toto údolí zakoupil vlašimský mlynář František Kulík, který byl zároveň blízkým spolupracovníkem A.B. Svojsíka, zakladatele, českého skautingu. A tak tu vznikla první stálá skautská rezervace v tehdejším Československu. Tábořilo se zde samozřejmě pod stany a v průběhu dalších let tu vznikaly srubová kuchyně, brány, hřiště, dřevěná věž, sociální zařízení, či dokonce přístaviště. Takže jsem rád, že v tomto článku můžu opět připomenout něco ke stoletému jubileu českého skautingu – viz „Proč jsem se zapojil do „Skautského šátkového dne“. Já však nejvíc obdivuji české skauty nejen za to, umějí žít v souladu s přírodou, ale že tato organizace byla třikrát během své existence z politických důvodů zakázána a pak vždy byla opět obnovena.

A tak mne však nejvíc potěšilo to, že tábor přežil až do dnešní doby. Osobně jsem tu narazil na dvě tábořiště, z nich na jednom už probíhalo stavění tábora na letošní prázdninovou sezonu. Samozřejmě že to bylo stanové tábořiště. Když si představíme, že mnoho současných zpohodlnělých dětí jezdí na tábory, kde bydlí v chatičkách či dokonce ve zděných budovách, tak já takovýmto dětem vždy tvrdím, že nad stanové tábory zkrátka není. Stany a lůno přírody zkrátka mají své nezaměnitelné kouzlo, na které pak každý dlouho vzpomíná. A tento fakt vyznávám i jako vedoucí turistického oddílu. A proto také s našimi dětmi jezdíme na tábory stanové. Ať už podsadové nebo teepeečkové.  

A tak se pak kolem malebné kapličky dostávám do Hrádku u Vlašimi.

Už v době předhistorické tu bylo pravěké hradiště. Později, kolem 11.-12. století tu pak byla zbudována tvrz, která dala obci název a současně s ní i kostel. Sv. Matouše. Jak vypadal tehdy, není známo. Do dnešní podoby byl barokně přestavěn v 18. století. Mezi nejvzácnější pamětihodnosti patří dřevěná polychromovaná plastika trůnící panny Marie s Ježíškem, kterou, dle dochované ústní tradice, věnoval tomuto kostelu rok 1540 Mikuláš Trčka z Lípy. K sošce se začaly však vázat pověsti o zázračném uzdravení, a tak se sem začaly konat mariánské poutě. Konají se dodnes, a to v první, druhou a třetí neděli v červenci.

Na Hrádek mám vzpomínky i jako vedoucí našeho turisťáku, neboť v roce 2000 jsme tu byli s dětmi na víkendové výpravě. Spali jsme tenkrát ve zdejší faře, v sobotu jsme si udělali výlet po okolí a večer pak táborák. Dobře vzpomínáme i na zdejšího pana faráře, se k nám choval velice přátelsky.

Tehdy se tu hodně stavělo a opravovalo a nyní je to tu velice hezké. Kromě kostela jsou tu kapličky, jedna je tam dole u ohniště a také tábořiště z podsadových stanů. A tak jsem si vše vyfotografoval a pokračoval dál k obci Libež.

A tak jsem si tu vzpomněl i na to, jak jsme tady tehdy v okolí s dětmi s našeho oddílu hráli nejrůznější hry. A také šifry jsem tu pro ně připravil. A možná se budete divit, celých těch dvanáct let je mám doma schované. Tak co byste, čtenáři, říkali tomu, kdybyste si je, stejně jako tenkrát děti, též zkusili vyluštit. Šifry to jsou naprosto primitivní, děti to tenkrát zvládly, tak vy to určitě zvládnete také. A kdyby ne, pod každou šifrou je prázdný rámeček. A pokud ten si označíte kurzorem, dozvíte se správné vyluštění. Mimochodem ty vzkazy se týkají míst tady v okolí Hrádku a Libže.

