Pěší výlet po Vinohradech a Žižkovu

Občas i udělám výlet i po Praze. Letos na podzim jsem se vydal z Vršovic přes Vinohrady a Žižkov. A opět jsem navštívil mnoho zajímavého.

Výlet jsem začal tak, že jsem dojel vlakem na nádraží ve Vršovicích.

Vystoupil jsem a prošel park před nádražím. Všiml jsem si, že na jednom stromě tady vyrostl hezký zřejmě sírovec. A tak jsem si ho vyfotografoval.

Podešel jsem most pod železnicí a odtud jsem se vydal rozkopanou Bělehradskou ulicí.

Ocitl jsem se pod Nuselskými schody, kde se nalézá barokní kaple Svaté rodiny, pocházející z roku 1755.

A hned vedle ní je roubená vila, která, jakoby sem byla přenesená odněkud z hor.

Vydal jsem se nuselskými schody nahoru a cestou jsem odbočil nad železniční tunel, který tu začíná. A vyfotil si tu rozvětvující se železniční tratě.

Když jsem došel nahoru, ocitl jsem se na Vinohradech. A to u kostela svaté Ludmily.

Vždy když jdu kolem tohoto novogotického kostela na pražském Náměstí míru, vždy mám pocit, že jsem přišel k nějaké středověké katedrále. Kostel svaté Ludmily byl ale postaven až na konci 19. století,  v letech 1888 – 92, podle plánů architekta Josefa Mockera, který se podílel mimo jiné i na Katedrále svatého Bartoloměje v Kolíně, na katedrále sv. Barbory v Kutné Hoře a v Praze na Katedrále svatého Víta a dalších stavbách.

Kostel je trojlodní cihlová bazilika. Její dominantou jsou dvě šedesátimetrové věže v průčelí. V oknech jsou barevné vitráže, které jsou rozpoznatelné i z venku.

Na jeho výzdobě se podíleli i sochaři Josef Václav Myslbek nebo Antonín Procházka. Rád bych zde dal i nějaké fotografie z barevného interiéru chrámu. Ale musím se omluvit. Jednak v době mé letošní návštěvy byl kostel zavřený. Ale měl jsem to štěstí, že jsem byl vevnitř předloni v předvánoční době. Ale fotografovat mi tam tenkrát nedovolili. A tak jsem alespoň udělal venkovní fotoblog „Kostel svaté Ludmily na Vinohradech“.

Když jsem si prohlédl kostel, vydal jsem se kolem secesní budovy Divadla na Vinohradech. To bylo vystavěno v letech 1905-07 architektem Aloisem Čenským.

Moje cesta teď pokračovala k další vinohradské secesní budově, a to k Vinohradské tržnici nazývané též „Pavilon“.

V 19. století tady stávala továrna na mlýnské stroje. Ale její halu si vzal do parády městský architekt Antonín Turek a v roce 1902 ji přeměnil na moderní tržnici. Z praktických důvodů využil železnou konstrukci bývalé továrny a novou budovu pojal ji jako bazilikální trojlodí rozdělené na sedm polí. Nové bylo především cihlové opláštění zdobené kamennými a štukovými ornamenty a figurálními plastikami secesního stylu. Prodávat v tržnici se začalo v roce 1903. Přemístili se sem trhovci, kteří před tím prodávali na Tylově náměstí. Tomuto účelu sloužila Vinohradská tržnice až do 80. let 20. století, kdy měla být tržnice zbourána a nahrazena šestipatrovým betonovým obchodním domem. Naštěstí se tak nestalo a tuto budovu tady můžeme obdivovat dodnes. V roce 2013 byl nově zrekonstruovaný interiér, který stavbu proměnil na nové obchodní centrum (http://bydleni.idnes.cz/designblok-2013-a-vinohradsky-pavilon-dbm-/architektura.aspx?c=A131019_001529_architektura_rez). I ten jsem si chtěl prohlédnout. Ale zrovna se tu konala akce s teniskami a za vstup do budovy požadovali až 180 Kč.

