Výlet Prahou z Holešovic na Petřín

Občas takhle na podzim si vyrazím do Prahy. Ovšem ne něco shánět, ale udělat si procházku po zajímavých místech. A tak jsem se rozhodl, že MHD vyrazím do Holešovic a odtud půjdu pěšky.

Vystoupil jsem na Vltavské a vydal jsem se směrem ke Strossmayerovu náměstí. Zde si asi každý vzpomene na legendárního pana doktora ze seriálu „Nemocnice na kraji města“ v podání Miloše Kopeckého. Jenomže toto náměstí se jmenuje podle jiného Strossmayera, a to Josipa Juraje Strossmayera, chorvatského biskupa a obrozence, přítele Františka Palackého. Shodou okolností se však náměstí krátce, mezi roky 1961-68 jmenovalo „Kopeckého náměstí“, ale nikoliv podle známého herce a představitele doktora Strossmayera, ale podle komunistického politika Václava Kopeckého.

Dominantou Strossmayerova náměstí je pseudogotický kostel svatého Antonína Paduánského. Vystavěn byl v letech 1908-11 podle projektu architekta Františka Mikeše.

Pokračoval jsem ulicí Dukelských hrdinů, až jsem přišel na křižovatku s ulicí Nábřeží Kapitána Jaroše.

A právě na této křižovatce se nalézá jeden z nejnovějších pražských pomníků. Je ztvárněn netradičně, jako jízdní kolo, které směřuje k vrcholu pouliční lampy. Jmenuje se „Kolo do nebe“. Tento čtrnáct metrů vysoký pomník vytvořil umělec Krištof Kintera, a to na místě, kde v roce 2006 tragicky zahynul propagátor městské cyklistiky Jan Bouchal, když jel na kole přes tuto křižovatku, na jejíž nebezpečnost předtím léta upozorňoval. Pomník byl odhalen letos v září. 

Pokračoval jsem dál Nábřežím Kapitána Jaroše, až jsem se dostal k Štefánkově mostu. Z něj jsem si nejdříve vyfotografoval Vltavu s Pražským hradem v oparu.

Na most tu pak navazuje Letenský tunel. Když jsem byl dítě, tak na mě tunely působily takovým magickým způsobem. A proto jsem se nemohl nezastavit a nevyfotit si ho. Tento tunel byl zprovozněn v roce 1953 a je dlouhý 423 metrů.

Já jsem se odtud vydal nahoru na Letnou. Nikoliv však tunelem, ale po schodišti. Cestou jsem si opět vyfotil Vltavu v oparu.

Došel jsem až do parku Letenské sady, jsou zde příjemné chodníky, dá se tu sportovat, jezdit na kole i kolečkových bruslích. Když jsem byl na střední škole, tak jsme sem chodili sportovat i při hodinách tělesné výchovy.

A tak jsem se dostal i k pověstnému letenskému metronomu. Ten byl vystavěn k příležitosti Všeobecné československé výstavy v roce 1991, a to místě, kde v letech 1955-62 stával nechvalně známý Stalinův pomník.

Když jsem došel až ke kyvadlu, všiml jsem si tu dvou zajímavých věcí. Za prvé se tu právě něco filmovalo a za druhé na přívodním kabelu k metronomu je zavěšeno množství starých bot. Nevím, jaký je smysl těchto bot, ale mne jako vášnivému turistovi to připadá zajímavě.

Je odtud také nádherný výhled na Vltavu, zvláště tato fotografie s Mánesovým a Karlovým mostem v oparu, vypadá přímo až mysticky.

Pokračoval jsem dál Letenskými sady, až jsem došel k Hanavskému pavilonu. Je to novobarokní stavba, která byla původně vytvořena jako reprezentační pavilon Komárovských železáren pro jubilejní zemskou výstavu v roce 1891. Hanavský se jmenuje proto, že tehdejším majitelem těchto železáren, byl kníže Vilém Hanavský, jenž měl přídomek podle německého města Hanau v Hesensku. Dnes je zde restaurace.

