Pešky z Panenského Týnce do Třebízi

Počasí mne opět vylákalo na pěší výlet. Rozhodl jsem se pro kraj mezi Louny a Slaným. Je to magický kraj plný zřícenin a megalitů. A navíc jsem se tu dostal až na dvůr Valentových z První republiky.

A tak jsem se nejprve pražskou MHD dostal na Zličín a odtud jsem autobusem jel do Panenského Týnce.  Pokud nasednete do rychlíkového autobusu, jste tam asi za půl hodiny. A tak jsem v této městysi, o níž první písemná zmínka pochází z roku 1115 (vláda Vladislava I.), vystoupil.

Můj první cíl byl jasný. Zdejší nedostavěný gotický chrám.

Komu se podaří, že se tam podívá, bude fascinován jedinečnou atmosférou tohoto místa. Například mohutné pilíře. Ty se majestátně tyčí do výšky, že je zde možné pozorovat jedinečnou hru světla a stínu. Ze záhad historie je asi nejzajímavější to, že není známo, kdy byl přesně chrám založen. Nejpravděpodobnější je, že stavbu založil kolem roku 1316 Plichta ze Žerotína.Avšak po požáru zdejšího kláštera v roce 1382 už zůstal nedostavěný. Psychotronici tvrdí, že chrám stojí na léčivé pozitivní zóně.

Chrám jsem si prohlédl, vyfotografoval a z nejhezčích fotografií sestavil fotoblog s názvem Magický nedostavěný chrám v Panenském Týnci.

A pak se vydal jsem po modré turistické značce. To proto, že jen asi kilometr a půl po ní je to do vísky Žerotín. Nejstarší zpráva o obci pochází z roku 1250 (vláda Václava I.). Milovníci české historie teď jistě zbystří, protože jistě se už nejednou setkali se šlechtickým rodem Źerotínů. Ale pozor! U nás působili dva rody tohoto jména. Jedni Žerotínové (zřejmě ti známější) působili na Morově. Patřili jim například Židlochovice, Velké Losiny, Zábřeh a dalších cca více než dvacet míst.  Ale tady v si nechali postavit svůj hrad Žerotínové z Čech. Jsou to potomci pánů z Hořovic. Původně si však říkali Žirotínové a i zdejší hrad se původně jmenoval Žirotín. Ale časem se jejich název zkomolil na Žerotín. A tak jsem se ho vydal navštívit.

Mělo to však jeden menší problém. Přímo až ke hradu nevede značená cesta. A tak jsem nejprve celou vísku obcházel kolem dokola, až mě v jedné chatce u potoka správně nasměrovali jedni starší lidi. Pokud vy se vydáte hledat zříceninu tohoto hradu a půjdete nebo pojedete od Panenského Týnce, tak ho nejlépe najdete tak, že se v Žerotíně na návsi dáte doprava do kopce směrem ke kapličce. A za ní, na kopečku s třešňovým sadem naleznete tuto zříceninu.

Poprvé se o hradu objevuje zmínka právě z již zmíněného roku 1250, kdy patřil šlechtici Ratiborovi. Na konci 13. století patřil hrad Habartovi ze Žerotína a poté jeho synům. Od 15. století hrad vlastnili Hazmburkové a po nich další majitelé, až na konci 16 století patřil Doupovcům z Doupova a po nim dalším. Na konci 17. století už byl zpustlý a neobývaný. Dnes tu zbyl jen hradní příkop, sklepení a dvě zbylá nároží paláce.

Když jsem si zříceninu prohlédl, vrátil jsem se po turistické značce zpět do Panenského Týnce. Vlastně jsem tu turistickou značku pro dnešek opustil. To proto, že po té cestě kterou jsem si dál naplánoval, už žádná nevede. A jak uvidíte, přesto jsou tu zajímavá místa. Vydal jsem se polní cestou spojující Panenský Týnec a Úherce. Myslím si, že by do budoucna vůbec neškodilo tu nějakou turistickou trasu vybudovat.

Úherce je malebná vesnička, která působí staročeským dojmem. U požární nádrže se tu nalézá tato kaplička.

