Pěší túra po stopách brdského vládce Fabiána

Příjemné nedělní počasí mne opět vylákalo do přírody. Tentokrát jsem se rozhodl pro pěší túru po brdském vrcholu Plešivec a dalších, které spojuje pověst o brdském vládci zvaného Fabián.

A tak jsem vlakem dorazil do Lochovic, kde jsem tuto svojí túru započal. První zmínka o této obci je z roku 1318 (vláda Jana Lucemburského). Nalézá se tady například renesanční zámek, který byl později barokně a rokokově přestavěn.

A také kostel sv. Ondřeje neurčitého slohu z roku 1654.

Když jsem se tu prošel, nastoupil jsem na červenou turistickou značku a namířil si to po ní k pověstmi opředenému vrcholu Plešivec.

A tak jsem nejprve přesel zdejší říčku Litavku, až jsem se dostal k úpatí Plešivce.

Co velice obdivuji, to je jarní les, který hraje množstvím odstínů zelené barvy. Tady je možné potkat snad všechny možné lesní stromy, na které si člověk vzpomene. Smrky, borovice a modříny z jehličnatých stromů nebo břízy, duby či buky z listnatých stromů. A další. A takovým lesem jsem teď právě stoupal do kopce.

Kdo se stejně jako já nezalekne dlouhého stoupání, dostane se do Fabiánovy zahrádky. Toto místo ohraničené kamennými stěnami je pojmenováno podle legendárního brdského „krakonoše“.  Toho záměrně píši s malým písmenem, protože má své vlastní jméno, a to Fabián, jemuž se též říkalo Babí Jan. Původně to prý byl jakýsi rytíř, kterého zaklela opuštěná milenka, čarodějnice v lesního ducha. A tak se Fabián stal ochráncem všech okolních kopců. Prý je to tlustý vousatý mužík v mysliveckém šatě ze stromové kůry a šišek. Svým houkáním sice děsí lidi, ale jinak jim nijak neškodí. Spíš naopak, je to ochránce zdejších hor. Ve Fabiánově zahrádce jsou dnes dvě mohutné ohniště trampů, kterých je tady na Plešivci nespočet.

Kolem zdejších skal a kamenů jsem pokračoval dál.

Až jsem došel na samotný vrchol Plešivce, do výšky 654 metrů nad mořem. Byl jsem tu už jednou, a to před lety, v roce 2006. Tehdy jsem sem šel z Jinců a odtud do Hostomic.  Tak na mne tenkrát Plešivec zapůsobil, že jsem tomuto předešlému zdejšímu výletu věnoval jeden z mých prvních článků na blogu, když jsem si ho tady v roce 2008 založil. (viz  Mystická hora v Brdech)

Říká se tu Čertova kazatelna. To proto, že se tu vypráví pověst, že zde jednou ďábel proměnil výstavné město ve skály a suť. Může být na této pověsti něco pravdivého? Tady skutečně v dávných dobách výstavné město doopravdy existovalo! Sice ne takové, jako my si pod tímto pojmem představujeme, ale trošku jiné. V pravěku počínaje minimálně rokem 8000 před naším letopočtem je už zde doloženo osídlení. Mimochodem bylo to v té samé době, kdy se na jihovýchodě Turecka formovala nejstarší známá vyspělejší civilizace, kterou jsem se zabýval například v článku „Slyšeli jste už o Göbekli Tepe?“. Zkrátka a dobře v tom samém období, kterému se říká „neolitická revoluce“, se už něco dělo i zde na Plešivci. Od šestého do druhého tisíciletí před naším letopočtem bylo osídleno hlavně okolí Plešivce a tehdejší lid tento vrchol navštěvoval především z rituálních důvodů. Uctívali se tu bohové, právě jako tomu bylo na Olympu. Ale pak přišla pozdní doba bronzová a vše najednou bylo úplně jinak. Bylo zde vybudováno hradiště obehnané mohutnými kamennými valy. Celková plocha hradiště byla 60 hektarů a bylo jedno z největších ve Střední Evropě. Tady bylo provozováno především kovolitectví, kdy se zde z cínu a mědi vyráběl bronz. Kromě toho se zde i nadále uctívala tehdejší božstva a také uzavírali nejrůznější obchody. Nálezy jsou tu i z mladších dob, zejména z doby železné (Keltové), též z doby 5.-6. století (stěhování národů) a i ze středověku. Ale to už tak významné nejsou. Ale i tak se ptám, jak mohli naši nedávní předkové vědět o tom, že tu v ještě dávnějších dobách bylo poměrně významné město, které zaniklo? A to, aniž by disponovali vymoženostmi současné archeologie?