Naproti Hanavskému pavilonu se nalézá další významná stavba. Tou je Kramářova vila. Tu si nechal v roce 1911-14 vystavět v nejvýchodnějším cípu Hradčan tehdejší politik a pozdější předseda vlády Karel Kramář. Dnes slouží jako oficiální rezidence českých premiérů. Jak jsem psal v článku „Co má znamenat zvláštní geometrie v uspořádání Prahy?“, překvapilo mne, že tato vila ukončuje zvláštní pražskou linii spojující poměrně významná místa: Náměstí Míru, osu Václavského náměstí, Staroměstské náměstí, budovu MHMP, filozofickou fakultu, Rudolfinum, Strakovu akademii a právě Kramářovu vilu. Chtěl jsem si ji vyfotografovat, Jenomže sluníčko stálo přesně nad budovou. Rozhodl jsem se tedy, že si dojdu na oběd k Hradčanské a vyfotím si to, až se budu vracet.

Pak jsem sešel dolu k Mánesově mostu. Jednak jsem si vyfotil samotnou Strakovu akademii. Je to novobarokní stavba, která byla vystavěna v letech 1891-96, a to jako studentská kolej nemajetných synů české šlechty. Dnes však slouží především jako sídlo vlády České republiky.

Zrovna kolem mne přejížděla i historická tramvaj, a tak jsem ji stačil vyfotografovat s pozadím panorama Hradčan.

Tentokrát jsem se vydal podél Vltavy, kde mne překvapila hejna labutí, kachen a holubů, které se nechala krmit od lidí.

Došel jsem až na Kampu k Čertovce. Tady pod Karlovým mostem umisťují na zábradlí zamilovaní symbolické zámky.

Vystoupal jsem na Karlův most, kterému se už podrobněji věnuji v reportáži z jiného mého pražského výletu, a to „Praha mystická“.

A vydal jsem se hledat muzeum Karla Zemana. Chvíli jsem ho hledal, ale nakonec našel. Když sejdete z Karlova mostu před malostranskou mosteckou bánou po schodech dolů, narazíte na menší prostranství a vchod do dvorku, kde se muzeum nalézá.

A tak jsem si koupil vstupenku a šel se podívat po expozici, která je věnovaná filmovému režiséru a výtvarníku Karlu Zemanovi. V jednotlivých místnostech je možné navštívit takové filmy jako „Cesta do Pravěku“, Vynález zkázy,

Baron Prášil,  Na kometě a mnoho dalších. Je tu možné si například pořídit fotografii, jak sedíte na růži.

Když jsem si prohlédl muzeum, vydal jsem se na Malostranské náměstí ke chrámu sv. Mikuláše. Je to barokní kostel, který byl vystavěn v letech 1704-1755 na místě původního gotického kostela podle projektu Krištofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů.

Kostel je často zaměňován s kostelem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Jenomže oba chrámy mají spolu hodně společného. Oba dva byly vystavěny v barokním slohu Dientzenhoferovými na místě straších kostelů. A co víc, všiml jsem si na mapě takové geometrické zajímavosti. Oba chrámy se nalézají na stejné zeměpisné šířce, a tak jsou vůči sobě orientované přesně ve směru východ-západ. Navíc oba barokní skvosty jsou i v poloze, která je vůči sobě symetrická podél osy Vltavy.

A potom pokračuji z Malostranského náměstí Karmelitskou ulicí směrem na Újezd. To proto, že asi po tři sta metrech vpravo, na úpatí Petřína, se tu nalézá raně barokní kostel Panny Marie Vítězné. Chrám už je netypický tím, že narozdíl od jiných kostelů má svůj oltář otočený na západ. Postaven byl v letech 1611-13 německy mluvícími luterány. Ovšem po bitvě na Bílé hoře kostel získal řád bosích karmelitánů. Ti jej přestavěli a provedli rozsáhlou adaptaci, během níž byla orientace chrámové lodi změněna směrem k západu. Chrám je též bohatě vyzdoben.

