Pěší túra z Týnce do Zlatého kaňonu

A je to tady. Další pěší výlet. Tentokrát jsem se vydal z Týnce nad Sázavou přes Požárský les, Prosečnici, Kamenný Přívoz, Žampach do Luk pod Medníkem. Zkrátka krajem, jenž lákal jak trampy, tak zlatokopy.

Jako vždy jsem si přivstal a již ve tři čtvrtě na sedm nasedl na vlak, abych ve Vršovicích přesedl na známou kostrbatou a nebo také Posázavský pacifik, jenž tudy jezdí už od 80. let 19. století. A s ním projíždím místa, která důvěrně znám z mých předešlých výletů. Po stanici Praha-Krč je tu Braník. A právě tady v minulosti nastupovaly do vlaku davy trampů, kteří si to mířili za svými dobrodružstvími jak k Sázavě, tak k Vltavě nebo do brdských lesů. Les, voda, volnost, svoboda a soužití s přírodou pro ně bylo vše.

Vláček potom jede kolem Vltavy, vždyť tady je známá vltavská inline stezka, kterou jsem fotograficky zachytil ve svém článku „Inline výlet kolem Vltavy“. Možná se divíte, proč se v článku, ze kterého by měla čišet romantika lesů, vod a trampského dobrodružství, zmiňuji i o inlinebruslařích. Je to proto, že já osobně inline brusle považuji za dopravní i sportovní prostředek blízký například jízdnímu kolu, lyžím nebo vodáckým lodím. A ty už mají přeci k trampingu a životě v přírodě blízko. Všechno vás to má pouze za pomoci lidské síly někam dovézt.

A to už zastavujeme na Zbraslavi. Tady nade mnou je Závist, staré keltské hradiště. Tam jsem přeci procházel, když jsem šel „Krajem, kudy chodívali trampové na osady“.

A to samé se dá říci i o zastávkách Jarov, Vrané nad Vltavou a Davle, kde jsem navíc byl při další túře, tentokrát Z Bojovského údolí přes Remagen do Zlatého kaňonu.

Následuje zastávka „Petrov u Prahy“, které však většina cestujících zřejmě neřekne jinak než „Pikovice“. I tady jsem mnohokrát byl a i přespával ve zdejším kempu. Z mých reportáží bych se chtěl zmínit o „Zlatým kaňonem kolem Zlaté řeky“, kdy jsem tudy procházel a  „Za trampy na pravém břehu Svatojánských proudů“, to jsem tu měl cílovou stanici a nasedal tu na vlak.

Luka pod Medníkem, toť díky trampským osadám u Sázavy místo dobrodružstvím přímo prosáklé. Pokud dnešní výlet dopadne dobře, odtud bych se měl večer vracet.

Jílové u Prahy, Kamenný přívoz, Prosečnice, Krhanice. V posledně jmenovaném místě jsem nastupoval, když jsem šel z vojenského muzea v Lešanech při svém výletu „Podél Sázavy za trampy, vodáky a vojáky“. Zkrátka a dobře, tyto všechny výlety, i když jsem je uskutečnil relativně nedávno, už se v mé paměti přesunuly do složky „hezké vzpomínky“. A pokud všechno dopadne, tak jak má, přesune se sem i tento dnešní výlet, který začnu v Týnci nad Sázavou.

A tak jsem konečně vystoupil z vlaku a vydal se nejprve na procházku Týncem nad Sázavou.

Přešel jsem most přes Sázavu, kde se přímo naproti půjčovny loděk nalézá jeden z mála románských hradů v Čechách. V 11. století tu byl postaven nejprve dřevěný a později i kamenný hrad s románskou rotundou. Dnes je v něm muzeum. Já jsem si ho prohlédl a vyfotografoval. A poté se vrátil k nádraží, kde začíná modrá turistická  trasa, po které jsem se rozhodl jít. A tak jsem začal pomalu stoupat nahoru do požárských lesů.

 Prošel jsem kolem hájovny „Dolní požáry“, přišel jsem do polesí Grybla a dorazil na vyhlídku „Panská skála“. Dle ohnišť  soudím, že i zde si to mnozí trampíci oblíbili. A tak pokračuji dál, k loveckému zámečku Horní požáry, který využíval i František Ferdinand d´Este, rakouský následník trůnu. A pak kolem lomů dolu do Prosečnice.

