S bruslemi z Petřína na Bílou horu

Trochu netradičně jsem pojal svůj nejčerstvější nedělní výlet. Možná jsem vypadal tak trochu jako exot, když jsem se po pražském Petříně mezi tolika cizinci procházel s inline bruslemi přes ramena. Proč? To hned popíšu.

Jak už jsem mnohokrát na svém blogu, v rubrice „výlety a tramping“, psal, tak když to jen trochu jde, snažím se udělat nějaký outdoorový výlet. V mém případě to znamená hned několik, věcí dohromady. Jednak putování po zajímavých místech a jednak výlet na čerstvém vzduchu s pohybem. Ať už pěšky nebo na nějakém dopravně sportovním prostředku. Na kole jsem se vydal zhruba před měsícem (viz „Na kole podél Jizery“). Tak teď jsem se rozhodl pro inline brusle. Důvod jsem měl však ještě jeden. Odpoledne jsem měl pracovní povinnosti u našeho stánku na pražské Bambiriádě na kulaťáku. A z Ladronky to do Dejvic není zrovna daleko. Ale abych nezačínal na konci svého výletu, tak začnu samozřejmě od jeho začátku.

Pražskou MHD jsem se nejprve dostal na Újezd. Tady jsem nejprve navštívil netradičně pojatý „pomník obětem komunismu“. Ten je věnován všem obětem. Nejen popraveným a vězněným, ale i všem, jejichž životy byly totalitní zvůlí zničeny. Tak je zde psáno. Pomník byl zbudován v roce 2002. Jeho autoři jsou architekti Zdeněk Hölzel,  Jan Kerel a akademický sochař Olbram Zoubek.

Odtud jsem si to namířil k lanovce na Petřín. Podrobněji jsem o ní psal v mé podzimní reportáži z výletu „Výlet Prahou z Holešovic na Petřín“. Vlastně jsem tady na tento tehdejší výlet navázal a pokračoval tak jen dál. Jen v krátkosti připomenu, že první lanovka už tu byla postavena v roce 1891. Tehdy fungovala na systému vodní převahy. To znamená, že ta kabina, která se nalézala v horní stanici, byla naplněna vodou, a tím gravitačně vytahovala nahoru tu spodní. Ve třicátých letech pak začala stavba nové elektrifikované lanovky. Ta fungovala až do 60. let, kdy musela být její činnost ukončena kvůli sesuvům půdy. V 80. letech bylo rozhodnuto o obnovení a o rekonstrukci lanovky. A tak tu jezdí dodnes.

Lanovkou jsem vyjel nahoru na Petřín. Tentokrát jsem nešel ani na hvězdárnu ani na rozhlednu. To proto, že jsem tam byl na podzim při „Výletu Prahou z Holešovic na Petřín“. Ale jsou tu místa, která jsem tehdy navštívit nestačil, a tam jsem šel právě teď. Jedním z těch míst je Zrcadlové bludiště. To bylo původně zbudované jako pavilon Klubu českých turistů na jubilejní zemské výstavě roku 1891. A o dva roky později bylo přemístěné sem na Petřín. Dřevěná budova je inspirovaná někdejší gotickou bránou Špička na Vyšehradě. Když jsem sem přišel, měl jsem strach, zda mne tam s bruslemi přes ramena vůbec pustí. Nejlepší by bylo, kdybych si je tam mohl někam odložit. Ale to tu nejde. A tak jsem si koupil lístky a zdejší pracovníci mi řekli, že hold musím být opatrný. A tak jsem šel.

Zrcadlové bludiště má tři části. Jednak je to samotné bludiště skládající se z 31 zrcadel.

Dále diorama bitvy se Švédy na Karlově mostě roku 1648. Jeho autory jsou Karel a Adolf Liebscherovi a Vojtěch Bartoněk.

A nakonec 14 zkreslujících zrcadel.

Petřín, to je i menší pískovcové skalní město. Do jednoho ze skalních bloků jsou vytesány například i tyto jeskyňky.

Vrátil jsem se zpět na vrchol Petřína a prošel kolem Štefánkovy hvězdárny (Opět viz „Výlet Prahou z Holešovic na Petřín“. A tady je Růžový sad. Dětem se tu líbí kulatý labyrint podobný tomu, který je na Vyšehradě (viz „Magický Vyšehrad“).

A pak jsem se ještě podíval k jezírku v zahradě Kinských. A poté se vydal směrem na Strahov, kde jsem si došel na oběd.

Moje další cesta vedla kolem Strahovského stadionu. Podle některých zdrojů je to stadion s největší plochou na světě. Postaven byl ve 30. letech 20. století, a to pro účely všesokolských sletů. V druhé polovině 20. století se zde konaly pověstné spartakiády, což byla hromadná sportovní vystoupení. Mnozí z nás je mají možná ještě v živé paměti.