Vydal jsem se dále po silnici do nedalekých Kokovic. Zde se jednak nalézá tato zvonice z roku 1785. Pozor za chvíli ještě o ní bude jednou řeč! A hned vedle ní rodný dům básníka Karla Tomana, jenž se zde narodil v roce 1877.

A z Kokovic jsem si to vydal do dalšího z mých hlavních dnešních cílů, do obce Klobuky. Místo bylo osídlené už v době kamenné, bronzové i železné, což dokládají četné archeologické nálezy. První zmínka o samotné obci pochází z roku 1226 (vláda Přemysla Otakara I.)

Když jsem sem dorazil, nejprve jsem si zašel koupit něco na posilnění. A pak se vydal po hlavní silnici směrem na Telce. A tady stojí to, kvůli čemu jsem sem šel. Zde totiž od pradávných dob stojí největší menhir v Čechách, známý jako „Zkamenělý pastýř.“ Jeho význam ani stáří neznáme.

Je to 3,5 metrů vysoký pískovcový kámen s železitým tmelem, jenž tu někdo v dávných dobách vztyčil. Nalézá se tu na poli mezi obcemi Klobuky a Telce. Stojí zde osamocený zhruba sto metrů od hlavní silnice a nikdo neví proč. To, že tu stojí už minimálně několik staletí, dokazuje vojenská mapa z 18. století. Ovšem jeho skutečné stáří se odhaduje až na několik tisíc let. V roce 1852 byl bouří vyvrácen a poté byl opět díky klobucké obecní radě postaven. Podle zdejších pověstí tu „Zkamenělý pastýř“ v dřívějších dobách nestál sám, ale byl obklopen stádem ovcí v podobě šesti až dvanácti menších kamenů. A aby tomu nebylo málo, tak během minulého století bylo v okolí skutečně vyoráno ze země několik menších kamenů z podobného materiálu. Škoda, že se tato lokalita nedochovala v celé své původní kráse. Měli bychom tu dnes nejen menhir, ale rovnou celé „henge“, čili kamenný kruh, jaký známe například ve větším měřítku z anglického Avebury (Avebury – místo zasvěcené záhadám) nebo Stonehenge (viz Záhady Stonehenge). Podle další pověsti se při každém zazvonění kostela v Klobukách menhir k němu posune o zrnko písku. Až dorazí přímo ke kostelu, nastane soudný den. Ale má to jeden háček. Když zazvoní zvon na protější straně v Kokovících (kde jsem byl před chvílí), tak se kámen opět o zrnko písku vrátí zpět.

Jaký je pravý význam tohoto kamene? Možná je to dávný kalendář a nebo dokonce dávnověká observatoř. Jak se zde podařilo v roce 2000 Ing. Zdeňku Ministrovi prokázat, tak na 1. května, tedy o pradávném keltském svátku Beltainu, zde vychází Slunce přesně za horou Říp. Když už mluvím o tomto, není jistě bez zajímavosti, že klobucký menhir stojí společně s dalšími podobnými lokalitami na významné linii ukazující na východ slunce o 1 květnu. Kromě Klobuckého menhiru se na linii nalézá i Vladař u Žlutic, Kounovské kamenné řady, hora Říp, Kokořínkso, hrad Houska, Drábovna u Malé Skály a nebo Růženčina zahrádka v Krkonoších. Této záhadě jsem se věnoval podrobněji v článku „Máme linii svatého Michaela také v Čechách?“ Jak starý menhir je? V okolí Klobuk byly skutečně odkryty nálezy keltských hrobů (1. tisíciletí př. n.l.). Ale byly zde učiněny nálezy i mnohem starší. Například kultury se šňůrkovou keramikou, jež se u nás rozvíjela ve 2. polovině 3. tisíciletí před naším letopočtem. A dokonce zde byly nálezy kultury s volutovou keramikou, která zde působila v 6. tisíciletí před naším letopočtem. Pochází snad menhir z některé z těchto dob?