Kromě kultovních obrazů Panny Marie je tu však umístěno ještě něco, kvůli čemu sem jezdí lidé z celého světa. Tajuplná, 47 centimetrů vysoká soška Pražského Jezulátka, která má podle mnoha věřících doslova zázračné účinky. Samotné Jezulátko si pak lze prohlédnout v oltáři, který se nalézá v pravé části chrámové lodi. Když jsem zde byl já, také jsem tu potkal řadu lidí, které se Jezulátku modlili. A tak jsem se k nim také přidal. Jeho příběh začíná kolem poloviny 16. století ve Španělsku. Podle legendy ho vyrobil ze dřeva, které dotvaroval barevným voskem, jeden mnich, kterému se zjevil Kristus v podobě malého dítěte. Sošku prý později vlastnila svatá Terezie od Ježíše, která byla současně zakladatelkou řádu bosých karmelitek. Ta ji však darovala své přítelkyni, která se chystala na cestu do Prahy. A tak se soška dostala nejprve k Marii Manrique de Lara y Mendoza a poté k Polyxeně z Lobkovic, dceři této španělské dámy a Vratislava z Pernštejna, nejvyššího kancléře českého království. Když Polyxena z Lobkovic ovdověla, v roce 1628 věnovala sošku karmelitánům. Tehdy prý pronesla i památná slova: „Mějte ji v uctivosti a dobře se vám povede“. V té době však zuřila třicetiletá válka a jen o tři roky později, v roce 1631, obsadila Prahu saská vojska. V té době se ztratila i soška malého Ježíška. Nalezena byla až v roce 1637 otcem Cyrilem od Matky Boží. Byla ovšem poničena, měla ulomené ruce. Otec Cyril měl však sen, ve kterém ho malý Ježíšek prosil o nové ručičky. A tak mu je také nechal vyrobit. Pravou ruku má zdviženou k požehnání a v levé drží zemský globus s křížem. Od té doby se sošce připisuje mnoho zázraků. Například záchrana Prahy při obležení Švédy nebo ochrana čtvrtě před morem. Říká se také, že soška navrátila zrak manželce Jindřicha Kolovrata Libštejnského.

Z poslední doby jsou to například prosby o uzdravení.  V roce 1995 například přijela poděkovat do Prahy rodina dvouleté Tamary z Brazílie, která měla vykloubené kyčle a mohla chodit jen ve speciálním zařízení. Stalo se to, že se její rodiče předtím modlili k Jezulátku a po šesti dnech dokázala malá dívka najednou chodit bez onoho zařízení. Lékaři a známí to přisuzovali zázraku. Jiná žena z Mexika, indiánka, v mládí ochrnula a byla připoutána na lůžko. Ve snu se jí zjevilo Jezulátko, a tak věřila, že když se k němu bude modlit, uzdraví se. Stalo se, a tak v roce 1994 i ona přijela se svojí rodinou do Prahy poděkovat. Co je asi za tím, že tento malý Ježíšek působí tolik zázraků? V současné době sošku navštíví ročně dva miliony poutníků. Mnozí mu vyjadřují vděk například tím, že mu darují šatičky i dárky. Mezi těmi byl v září 2009 i papež Benedikt XVI, , jenž Jezulátku věnoval novou, již třetí zlatou korunku. Kostel Panny Marie Vítězné má i menší muzeum, kde si lze mimo jiné prohlédnout i další oblečky Jezulátka. Vše jsem pak umístil do speciálního fotoblogu: „Mystéria pražského Jezulátka“

Když jsem si prohlédl Pražské Jezulátko, vydal jsem se na Petřín. Nejprve jsem si zašel k lanovce, ale rozhodl jsem se, že s ní nepojedu. Jednak na spodní stanici byla fronta a za druhé, chtěl jsem si také trošku užít turistiky. A tak jsem si to podél lanovky vyšlápl nahoru. První lanovka už tu byla postavena v roce 1891. Tehdy fungovala na systému vodní převahy. To znamená, že ta kabina, která se nalézala v horní stanici, byla naplněna vodou, a tím gravitačně vytahovala nahoru tu spodní. Ve třicátých letech pak začala stavba nové elektrifikované lanovky. Ta fungovala až do 60. let, kdy musela být její činnost ukončena kvůli sesuvům půdy. V 80. letech bylo rozhodnuto o obnovení a o rekonstrukci lanovky. A tak tu jezdí dodnes.

Moje rozhodnutí jít nahoru pěšky se mi vyplatilo i z jiných důvodů. Ze svahu Petřína je nádherný výhled na Hradčany a na Malou Stranu.

A tak jsem konečně vyšel až nahoru a stanul u paty Petřínské rozhledny.