S dalších pověstí se zmiňme ještě o drakovi, který sem má přilétat z kopce Koníček. A též toto místo mělo sloužit i jako shromaždiště brdských čarodějnic, které zde pořádali svoje slety.  

Je to místo naprosto fantastické, a tak jsem fotografoval a z fotografií jsem udělal speciální fotoblog s názvem „Čertova kazatelna na Plešivci“.

Když jsem si to tu prohlédl, rozhodl jsem se, že se podívám k dalšímu zajímavému plešiveckému místu. Tím je Smaragdové jezírko vzniklé zatopením menšího lomu. Musí se však k němu sestoupit z kopce po cca 1,5 km dlouhé cestě. I k němu se váže jedna z místních pověstí. Prý se sem chodí koupat hadí královna z nedalekých Krkavčích skal, která se občas proměňuje v pannu.

Kousek od jezírka jsem nalezl opuštěné tábořiště trampů.

Kde se zde přesně nachází, to k úctě ke zdejším trampům, kteří ho postavili, říkat nebudu. Alespoň se mi tu povedla na samospoušť udělat fotografie sebe samotného jako trampa.

Pak jsem vystoupal zpět na vrchol Plešivce a poté pokračoval dolů po červené turistické značce.To proto, že jsem si chtěl vyfotografovat i jedno z kamenných moří, kterých je tu nespočet. Například toto se tu nalézá poblíž červené turistické značky.

Ale to není všechno. Nedaleko za ním se nalézá další odbočka, která mne dovedla ke známému plešiveckému viklanu. Leží se na jižním úbočí Plešivce. Je to křemencový balvan pocházející z prvohor, z období ordoviku. Přesto, že se dříve skutečně viklal, tak dnes se s ním už bohužel neviklat nedá. Kdysi do něj udeřil blesk a ten oddělil jeden z jeho čepů. Stará pověst říká, že před dávnými časy tu žili dva obři (viz můj článek Mají pověsti o obrech reálný základ?). Jeden na Plešivci a druhý v Komorsku. Když Plešivecký obr unesl tomu komorskému dceru, ztrhla se mezi nimi válka. Obři mezi sebou házeli kameny a jedním z těchto padlých kamenů je prý i tento viklan. Podle další pověsti se v době, kdy se ještě kolébal, tak se s ním prý dala zjistit věrnost či nevěra ženy. Nevěrnici se prý kolébal. A také je docela možné, že v dávných dobách sloužil i jako obětní místo.

V každém případě mysticky působí i dnes, neboť tu lidé v jeho okolí stavějí kamenné mohylky, kamenné mužíky a další kamenné stavby nejrůznějších tvarů. A tak jsem i z fotek, zde pořízených udělal další fotoblog, a to s názvem „Plešivecký viklan“.

Bylo poledne kolem půl jedné. Avšak žádná restaurace se zde nenachází. A tak jsem si tu vzal k obědu alespoň plněnou bagetu, kterou jsem si ráno koupil na pražském hlavním nádraží. Pak už musím pokračovat dál. Mám před sebou ještě docela dlouhou cestu, která by mne měla dovést až na nádraží do Osova. Vlak odtamtud jede pět minut před šestou hodinou odpoledne. Jenom, abych to stihnul. Ale stihnout bych to měl. Přesně před rokem, jsem v tomto kraji byl také – viz „Ze Žebráku po magických místech Berounska“. V půl jedné jsem tehdy vycházel z restaurace z Žebráku. A z toho je to do Osova podstatně dál. A také jsem to stihl. Ale teď jdu výrazněji kopcovitější krajinou s o dost větším převýšením.