Přímo pod strahovským stadionem vede i Strahovský tunel. Tyto dva monumenty jsou jeho větrací věže.

Pokračoval jsem kolem dalších stadionů (např. Evžena Rošického), až jsem konečně došel k dalšímu z mých dnešních hlavních cílů. Parku Ladronka. Konečně si můžu odpočinout od nošení bruslí přes ramena. Sedl jsem si na lavičku, s batohu vyndal a nasadil si chrániče na kolena, lokty i zápěstí. A samozřejmě i přilbu na hlavu. A konečně jsem se přezul i do svých inlinebruslí.

Když jsem byl připravený na bruslení vydal jsem se na zdejší asfaltky a konečně jsem se mohl kochat příjemným klouzavým pohybem – mým oblíbeným kolečkovým bruslením.

Hned vedle asfaltových cest jsou tu i hezké trávníky, což ocení hlavní bruslařští začátečníci a jejich instruktoři. To vím proto, že sám jsem absolventem vzdělávacího kurzu pro instruktory inlinebruslení, a tak vím, že pro ty děti, kteří jsou poprvé na kolečkových bruslích, je nejvhodnější se na nich první krůčky učit právě na trávě. A až když jim to tam jde, tak pak už můžou přejít na běžný bruslařský povrch.

V centru parku je usedlost Ladronka. Zde stál ve 14. století nejprve viniční lis založený Karlem IV. Tak vidíte kamarádi inlinebruslaří, kteří sem jezdíte sportovat, jak dlouhou historii toto místo má. V 17. století zde nechal hrabě Ferdinand de la Crone vybudovat zájezdní hostinec. Právě zkomolením jeho jména vznikl i název Ladronka. V 18. století se stal majitelem usedlosti řád Maltézských rytířů a v roce 1922 přešla do majetku Hl. města Prahy. Ve druhé polovině 20. století objekt chátral a v 90. letech ho obývali squateři. Mezi lety 2000-2004 pyl objekt nákladně rekonstruován a společně s tím zde vznikly i tyto stezky, které slouží bruslařům, cyklistům i pěším.

Přímo u Ladronky se okruh rozděluje, a tak si člověk může vybrat, zda chce jet ve směru nebo protisměru chodu  hodinových ručiček.

Kdo chce, může se projet i po dalších novějších stezkách za Kukulovou ulicí. Je tu však podjezd, pod který se jede z menšího svahu a z druhé strany navíc ještě do zatáčky. Takže bruslaři pozor!

Vrátil jsem se zpět k Ladronce a rozhodl jsem se, že si to tu ještě párkrát projedu dokolečka. Jeden okruh je dlouhý asi 4,2 km. Vzhledem k času, který jsem měl, jsem si tu odjel 2,5 koleček, což je asi 10 kilometrů.

V Areálu Ladronky též můžeme vidět i kapličky, které jsou součástí poutní cesty do Hájku.

Na závěr jsem si dojel pro občerstvení do restaurace ve zdejší usedlosti a přitom si prohlédl kovové sochy ze šrotu, které se zde vystavují.

Když jsem dojel ke křižovatce na Vypichu, přezul jsem se z bruslí zpět do normálních bot a vydal si to ve směru posledního mého dnešního cíle. Přešel jsem křižovatku a vešel do obory Hvězda. Ten je známý i stejnojmenným letohrádkem. Ten nechal roku 1555 postavit rakouský arcivévoda Ferdinand Tyrolský. Má neobvyklý půdorys ve tvaru šestiboké hvězdy, a tak i svůj vlastní hermetický význam. Když se nedaleko odtud v roce 1620 odehrála pověstná bitva na Bílé hoře (viz můj článek „Byla Bílá hora skutečně českou prohrou?“), tak letohrádek už tedy stál.

A tady jsem svůj výlet ukončil. Vydal jsem se na sídliště Petřiny, kde jsem nasedl na tramvaj a s ní se vydal do Dejvic. Užil jsem si jak pěší turistiku, tak inline turistiku a přitom jsem si prošel další mimořádně zajímavá místa v Praze. Takže kromě 10 kilometrů na bruslích mám v nohách ještě sedm peších. Výlet to byl hezký a doporučuji ho tak i ostatním.

Použité prameny:

Wikipedie, místní informační tabule

http://www.vylety-zabava.cz/atrakce-zabava/praha/643-zrcadlove-bludiste-na-petrine

Použitá mapa: www.mapy.cz

 

Související články:

Na inline bruslích z Nymburka do Libice

Inlajnový výlet okolo Tróji do Stromovky

Na inlajnech kolem Vltavy a Berounky

Inline výlet kolem Vltavy

Rubrika: Inline bruslení

Rubrika: výlety a tramping