Krajem, kudy chodívali trampové na osady

Pokud vás také zajímá historie trampů v Čechách, zvu vás na další pěší túru. Tentokrát je to reportáž o cestě z Prahy na Libřici, kudy mohli chodívat trampové, když směřovali na své osady.

Jelikož jsem byl v červenci pracovně zaneprázdněn a v její druhé půlce jsem spolupředával zálesácké dovednosti dětem na letním stanovém táboře, vydal jsem se na další cestu po stopách trampingu až v srpnu. A tentokrát jsem si vybral Velkou řeku, neboli v obecném překladu řeku Vltavu. Začal jsem ji poněkud netradičně, na našem největším keltském hradišti, a to protože si myslím, že to spolu hodně souvisí. Vždyť staří Keltové uměli žít v souladu s přírodou a o něco obdobného se přeci snažili a snaží i trampové. Vždyť podobnou památku, stradonické oppidum, jsem navštívil i na jedné z předchozích výprav – viz Z Berouna kolem Staré řeky na keltské oppidum.

A tak jsem v Praze nastoupil na autobus MHD a nechal se s ním odvézt ke Zbraslavi, a to na zastávku „Nad Závistí“, kde jsem túru započal. A to proto, že se na nedalekém vršku nalézá severní část prastarého keltského oppida, tzv. „Šance“. A tak jdu a po chvíli do něj bránou vstoupím. Samozřejmě, že dnes už tu žádná brána není. Jsou tu jen valy, ale zato mohutné a poměrně dlouhé. Osídlení zde bylo už v neolitu, tedy 3000 let před naším letopočtem. Též v době bronzové a nakonec se tu v 6. století před naším letopočtem usadili Keltové a vystavěli tu jedno z největších a nejvýznamnějších hradišť své doby. Zhruba kolem roku 400 před naším letopočtem zachvátil závistské oppidum mohutný požár. Jak píše Jan Bauer v knížce „Místa která zmizela“, tak podobné požáry neřádili jen zde, ale i na ostatních keltských hradištích v Čechách. Co se tehdy stalo, můžeme se jen dohadovat. Tuto záhadu ještě umocňuje fakt, že většina tehdejších obyvatel náhle opustila Českou kotlinu a přesídlila více na jih, do Itálie. Jenže kolem roku 190 před naším letopočtem se opět vrátili a naší zem tehdy zachvátilo nové keltské období a s ním spojená móda stavby oppid. A tak hradiště na Závisti i s Šancí se v této době postupně rozrostlo až na úctyhodných 170 ha.

Já jsem si valy prošel a vyfotografoval. Všiml jsem si zde jedné zajímavé věci. Většinou se tu nalézá dubový les. A dub byl posvátným stromem starých Keltů. Nemůžou tak být zdejší stromy pozůstatek nějakého posvátného keltského háje?

Když jsem se dostal až nad Břežanské údolí, musel jsem se stejně jako každý člověk divit. Dolů je docela příkrý sráz a na opačné straně údolí, kde se nalézá jižní část oppida je totéž. Musíme tak vlastně staré Kelty obdivovat, když si pomyslíme, že mezi oběma částmi jejich města byl tak krkolomný přístup. I tak mi to nedalo a já jsem se rozhodl, že po té stráni slezu dolů.  Cestou jsem se ještě zastavil na vyhlídce, kde byl nádherný výhled na západní část údolí. Zvlášť úchvatný byl ten pohled na mlhu, která válela v údolích za Vltavou.

V Břežanském údolí jsem samozřejmě prošel místní zoologickou zahradou, kde jsou umístěny výběhy a voliéry s nejrůznějšími zvířaty žijícími v naší přírodě. Například káňata, divočáci, fretky, bažanti či sovy a další.

Po jejím prohlédnutí mne zas čeká poměrně velké stoupání. Je třeba se dostat až nahoru k altánu. Musím se přiznat k tomu, že tento altán na mne vždy působil tak trochu mysticky. Mohutné dřevěné židle, nad nimi svícny a uprostřed všeho krb. To vše ve mne vyvolává pocity, jako kdyby se tady měla scházet nějaká tajná společnost. Jak jsem se však cestou dozvěděl od jistého človíčka, skutečnost je trochu prozaičtější. Altán je prý používán hlavně na svatby.