Mě osobně stavba svým tvarem připomíná další dvě významné secesní stavby v centru Prahy. Jednak pražské Hlavní nádraží (viz Fantova kavárna a Unikátní odjezdová hala pražského hlavního nádraží) a pak Průmyslový palác na Výstavišti (viz Pěší výlet z Holešovic do Bubenče). Mimochodem, když si spojíme Průmyslový palác a Vinohradskou tržnici, tato spojnice částečně protne i hlavní nádraží. Ale daleko zajímavější mi připadá ještě jiná věc. Průmyslový palác, jak známo, byl vystaven pro Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891. Stejný účel měla i Petřínská rozhledna (viz Rozhledy z Petřínské rozhledny a Výlet Prahou z Holešovic na Petřín). A teď si představte, že když spojíte Průmyslový palác, Petřínskou rozhlednu a Vinohradskou tržnici, dostanete nádherný rovnostranný trojúhelník. A jak mne po přečtení fotoblogu, který jsem připravil ze svých fotografií této budovy – „Vinohradská tržnice“ upozornili někteří čtenáři, tak střed tohoto trojúhelníku odpovídá Staroměstskému náměstí. Že by mezi stavbami té doby jen náhoda?

Od Vinohradské tržnice jsem se vydal na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde se nalézá další výjimečný stavba. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Kostel byl vybudován v letech 1928-32 a jehož autorem je slovinský architekt Josip Plečnik. Je inspirován Noemovou archou. Fasáda s vystupujícími kameny je inspirována královským hermelínem. Její věž dosahuje výšky 42 metrů. A hodiny, které se na ní nalézají, mají 7,5 metrů a jsou největší v Česku.

Chtěl jsem se podívat dovnitř kostela i zde, jenomže další smůla. Zrovna se tu konal pohřeb. A při něm chodit dovnitř a prohlížet si interiér, by nebylo zrovna důstojné. A tak jsem se rozhodl, že si nejprve dojdu do restaurace na oběd a pak snad už bude po obřadu. A po obědě se mi to skutečně už povedlo. Vevnitř kostela nad oltářem se nalézá zlacená dřevěná socha Ježíše Krista a sochy šesti patronů české země. (sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka, sv. Vojtěch, sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Prokop. Jejich autorem je profesor Damián Pešan. Varhany byly postaveny v roce 1936 Josefem Melzerem z Kutné Hory.

A závěrem o této stavbě bych se ještě chtěl zmínit o tom , kostel byl v roce 2014 nominován na seznam Světového dědictví UNESCO. Takže, jestli to dobře dopadne, budeme mít v Praze hned dva zápisy v tomto prestižním seznamu. Historické centrum Prahy a tento kostel. A kromě toho všeho jsem tu udělal další fotoblog „Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech“.

Z náměstí Jiřího z Poděbrad jsem se vydal k žižkovskému televiznímu vysílači. Když kněžna Libuše prorokovala Praze slávu dotýkající se hvězd, co když při tom nějak viděla 216 metrů vysoký žižkovský televizní vysílač, který připomíná startující raketu? V Praze asi nenajdeme stavbu, která budí takové rozporuplné emoce, jako Žižkovská televizní věž. A tak je často zařazována mezi nejošklivější stavby. Nevím sice, jak moc se to ví, ale podobné emoce vzbuzovala před sto lety i slavná Eiffelova věž. A přeci dnes je už neodmyslitelnou dominantou Paříže.

Píšou se sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století. A tehdy vznikla potřeba pokrytí Prahy  televizním signálem, který bude minimálně 200 metrů nad terénem. Z množství architektonických návrhů, jak by měla věž vypadat, zvítězil projekt architekta Václava Aulického. Je to světově unikátní futuristická třísloupá ocelobetonová konstrukce. Její stavba započala v roce 1985 a trvala do roku 1992. Věž má tři patra, která spojuje výtah v tubusech věže. V nejspodnějším patře ve výšce 66 metrů je restaurace s barem. V prostředním patře ve výše 93 metrů jsou vyhlídkové kabiny s dohledem 100 kilometrů. A nejvýše je veřejnosti nepřístupné patro s vysílací technikou. (I když před několika lety jsem měl tu možnost se podívat i tam). V roce 2000 umístil David Černý na pilíře Žižkovské věže své dílo zvané „Miminka“.