Zakoupil jsem si lístek  a nejprve si prohlédl výstavu stavebnice Merkur, která je umístěna v suterénu rozhledny.

Tato Ocelová, 63,5 metrů vysoká pražská dominanta, která byla v roce 1891 vystavěna pro Zemskou jubilejní výstavu jako napodobenina pařížské Eiffelovy věže.

A pak jsem se vydal po schodech nahoru. Naštěstí během dne spadla mlha a udělalo se nádherné jasno, takže bude hezky vidět.  Jádrem rozhledny je osmiboký tubus s výtahem, kolem kterého se vinou dvě točitá schodiště o 299 schodech. Jedním se chodí nahoru a druhým dolů. Po nich se dá dostat na dvě vyhlídkové plošiny. První ve výšce 20 metrů. A druhá ve výšce 55 metrů. A rozhledy? Na svém blogu jsem udělal speciální článek „Rozhledy z Petřínské rozhledny“, ve které porovnávám výhledy z obou plošin.

Hned vedle rozhledny se nalézá další petřínská zajímavost. Tím je kaple božího hrobu. Podobných staveb je v Čechách ještě několik. Zobrazují věrnou kopii jeruzalémského božího hrobu. První, kdo je začal stavět, byla Ferdinanda Františka z Vrtby - Marie Františka. A tak v 17. století vyslala dva františkány, aby odtamtud přinesli nákresy a rozměry kaple. Díky tomu pak vznikly podobné stavby například ve Slaném, Horšovském Týně, Havlíčkově Brodě, V Praze na Zderaze a jinde, například i zde na Petříně. Já jsem například další potkal v loni při svém „Pěším výletu po Jedlové“.

Posledním místem, které jsem navštívil, byla Štefánikova hvězdárna na Petříně. Ta byla zpřístupněna v roce 1928, kdy byla přebudována ze zdejšího hradebního domku.

Teď přes den je tu možné sledovat Slunce. Zaměstnanec hvězdárny nám například ukázal Slunce a na něm sluneční skvrnu velkou minimálně jako pět Zeměkoulí. Vždyť Slunce nyní prochází vrcholem své 11leté aktivity. V tu chvíli se vymění jeho magnetické póly a začne druhá polovina slunečního maxima a současně i nový jedenáctiletý cyklus.

Na závěr jsem si ještě vyfotil kopii stopy Neila Atmstronga na Měsíci. Vzpomněl jsem si přitom na to, jak jsem se dnes v Muzeu Karla Zemana díval na expozici z filmu Baron Prášil, natočeného v roce 1961, kde je vidět také šlápota v měsíčním prachu. Je až neuvěřitelné, jak je podobná té skutečné, kterou tam američtí astronauti vyšlápli až o osm let později, v roce 1969. Jsem také rád, že mi vyšlo počasí. Kdybych si tento výlet udělal jen o den později, tak už bych takovéto hezké odpoledne nezastihl. Vrátil jsem se tedy k lanovce  a sjel s ní dolů a pak MHD zpět domů.  

 

Zdroje: wikipedie, informační tabule

http://www.praha.cz/zajimavosti/cykliste-maji-svuj-pomnik-kolo-do-nebe-na-praze-7

http://www.kpufo.cz/wdo/h_bohr.htm

Související reportáže z dalších výletů:

69: Pěšky z Pyšel do Mirošovic

68: Pěší výlet kolem Prčice

67: Pěší výlet po stopách sochaře Levého

66: Cyklistický výlet z Prahy do Mělníka

65: Výlet za zlatem do Zlatých hor

63: Horská túra přes Dlouhé stráně

62: Pěší túra kolem Rejvízu

61. Horská túra z Pradědu na Červenohorské sedlo

60. Pěšky z Lipové do Jeseníka

59: Pěší výlet podél Sázavy

58: Na inline bruslích z Nymburka do Libice

57: Pěší túra kolem Úštěku

56. Na kole podél Labe

55. Pěšky z Kbel do Staré Boleslavi

54: I moje cesta na Okoř byla jako žádná ze sta

53: Inlajnový výlet okolo Tróji do Stromovky

52: Ze Žebráku po magických místech Berounska

51: Pěšky kolem Jílového

50. Pěší túra do Kolína

49: Pěší túra po Křivoklátsku

1-48: výlety a tramping