A je odtud nádherný výhled na Vltavu a celý jihozápad Prahy.

Od altánu pokračuji dál, protože asi kilometr odsud se nalézá ta hlavní část keltského oppida na Závisti, a to tzv. „akropole“. Stávala tu například kamenná trojúhelníková svatyně o stranách 9, 10 a 11 m, vysoká 3,5 metrů. Dnes zde probíhá intenzivní archeologický výzkum. Slavná historie tohoto keltského sídla zřejmě končí v 1. století našeho letopočtu, kdy oppidum přepadli Germáni, kteří ho později využili jako strategicky výhodné místo.V minulých letech byla zdejší akropole odkryta, takže lidé se zde mohli procházet podél zachovalých základů a pozorovat kamenné zdivo postavené ještě v době před naším letopočtem. Dokonce i já se svým oddílem jsem zde několikrát byl na výletě. Dětem se tu moc líbilo a když jsme odtud odcházeli, tak jeden přes druhého mluvil, že by chtěl být archeologem. Jenže tato cenná památka dost trpěla, a tak se archeologové rozhodli toto místo opět zakrýt hlínou. Je tu rovná plocha a o tom všem, co se zde nalézá, svědčí jen zastřešený altánek s informačními tabulemi. Tato lokalita bývala pro Kelty něčím jako hlavním městem. A tak kdo ví, kdyby odtud náhodou neodešli, třeba by se dnes v těchto místech nalézalo jádro našeho hlavního města.  (viz též Keltská oppida, aneb kde to v českém starověku nejvíc žilo)

A já jsem odtud pokračoval po žluté turistické značce, a to směr první dnešní místo spojené s historií trampingu. Když jsem sestoupil dolů k řece, přišel jsem do údolíčka s potokem, který lemuje skupina chat. Ty si to usadili přímo zde pod keltským hradištěm. Nalézám se právě v Károvském údolí. Tak jsem se podíval,co se píše v mém průvodci po trampské historii, kterým jsou i tentokrát „Dějiny trampingu“ od Boba Hurikána. A tam se o Károvském údolí říká, že nejprve sem skauti rádi jezdívali na noční výlety. Jedni z prvních, kteří do tohoto údolí vnikli, byli Honza Kvapil, Tonda Militký a Čenda Kožíšek. Ti sem jezdili několik let, dokud sem nezačali jezdit jiní trapeři a dokud se údolí nestalo cílem pražských výletníků, kteří zde zanechávali spoustu nepořádku. V údolí vznikly osady Na Zálepech a Osada Typografů.

Když  jsem tudy procházel, zeptal jsem se jednoho staršího chataře na to, jak to tu chodí s trampskými osadami. Prý tu byly. Ale po povodních, to tu původní chataři prodali, a ti mladí už to neudržují. Škoda. Ale i tak tu mají hezký totem a dokonce i osadní vlajku. Tak alespoň něco.

A tak jsem pokračoval dále. Tentokrát jsem odbočil na červenou turistickou značku a podél kolejí, nádraží a železničního tunelu pod Homolí jsem pokračoval do dalšího údolí plného chat, a to Ohrobského.

Na mapě je však také označeno jako „Jarovské“. Údolím protéká potok s celou kaskádou umělých vodopádků a ten na severní straně lemuje dlouhá řada chat. Je tu pěkně. Opět jsem se jednoho z usedlíků zeptal, zda se zde náhodou nejedná o nějakou trampskou osadu. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavých věcí. Například o keltském hradišti, o Homoli, dokonce i to, že v okolí má svojí chatu prý i jeden z bývalých předsedů vlády, ale o zdejší trampské osadě bohužel nic.    

A tak jsem dle jeho rad pokračoval a začal stoupat na Zvolskou homoli. Na vrchu je i naučná stezka, která vede touto přírodní památku, jež se vyznačuje skalními srázy vltavského kaňonu, přirozeným listnatým lesem, stepními, lesostepními, vřesovištními plochami a výskytem vzácného hmyzu. Je tu také další z řady nádherných vyhlídek na Vltavu a zvláště na Vrané Nad Vltavou.