A najednou jsem se ocitl na nádraží v Prosečnici, u které ho se nalézá léčebna dlouhodobě nemocných pro pacienty s tuberkulózou. Kousek odsud jsem si došel na oběd a pokračoval směrem ke Kamennému Přívozu.

Nejprve jsem šel kolem ohrady s koňmi a pak kolem chat. A tam se nalézala velká cedule s nápisem „Osada Vávrovka“. To mi připomnělo jednu skutečnost. Za nedlouho přijdu k Sázavě a tam vstoupím do Zlatého kaňonu, kde se to přeci starými trampskými osadami jen hemží.

A tak jsem konečně v Kamenném přívoze a za další kilometr přímo u Sázavy. Konečně, Zlatý kaňon je tu! A tak jsem fotografoval a fotografoval, protože tu bylo opravdu nádherně. A tak vznikl můj fotogblog „Letní romantika ve Zlatém kaňonu“. Chaty na obou březích řeky, kanoe na řece, občas jsem potkal nějakého cyklistu. Zkrátka a dobře romantika ve všech směrech.

A protože chat tu bylo hodně, zkusil jsem se náhodou zeptat jedné chatařky, zda už se náhodou nenacházím v nějaké z těch trampských osad. A prý ne. Ty, jako jsou Toronto, jsou prý až dál, za Žampachem. Jenomže jak jdu, narazím na jedné chatě na nápis „Wilston camp“. No to by vypadalo, že se tak jmenuje zdejší osada. Bohužel, žádné další informace jsem o ní nenašel. Jediné, co se mi podařilo nalézt, je informace z knížky Boba Hurikána „Dějiny trampingu“, že tady někde poblíž jezu v Kamenném Přívozu vznikla osada Gold Hýde, kterou tento autor datuje, dle tady vydané publikace „Osadní život“, na rok 1929.

A tak jdu dál a blížím se k Žampachu u Jílového u Prahy, kde se nalézá nejvyšší železniční most, jenž je dle některých zdrojů nejvyšším kamenným železničním mostem v České republice či možná dokonce i v Evropě. Jeho výška je skoro 42 metry a délku má 109 metrů. Postaven byl na konci 19. století a je to tak dokonalá technická práce, že zatím nemusel být nikdy opravován. (zdroj: Železniční viadukt Žampach). Jenomže v současné době, když jsem tu zrovna byl, je obehnán lešením a probíhá jeho rekonstrukce. Smůla a nebo naopak náhoda? V každém případě jsem si udělal jeho fotografii a pokračoval dál.

A tento viadukt tvoří jakousi pomyslnou bránu do údolí zvaného „Kocour“. To je zajímavé tím, že se tu v minulosti těžilo zlato. A v tomto údolí jsou zpřístupněné veřejnosti hned dvě štoly. Je to jednak štola sv. Josefa a pak štola sv. Antonína Paduánského. Rozhodl jsem se, že obě štoly navštívím. V Josefovi jsem už kdysi byl, ale v Antonínovi ještě ne. Ta je zpřístupněna jen několik let. Ale když jsem tady, nenechám si přeci ujít ani jednu.

Zlato se v okolí Jílového těží už od nejstarších dob. Pravděpodobně už od doby Keltů, kdy se tu rýžovalo. Největší věhlas doly však získaly ve středověku, kdy se ostud získal materiál i na slavnou svatováclavskou korunu, součást českých korunovačních klenotů. Celkové množství zlata, které se tu vytěžilo, se odhaduje na 10 – 40 tun.

A tak jsem si zakoupil vstupenky a zapůjčil přilbu a takový slušivý obleček, jehož hlavní funkce je v tom, aby si návštěvník neušpinil oblečení. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem měl na sobě jen tričko s krátkým rukávem a ve štolách je jen 8 stupňů Celsia, tak oblečku rádi poděkujeme i za tuto tepelnou funkci.