Menhir jsem si samozřejmě vyfotografoval a z fotografií sestavil fotoblog „Za tajemstvím klobuckého menhiru“. A pak se s tímto tajuplným místem rozloučil a pokračoval zpět do Klobuk. Zde jsem si vyfotil i ten barokní kostel sv. Vavřince, ke kterému by ten menhir měl směřovat. Stojí na kopci, a tak to nejspíš s tím přibližováním v letech těsně před oním soudným dnem asi nebude mít úplně nejjednodušší.

Nedaleko klobuckého kostela se nalézá i tento dům, který je známý hlavně tím, že se zde v roce 1883 narodil prvorepublikový předseda vlády Jan Malypetr.

Z Klobuk jsem se pak vydal po silnici směrem na Třebíz. Je to asi tři kilometry. Z této silnice jsou například také v dálce vidět některé vrcholky Českého středohoří.

A tak jsem konečně dorazil do Třebízi, cílové stanice mého dnešního výletu. Je to opět velice stará vesnice, o níž je první písemná zmínka z roku 1318 (vláda Jana Lucemburského). A dochovaly se zde skvosty lidové architektury, které jsem chtěl vidět. Proto je Třebíz od roku 1995 vesnickou památkovou rezervací.

Jenomže se tu zrovna konala pouť. Celá obec byla obsazená kolotoči a nejrůznějšími atrakcemi. Já jsem tedy takovéto formě zábavy neholdoval už ani jako dítě. A teď v dospělosti už teprve ne. Ale i tak tu některé atrakce byly zajímavé. Mě však víc zajímala zdejší architektura. Ale pouť mě omezovala například ve focení. Například barokní kostel sv. Martina na návsi díky tomu nešel vyfotografovat vůbec.

A částečně mě omezila i ve fotografování rodného domu spisovatele a vlasteneckého kněze Václava Beneše Třebízského, jenž se zde narodil v roce 1849.

Ale nejznámější zdejší stavbou je jistě Cífkův statek, v němž sídlí národopisné Muzeum Slánska v Třebízi. Je to příklad lidové barokní architektury, pocházející ze 16. století. Při pohledu na něj však zbystří nejeden divák České televize, který v uplynulém půlroce sledoval televizní seriál „První republika“. Ano, to je přímo ten vjezd, na kterém byl seriálu připevněn nápis „VALENTA VEHICLES“.

A samotný dvůr ze seriálu znáte také. Takže jsem se tady skutečně tady ocitl u Valentů v Břežanech.

V samotném muzeu je vystavena expozice, jak se zde žilo a také expozice vývoje zemědělství na Slánsku. Nesmí se tam však fotit, tedy lépe řečeno zveřejňovat fotografie na interiéru. A tak se čtenářům omlouvám, ale z tohoto důvodu sem žádné takové fotografie nedám.

Na závěr jsem se ještě prošel po vesnici, například k těmto skalním reliéfům.

Nalézají se u amfiteátru u Bílé skály v jižní části obce, kde zrovna probíhaly pouťové zábavy. Nejlépe se k němu dostanete z návsi po zelené turistické značce.

A protože za čtvrt hodiny mi jel autobus zpět do Prahy, vrátil jsem se k hlavní silnici a počkal, až autobus přijede. Myslím, že i přesto, že jsem dnes ušel asi jen pouhých 14 kilometrů, opět jsem udělal další hezký výlet po zajímavých místech.

Zdroje:

Wikipedie, místní informační tabule

http://www.panenskytynec.cz/index.php?nid=11104&lid=cs&oid=3814752

Lenková J. a kolektiv: Velká kniha tajemství a záhad, Regie, Praha, 2001

http://www.kpufo.cz/oblasti/meg/album/kartoteka/mklobuk/mklobuk.htm

http://www.muzeumtrebiz.cz/muzeum/No_1

Použitá mapa: www.mapy.cz

 

Reportáže z dalších výletů

78: S bruslemi z Petřína na Bílou horu

77: Pěší výlet z Hostivaře do Průhonic

76: Pěší túra po stopách brdského vládce Fabiána

75: Na kole podél Jizery

74: Pěší výlet po Sedlčansku

73: Pěší výlet v okolí Nižboru

72: Pěší výlet po Říčansku

71: Pěší výlet po severním okraji Prahy

70: Pěší výlet kolem Kouřimi

1-69: v rubrice výlety a tramping