A odtud se dostávám dolů, a to přímo do Vraného nad Vltavou, kde jsem se naobědval, abych posílený mohl pokračovat dál. Jenomže když jsem měl otevřené Dějiny trampingu, nemohl jsem si nevšimnout, že přímo pod Károvským odolím, je další kapitola věnující se i Vranému nad Vltavou.  Píše se zde, že v roce 1924 se toto místo stalo „pravým ostrovem prérie, jaké si mohlo přát i nejnáročnější srdce trampského táborníka“. Na Vltavě se to tu hemžilo loděmi a pravidelně sem jezdily tábořit party trampů. Bohužel stavbou vodní přehrady v letech 1930-36 zmizel tento kout nenávratně pod hladinou řeky.

Dnes tu jsou jen dva kempy u řeky a chaty v okolí.

Ovšem já jsem pokračoval ještě dále. Z Vraného nad Vltavou jsem se vydal po červené turistické značce přes Novou Březovou, Oleško až do Libřice, jednoho z nejoblíbenějšího kraje starých trampů. Libřici jsem už na svých toulkách trampskou minulostí už jednou navštívil. Možná si vzpomínáte na výpravu Z Bojovského údolí přes Remagen do Zlatého kaňonu. Červená trasa ústí do libřického údolí hned u trampské osady „Orlík“. A tak jen v krátkosti připomenu, že ji založil  v roku 1933 Pepa Jelínek z osady Albatros, který zde měl chatu už od roku 1929. Byl šerifem zároveň dvou osad: Albatrosu a Orlíku. V roce 1936 chatu prodal a věnoval se pouze Albatrosu.

A mne už nezbývá nic jiného, než odtud dojít asi jeden kilometr do Davle. Prošel jsem kolem starého davelského mostu, který se proslavil tím,  že se tu v roce 1968 natáčel americký válečný film „Most u Remagenu“. A když zrovna do Československa přijely se svojí „bratrskou pomocí“ tzv. „spřátelené armády“ v čele s armádou sovětskou, tak záběry z natáčení filmu, kde mimo jiné hrály i tanky Wehrmachtu a Američanů, použily jako důkaz nutnosti vojenského zásahu v Československu. A odtud už je jen kousek na nádraží, odkud jsem se vrátil zpět domů.

A úplně na závěr bych místo titulek přispěl svými veršíky, které mne během cesty napadly. Možná že by na to někoho napadla i nějaká melodie. A třeba by tak mohla vzniknout nějaká trampská písnička. Kdo ví.

Dole teče Velká řeka

a mne čeká dlouhá štreka.

Tudy cestou kolem vody

chodilo se na osady.

Od Zbraslavi až ke Slapům

patřilo dost míst i trampům.

Chaty, oheň, voda, skály

a kytary písně hrály.

Kouř ohně nad řeku stoupá,

loďka se na vlnách houpá,

píseň zní a trampstvo zpívá,

velký strom se na to dívá.

A jak den pozvolna hasne,

náš pohled na nebe žasne.

Vždyť ty hvězdy vědí svoje,

co se děje od příboje.

Obdobné mé texty se skrývají i v následujících trampských putováních: Radotínským údolím za trempy i megality, Z Černošic do Černolic, Z Bojovského údolí přes Remagen do Zlatého kaňonu a Za trampy na pravém břehu Svatojánských proudů

 

Pokud se chcete společně se mnou projít i po dalších výletech za historií českého trampingu, můžete na následujícím odkazu: Po stopách trampské historie

Zdroje  použitá literatura:

Hurikán Bob: Dějiny trampingu, Novinář, Praha, 1990, Drda P., Rybová A.: Keltové a Čechy, Academia, Praha, 1998, Filip J.: Keltská civilizace a její dědictví, Academia, Praha, 1995, Bauer J.: Města, která zmizela, Otakar II., Praha, 2000, Wikipedie