Pokračoval jsem tedy dál po červené značce a přitom potkal jednu ze zdejších studánek. Toto je studánka u Eliščiny cesty. Plešivec je vůbec pověstný celou řadou studánek. Nejvíce jich je zřejmě podél cesty z Plešivce na Běšín (Fabiánův pramen, Křížový pramen, Studánka pod Plešivcem), ale tam teď nejdu. Tam tudy jsem šel tenkrát (viz Mystická hora v Brdech).

Přešel jsem v Klínku hlavní silnici a odbočil jsem na asfaltku, která po asi tři kilometry půdorysně absolutně rovná, bez jediné zatáčky.

Vůně lesa a čerstvě posekaného dřeva, to je další zážitek, který mne táhne do lesů. A to přesně bylo tady.

Přešel jsem Křížatky, až jsem dorazil na rozcestí Komorsko. Už jsem se o něm zmiňoval v souvislosti s obry. Pomník z řady kamenů tu připomíná zaniklou stejnojmennou vesnici, která se v těchto místech nalézala ve středověku a která v 15. století zcela vyhořela.

Kromě toho je tu i hezká křižovatka, u které mne napadlo, že by se určitě líbila i králům z pohádky „Šíleně smutná princezna“, kteří v podobně tvarované chodbě vyjednávali o válce a míru.

Podél této cesty nalézám i takovéto lesní jezírko, které mi sice v malém, ale trochu připomíná jezera na Šumavě.

A tak jsem se dostal na rozcestí Pod Provazcem. Tady jsem opět z červené turistické značky opět odbočil. Vydal jsem se po silnici ve směru na rozcestí Velká Baba. Proč? Když jsem se vydal brdskými kopci po stopách zdejšího ducha Fabiána, nemohl jsem přeci vynechat vrchol Velká Baba (615 metrů nad mořem). Tady měl totiž Fabián svůj hrad. Když ho zde proklela jeho milenka, čarodějnice, hrad během jedné bouřlivé noci zmizel. Zbylo tu jen Fabiánovo lože, zvláštní skála. A tak jsem se k ní vydal. Říká se také, že tento skalní útvar inspiroval K.J. Erbena k napsání balady Záhořovo lože z Kytice (viz http://cs.wikisource.org/wiki/Kytice_z_pov%C4%9Bst%C3%AD_n%C3%A1rodn%C3%ADch/Z%C3%A1ho%C5%99ovo_lo%C5%BEe)

Vrátil jsem se zpět na rozcestí Pod Provazcem a pokračoval na vrchol Kuchyňka (636 metrů nad mořem). Je to přírodní rezervace suťového vrchu s charakteristickými druhy květin a zvířat.

Vyfotografoval jsem si tu i tento malý smrček se světlezelenými mladými výhonky. Teď na jaře jsou smrčky díky nim nádherně dvojbarevné.

A tak jsem se dostal do dalšího z mých dnešních cílů na Studený vrch. Zde byla v roce 1942 postavená kamenná šestiboká měřičská věž, sloužící ke geodetickým účelům. Avšak v posledních letech byla předělána na skutečnou rozhlednu, a tedy i zajímavý turistický cíl.

Vstupné je dobrovolné. A pak už jsem začal stoupat po příkrých dřevěných schodištích, až jsem se dostal až nahoru, na vyhlídkovou plošinu.