B	J	Ů	N	Í	T	S	CH
U	E	K	Š	Í	V	A	Ý
D	S	U	Ý	L	M	T	N
E	T	N	N	U	U	S	M
Š	L	O	V	É	M	O	E
V	I	S	E	N	E	D	T
P	R	O	K	L	E	T	Í
Řešení: Šifra se luští tak, že se začíná v levém horním rohu a pak se postupuje šnekovitě proti chodu hodinových ručiček. „BUDEŠ V PROKLETÍ TEMNÝCH STÍNŮ, JESTLI SE NEDOSTAVÍŠ KU NOVÉMU MLÝNU“
PZOLKOUVDKKAENHEÁZJAOKVRNOĚČKÍOŠ TĚARKUVSEEČNTAVTROTZÉTMRRAOTZÍMŠ
Řešení: V prvním řádku se musí přečíst nejprve lichá písmena a pak sudá. Pak se přejde na druhý řádek, který se luští stejně. „POKUD KE HÁJOVNĚ KOZLOVKA NEZAKROČÍŠ, TAK VE ČTVRTÉM ROZMĚRU SE NATO ZTRATÍŠ“

 

Jak jsem se už zmínil, tady mezi Hrádkem Libží se u Blanice nalézá kraj oblíbený trampy. Takže i trampské osady. Já jsem tu při své cestě konkrétně narazil na dvě.

První z nich byla trampská osada Becajda. Protože jsem na internetu objevil její webové stránky (http://osada-becajda.webnode.cz), můžu tu napsat i něco z její historie. Pravda, měl jsem s sebou v batohu Dějiny trampingu od Boba Hurikána, jenomže ty vznikly už v roce 1940, ale tato osada byla založena až v roce 1970. Osada má i svojí hymnu a od roku 1980 pořádá nohejbalové turnaje. Je tu velké hřiště, osadní domek a cca 30 chat. A tak s přáním, aby se zdejším osadníkům dál dařilo, pokračuji dále.

Další osadu, kterou potkávám, je trampská osada „Rasák“. Mají zde vývěsku, kde v době mé návštěvy byly vystaveny fotografie z jakéhosi cyklistického výletu. A v centru osady mají dřevěný osadní domek s ohništěm a totemem, jenž zdobí velké písmeno „R“, znak zdejší osady. A protože i tato osada má na webu své stránky (http://www.osada-rasak.estranky.cz), vím už že vznikla v roce 1963 v údolí stejnojmenného potoka a řeky Blanice. Zjistil jsem také, že kromě cyklistických výletů se tu konají i další zajímavé akce. Například „Špagetová soutěž“, olympiády pro děti a samozřejmě táboráky a posezení u ohně.  A tak věřím, že i zde se bude nadále dařit a já pak pokračuji do Libže.

Libež je malebná vesnička připomínaná již v roku 1450. Na návsi tu mají kapličku, rybníček, pomník padlých a k mému překvapení ještě i májku.

Z Libže jsem pokračoval dál po modré turistické značce podél Blanice. A k mému překvapení jsem tu narazil na další trampskou osadu, a to „Černá skála“. Její web jsem sice na internetu nenašel, ale nalezl jsem tu vyvěšený letáček, o tom, že pořádá již 55. trampiádu, a to k 70. výročí svého vzniku. Ta se skládá z přespolního běhu, vrhu koulí, sekání polene, řezání polene, přetahování lanem a z tajné disciplíny. Její součástí je i volejbal a samozřejmě i táborový oheň. Osada tedy vznikla v roce 1942, a je velice sympatické, že nějaká tradice, jako například zdejší „Trampiáda“ se podařilo zachovat víc jak 50. let .

A jak pokračuji dál a narazím zřejmě na onen skalní útvar, podle kterého má tato osada název, tedy na samotnou Černou skálu. Je to vlastně skalní převis, a tak není divu že může poskytnout útočiště nejednomu trampovi .

Nalézá se pod ní i ohniště, od jehož sazí zřejmě zdejší skála dostala onu černou barvu. A tak se posadím a na chvíli si odpočinu.

A tak se konečně dostávám do údolí, kde řeku Blanici křižuje dálniční most D1 a já jsem rád, že tu konečně můžu udělat nějaký fotogenický snímek této řeky. Po celé cestě jsem ji většinou potkával buď jako kalnou a nebo obrostlou rákosem a žádné fotografie se tam moc udělat nedaly.