Samozřejmě, že jsem si na vyhlídkovou plošinu vyjel výtahem i já. A co vše můžeme z vyhlídkových kabin vidět? Hlavně Prahu. Tady je například pohled na hlavní nádraží, Staré Město, Malou Stranu, Hradčany a dále. Mimochodem, je tu vidět, jak jsou za sebou v řadě postaveny katedrála svatého Víta, Staroměstská radnice s orlojem, Jindřišská věž a vlastně i Žižkovská věž. A také pohledy na Žižkov, Vinohrady a národní památník na Vítkově. A aby tomu nebylo málo, i zde jsem vytvořil fotoblog ze svých fotografií, viz  „Žižkovský televizní vysílač“.

Hned pod vysílačem se nalézá starý olšanský židovský hřbitov.

Mimochodem vybavujete si film Císařův pekař, jak v něm na Šibeničním vrchu nalezli Golema? Tak, tem Šibeniční vrch by měl být právě zde. Tak kdo ví, třeba tu ten Golem někde pod zemí stále je.

Pak jsem se vydal na Olšanské náměstí.

A odtud na vrch Svatého kříže s parkem Parukářku.

Při výstupu na kopec můžeme vidět i jakési malé bunkry. To proto, že pod celým vrcholem je vytvořen velký protiatomový kryt. Ale o tom za chvíli.

Nejprve jsem vyšel na vrchol, odkud je nádherný rozhled. Je odtud vidět jak televizní vysílač, tak v dálce Pražský hrad.

I některá zdejší díla grafiťáků s kontrastem podzimní nálady vypadá zajímavě.

Druhou stranou jsem sestoupil dolů z kopce a tady jsou vidět vchody do podzemí kapslovny.

Zdejší podzemní kryty byly vytvořeny v letech 1950-55 a pojmou celkem 2500 lidí. Vchodů do podzemí je celkem pět, a to z různých světových stran kopce.

Z Parukářky jsem se vydal dále na procházku Žižkovem. U nedaleké lávky jsem například obdivoval další hezká grafitická díla.

Další ze vstupů do podzemí.

Dorazil jsem pak na Havlíčkovo náměstí se sochou K.H. Borovského.

A nedaleko něho se nalézá novogotický kostel Sv. Prokopa, který byl postaven v letech 1898-1903. A jeho autor je také jako u kostela Sv. Ludmily architekt Josef Mocker.

Žižkovské divadlo. A tak zdravím Járu Cimrmana.

A nejen jeho. Na rohu Seifertovy a Příběnické ulice jsem symbolicky pozdravil i Martina Nedobyla ze Sňatků z rozumu (viz Pěší výlet podzimní Prahou). Je to právě tento dům, který nechal pro sebe vybudovat žižkovský podnikatel Alois Stuchlík, alias literární postava Martin Nedobyl.

Pak už jsem došel jen na pražské hlavní nádraží, kde jsem si vyfotil, jak postupuje rekonstrukce pláště odjezdové haly (viz Unikátní odjezdová hala pražského hlavního nádraží) a vlakem se vrátil zpět domů.

Myslím si, že jsem si udělal příjemný výlet Prahou, na které jsem pořídil mnoho hezkých fotek.

Zdroj informací: wikipedie, místní informační tabule

Foto: Libor Čermák, www.mapy.cz

Další reportáže z mých výletů:

102: Pěší výlet z Poděbrad do Kolína, 101: Pěší výlet přes Borotín, 100: Pěší výlet z Kutné Hory do Čáslavi, 99: Pěší výlet přes Broumovské stěny, 98: Pěšky z Teplic nad Metují do Police, 97: Pěší výlet kolem Adršpachu, 96: Pěší výlet kolem Teplic nad Metují,  (K Bučnickým chaloupkám) 95: Pěší túra ze Slaného do Kladna, 94: Pěší výlet ladovským krajem kolem Sázavy, 93: Pěší výlet kolem Mukařova, 92: Pěší výlet přes Brdy, 91: Na inlajnech kolem Štěrbohol, 90: Pěší výlet po okolí Votic, 89: Pěšky z Motola do Unhoště, 88: Pěší výlet kolem Kolína, 87: Pěší výlet z Roztok do Kralup nad Vltavou, 86: Pěšky Voděradskými bučinami, 85: Předjarní pěší výlet Kunratickým lesem, 84: Na běžkách podél Botiče, 83: Pěší výlet z Holešovic do Bubenče, 82: Na kole podél Labe z Nymburka do Čelákovic, 1-81: v rubrice výlety a tramping