Průvodkyně nás informovala i o tom, že je poměrně velká záhada, jak se vůbec zlato začalo vyskytovat takto, aby se mohlo těžit. V zásadě existují dvě hypotézy. Buď z hlubin Země a nebo dopadem nějakého meteoritu. Já jsem nedávno četl zajímavou hypotézu, se kterou zhruba před rokem přišli britští vědci. Zlato se údajně dostalo na Zemi díky dešti meteoritů před cca 4 miliardami let. Největší část se tehdy dostala do jádra naší planety. Kdybychom prý údajně dokázali z něj všechno zlato dostat, tak by prý dokázalo pokrýt celou plochu povrchu naší planety do výšky 4 metrů (viz Zlato na Zemi přinesl déšť meteoritů na novinky.cz). Když už jsem se zmínil o dešti meteoritů, není bez zajímavosti, že ohromné množství zlata a i dalších prvků (platina nebo zinek), obsahuje i blízkozemní planetka Eros. Ačkoliv její velikost je jen 13x13x33 km, odhaduje se, že těchto prvků je tam až 20 bilionů tun. To je víc, než jen na naší planetě můžeme vytěžit! A co pak ještě další obdobné asteroidy? Ovšem už existují plány, jak těžit nerostné suroviny z jiných vesmírných těles. A jednou k tomu určitě dojde, svého času jsem dokonce slyšel názor, že by se nám to daleko více ekonomicky vyplatilo, než těžba zde na Zemi.

Štolu svatého Josefa tvoří systém chodeb ve tvaru písmene „H“. Ukážou vám tady například zatopené šachty, kde se po staletí ve vodě zakonzervovaly dřevěné žebříky a hrazení. Kdyby se vyndaly na vzduch nebo by se jich třeba jen někdo dotkl, nenávratně by se tyto dřevěné pomůcky poškodily. Těžilo se zde pravděpodobně už v době předhusitské. Tak dlouho tu v té vodě vydržely.

Když jsme si štolu prohlédli, vyšli jsme ven a tam se o cca 100 metrů níž nalézá štola sv. Antonína Paduánského. Tam se těžilo v 18. století. Objevena prý byla náhodou před cca 4 lety jedním ze zaměstnanců jílovského muzea a poté byla zpřístupněna veřejnosti. A já říkám, že je to opravdový zážitek.

Za prvé, na rozdíl od Josefa, není štola osvětlená, takže k oblečku dostanete ještě světlo. Dětem dá průvodkyně zpravidla čelovky a dospělým takovou baterku na dlouhém kabelu, který vede z kapsy kolem krku. Takže si tady připadáte jako skuteční horníci.

Za druhé. Když jsem byl na svém předchozím výletu, „Pěšky z Berouna přes Tetín na Karlštejn“, posteskl jsem si, že v Čechách je zpřístupněno málo krápníkových jeskyní (pouze Koněpruské a Bozkovské). Ale vzhledem k tomu, že jílovské skály obsahují i kalcit, tak to má za následek ten, že ve štole A. Paduánského můžeme sledovat i počínající krápníkovou výzdobu, tedy malé krápníčky a záclonky. Strašně by mne zajímalo, jak to bude vypadat za tisíce let.

A za třetí, asi nejsilnější zážitek, tedy pro ty, co netrpí klaustrofobií, je stoupání po sedmi povalových žebřících cca 22metrovým komínem do horního patra štoly. Takže pro všechny milovníky nevšedních zážitků, štolu „paduan“ jednoznačně doporučuji.

A po prohlídce zdejších štol jsem se vrátil zpět dolů k řece. Vlastně až úplně k řece zatím ne. Hned za žampašským viaduktem jsem odbočil vpravo, na pěšinu, která není značena žádnou turistickou značkou. Ale i přes tento handicap je to jedna z nejhezčích cest, jakou jsem na svých toulkách Posázavím prošel. Právě tady začíná ten nejromantičtější kout Zlatého kaňonu. Proč se mu asi říká „Zlatý“? Samozřejmě, že je na to strašně jednoduchá odpověď. Stačí se vrátit o několik odstavců výš, co že to tam vlastně popisuji za otvory ve skálách, kterými jsem tam s helmou a baterkou prolézal.