Je odtud vidět například Plešivec, Karlštejn a další zajímavá místa v okolí. Když jsem slezl dolů, koupil jsem si zde ještě opečenou klobásu, kterou tady pečou přímo na ohni. A tak jsem se tu rovnou i na večeřel.  Mimochodem, opět je tu připomínán i několikrát již zmíněný Fabián. Tady se k němu váže pověst o uhlíři a jeho neposlušném synovi, který mu chodil pytlačit do lesa. Fabiánovi se to samozřejmě nelíbilo, a tak jim za to zhasínal milíře. To prý trvalo tak dlouho, až se uhlíři odstěhovali pryč. No vida, takže kromě brdského krakonoše tu máme i brdského Trautenberka.

A kromě toho jsem se tu dozvěděl ještě další pověst, která se tu říká. A to je to, že prý Fabián žije na střídačku po sedm let mimo náš svět a pak dalších sedm let zde. A vždy, když je zde, přináší do Brd radost a lidé jsou tu šťastní. Mě osobně tento cyklus připomíná ještě něco. Biblických sedm let hojnosti a sedm let hladu. Měli snad naši předkové vysledovanou jakousi zákonitost ekonomických cyklů? Když se nad tím zamyslíme, platí to vlastně až dodnes. Kdy že to začala současná hospodářská krize? Zhruba kolem roku 2008, které předcházelo od roku 2001 zhruba sedm let hojnosti. A teď počítejte se mnou léta současné hospodářské krize: 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013 a sedmý rok tohoto cyklu je 2014. Zkrátka a dobře už by tedy těchto současných „sedm let hladu“ mělo být teoreticky u konce. A skutečně, už to i začíná být trošku optimističtější. Chystá se snad Fabián opět vracet do Brd?

Zde jsem si všiml, že mi vlak odjíždí cca za hodinu. A já to mám do Osova ještě nějakých pět kilometrů! Vzhledem k mojí celodenní únavě nevím, nevím, jak to stihnu. Nedá se nic dělat, musím chtě, nechtě svůj krok trochu zrychlit. Červená turistická značka mne dovedla až pod vrchol Hradec. Na tomto kopci se nacházejí zbytky opevněného hradiště. Pověst říká, že je v něm ukryt zlatý poklad hlídaný bělovlasým starcem. Spatřit ho je možné jen na Velký pátek (viz Kde se o Velikonocích otvírají poklady?). A podle další pověsti zde v dávných dobách měli sídlit i obři (viz Mají pověsti o obrech reálný základ?). Já jsem tu dorazil na rozcestí u hájovny Jelení Palouky. Tady jsem odbočil na žlutou turistickou značku a svižným krokem jsem si to zamířil lesem po cestě dolů.

A tak jsem konečně dorazil do Velkého Chlumce. Pozor nezaměňovat s Vysokým Chlumcem, kde jsem byl asi před třemi týdny (viz Pěší výlet po Sedlčansku). Velký Chlumec se nalézá zde, v okresu Beroun. První písemná zmínka o něm je z roku 1379 (první rok vlády krále Václava IV.). Na návsi u rybníka je tu kaplička, kterou jsem si takto vyfotografoval.

A jak se mi oddychlo, když jsem po žluté stezce viděl na druhé straně pole osovské nádraží. Dorazil jsem tam naštěstí ještě deset minut před odjezdem vlaku. A tak jsem si alespoň mohl zavzpomínat na můj loňský výlet „Ze Žebráku po magických místech Berounska“, který jsem také tady ukončoval.

Bylo to úžasné dobrodružství. Cca 25 kilometrů velice kopcovitou krajinou a nádhernou jarní přírodou. Z mých letošních výletů to byla nejdelší pěší túra. A tak mi nezbývá, než se těšit na nějaké další podobné dobrodružství.  

 

Použité prameny:

Wikipedie, místní informační tabule

Stejskal M.: Labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991

použité mapy: www.mapy.cz

 

Reportáže z dalších výletů

75: Na kole podél Jizery

74: Pěší výlet po Sedlčansku

73: Pěší výlet v okolí Nižboru

72: Pěší výlet po Říčansku

71: Pěší výlet po severním okraji Prahy

70: Pěší výlet kolem Kouřimi

1-69: v rubrice výlety a tramping