A tak se postupně dostávám ke Krupičkovu mlýnu, kde se napojím na červenou turistickou značku. A právě jsem na místě kudy jsem šel docela nedávno, při výletu, který jsem popsal v článku „Pěší výlet do Posázaví“.

A tak se nalézám na rozcestí u té sochy svatého Prokopa i u té maringotky s včelím úlem, kde se to tenkrát tolik rojilo. Dnes už byly včely v klidu. Já vím, že vlak v 18:00 hodin z Českého Šternberku už nestihnu. I když jsem mohl odtud v klidu pokračovat přes hrad na nádraží, rozhodl jsem se jinak. Vydal jsem se jen podle mapy, protože tak kam chci jít, bohužel žádné turistické značky nevedou. Rozhodl jsem, se že navštívím soutok Blanice se Sázavou. A najít se mi ho podařilo, a tak vám nyní cestu popíšu.

Já jsem se vydal z rozcestí u svatého Prokopa po asfaltce, která vede do vísky Čejkovice. Až jsem došel do vsi, na místo, kde se silnice lomí doleva na Český Šternberk. Z této křižovatky vede po několika metrech vpravo cesta dolů až k Sázavě. Po té jsem se vydal a šel stále kolem řeky. Asi po půl kilometru jsem narazil na chaty. Kolem těch jsem prošel, až jsem došel na stromy porostlý břeh. Na pravé straně se nade mnou tyčily skály a na levé tekla řeka. A najednou jsem u soutoku. Na protějším břehu Blanice se nalézá velký totem, který patří k tamějšímu táboru.

Takže se mi soutok nalézt podařilo. Jsem rád, že jsem svojí cestu kolem Blanice dotáhl alespoň takto symbolicky do úplného konce. A to až tam, jak by řekl Luděk Munzar v seriálu „Zpět k pramenům“, kde řeka zaniká a ztrácí svoje jméno. V tom jsem si všiml, že mi vlak jede ani ne za tři čtvrtě hodiny, přesně ve 20:00. A já mám k nádraží v Českém Šternberku cca tři kilometry. A pak už bohužel nic nejede. Vlastně jede, ale až ráno ve tři hodiny. Co bych tady dělal? A navíc druhý den musím do práce. A tak i přes značnou únavu jsem se rozhodl pro indiánský běh, když jsem chvíli šel a chvíli běžel. Dorazil jsem zas na tu křižovatku do Čejkovic a po ní po asfaltce až do Českého Šternberku. Došel jsem přímo pod hrad. Odtud se vlastně také dá jít k tomu soutoku Blanice se Sázavou. Ale důležitější v tuto chvíli pro mne byl čas na hodinkách, který říkal, že je 19:50. Vlak jsem tedy chytil a domů se pak vrátil kolem 22. hodiny večer. Myslím si, že z těch více než tří desítek pěších výletů, jejichž reportáže jsem popsal v rubrice „výlety a tramping“, byla tato akce jednoznačně nejnáročnější. Ale to mi zas tak nevadí, hlavně že má člověk dobrý pocit, že těch víc jak třicet kilometrů celodenní chůze dokázal obstojně zvládnout.

 

Zdroje: wikipedie, zdejší informační tabule, odkazy v článku

 http://www.vlasimskypark.cz/historie-parku

Agrosymboly - názory, objevy, hypotézy (www.kpufo.cz)

 

Související články z dalších výletů:

32. Pěší túra z Týnce do Zlatého kaňonu

31. Pěšky z Berouna přes Tetín na Karlštejn

30. Pěší výlet do Posázaví

29: Pěší túra Kokořínskem

28. Ze Srbska přes Koněpruské jeskyně do Berouna

27. Pěší túra do „Záporna“

26. Pěší túra po magických místech Kolínska

25. Předjarní cesta Prokopským údolím

1-24. : Rubrika Po stopách trampské historie s dalšími obdobnými reportážemi z mých výletů