Po chvilce se po této pěšině skutečně dostanu až k Sázavě. A to už jsem zase jen fotil a fotil, abych opět měl další materiál pro svůj fotogblog „Letní romantika ve Zlatém kaňonu“. Tady právě začíná ta pravá romantika trampských osad. Ty se vyskytují po obou březích. Osady na protějším levém břehu jsem již zdokumentoval v článku „Zlatým kaňonem kolem Zlaté řeky“ a teď přijde na řadu břeh pravý.

První trampskou osadu, na kterou jsem narazil, je osada Goward. Chtěl bych tímto poděkovat trampíkům  z Gowardu za milý pozdrav, když jsem na svém facebooku zveřejnil odkaz na svůj fotogblog „Letní romantika ve Zlatém kaňonu“.

Další poměrně rozlehlou osadou, kterou jsem na své cestě potkal, je Toronto. Tato trampská osada je také známá z písně bratrů Nedvědů Toronto, a tak bychom si ji zde mohli alespoň myšleně společně zazpívat. Osada je to je velice stará, založila ji parta kamarádu kolem Pepy Počepického kolem roku 1924. Osada začala pořádat i různé sportovní i zábavní večírky. Za získané peníze postavili například osadní klubovnu. Členové zdejší osady vynikali například v boxu, ale také v atletice, plavání a lyžování. (viz Osada Toronto)

To už se ale pomalu začínám blížit k Lukám pod Medníkem a mezitím se nalézám v osadě Dakota. První chata tady byla postavena v roce 1925 a byla nazvána Hawai. Následující rok tu vznikaly chaty další, a tak se začala psát historie osady Dakota. Jak mají zdejší osadníci napsáno na své vývěsce: „Naše osada je malá a svým historickým významem nedůležitá. Je však naše a na rozdíl od mnohých jiných osad stále žije.“ A to je dobře, přejme všem takovým trampským osadám, které se ještě historii nepodařilo semlít, hodně dlouhou historii i v časech budoucích.

A poslední osadou, kterou jsem na své cestě prošel, jsou Spojené osady Údolí Slunce, zkráceně S.O.U.S. Tato osada byla založena v letech 1923 – 1927, kdy se zde nejdřív tábořilo a pak zde začaly vyrůstat první chaty. Mezi trampy, kteří sem za první republiky jezdili, patřili například i vynikající sportovci. Například slávista Karel Průcha nebo sparťan Karel Senecký a další.

Cesta kolem řeky pokračuje ještě dál. Tam se například nalézá osada Píska s úžasnými chatami na velice nepřístupných místech, kterou jsem navštívil, když jsem šel Z Bojovského údolí přes Remagen do Zlatého kaňonu. Hold Trampové jsou úžasně dobrodružní lidé. Život po vzoru amerických traperů, indiánů, kovbojů se stal jejich smyslem života. A koho by zajímal ještě víc, tak může i navštívit virtuální internetové muzeum, které vzniklo k připomenutí 90 let historie československého trampingu. Navštívit je možné na odkaze http://tramuz.webnode.cz a http://tramuz2.webnode.cz.

Ze Spojených osad Údolí Slunce vede schodiště, které mne dovedlo nahoru, do Luk pod Medníkem. A pak už jen kousíček a jsem na nádraží. No vida. Další můj pěší výlet dopadl dobře a já jsem dorazil do cíle, který jsem si vytyčil. A určitě se zas někdy vydám na další podobný výlet. Už se zase těším.

Zdroje a použitá literatura: wikipedie, místní informační tabule, zdroje uvedené v článku

http://www.mestotynec.cz/muzeum/hrad.htm

http://www.zlate-mince.cz/OZ6_kde_se_vzalo_zlato.htm

Bob Hurikán: Dějiny trampingu, Novinář, 1990

 

Související články z dalších výletů:

31. Pěšky z Berouna přes Tetín na Karlštejn

30. Pěší výlet do Posázaví

29: Pěší túra Kokořínskem

28. Ze Srbska přes Koněpruské jeskyně do Berouna

27. Pěší túra do „Záporna“

26. Pěší túra po magických místech Kolínska

25. Předjarní cesta Prokopským údolím

1-24. : Rubrika Po stopách trampské historie s dalšími obdobnými reportážemi z mých výletů