Český tramping to nikdy neměl moc jednoduché…

Ale i přesto tento jedinečný fenomén, spojený se svobodou a soužitím s přírodou, dokázal určitým způsobem  přetrvat až do současnosti. Pojďme se tedy podívat jaké překážky ho ve své téměř stoleté historii potkávaly.

Pokud bychom chtěli hledat kořeny českého trampingu, nejspíš bychom se museli vrátit do roku 1911. To se středoškolský profesor Antonín Benjamín Svojsík inspiroval prací Angličana Roberta Baden-Powella a amerického přírodovědce Ernesta Thompsona Setona, aby o rok později se třinácti chlapci uspořádal u hradu Lipnice první skautský tábor. A v roce 1914 tak byl založen nový spolek „Junák – český skaut“.

Některým trochu odrostlejším chlapcům však pevný řád skautské organizace ne zas tak úplně vyhovoval, ale protože měli kladný vztah k přírodě a romantice, pustili se do vlastních dobrodružství. Nejprve mezi ně patřili především mladí lidé z chudších sociálních vrstev a nezaměstnaní a teprve, až se tento způsob života zpopularizoval, přidávali se i střední či případně i vrstvy vyšší.

A tak se během první světové války zrodila první trampská doba, tzv. „doba divokých skautů“. Už před 1. světovou válkou bylo objeveno tábořiště u Svatojánských proudech na Vltavě, kam mladí lidé začali jezdit za svými dobrodružstvími. A v roce 1918 na tomto místě vznikla nejstarší trampská osada v Čechách. Jmenovala se „Roaring Camp“ (Tábor řvavých), později přejmenována na „Ztracenou Naději“, nebo také „Ztracenku“ (Svatojánské proudy – kolébka českého trampingu). A nebyla ani z daleka sama. O rok později, v roce 1919 byla založena například osada „Albatros“ na Libřici (Z Bojovského údolí přes Remagen do Zlatého kaňonu) a „Údolí Děsu“ u Srbska (Trampskou stopou po Českém Krasu) a postupně pak mnoho dalších, a to v povodí Velké řeky (Vltava), Zlaté řeky (Sázava), Staré řeky (Berounka), Hadí řeky (Kocába), v Brdech a jinde.

Doba divokých skautů je někdy též nazývaná "doba indiánská". Trampové se inspirují americkými filmy z divokého západu, které tehdy začaly zaplavovat naše kina. A tak se od roku 1919 tato doba postupně měnila na "dobu cowboyskou". začínají se nosit dlouhé otřásané kalhoty, kožené legíny, sombrera, dále revolverová pouzdra nebo i šerifské hvězdy. A kolem roku 1927 pomalu přichází další změna. Oblečení trampů se mění na střízlivější například pumpky nebo sportovní klobouky. Rozmohlo se nošení vysokých bot, opravdových revolverů a další. Začíná nastupovat „doba kanadská“, která trvá prakticky až do vypuknutí 2. světové války.

Kdo by si však myslel, že si za první republiky žili trampové jen tak pohodově a bez problému, byl by na velkém omylu. Od počátku se proti jejich způsobu života rozjela pomlouvačná kampaň připisující mu nejrůznější orgie všeho druhu. A tak to došlo až tak daleko, že český zemský prezident Hugo Kubát (nejvyšší představitel Země české v době 1. republiky – obdoba dnešního hejtmana) vydal vyhlášku, kterou vyhlásil opatření proti výstřelkům campingu a trampingu : Zakázal například: "společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech - vyjímaje táboření rodinné -, pobíhání v nedostatečném úboru, zvláště v úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání písní obsahu nemravného,..." Dále "přestupky této vyhlášky budou trestány, bez újmy soudního stíhání, trasty na penězích Kč 50,-, 100,- nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů"

I když v praxi se jeho vyhláška uplatňovala jen někde, například v Posázaví, vyvolávala spíš  posměch. Přesto trampy vyburcovala k jednotnému postupu. A tak se stalo, že na den 19. května 1931 byl do zahrady Měšťanského pivovaru na Královských Vinohradech v Praze svolán protestní tábor lidu, kterého se zúčastnilo na 150 000 trampů, aby s touto vyhláškou vyjádřili nesouhlas. Kubátův zákon byl nakonec byla přeci jen zrušen, ale až Nejvyšším soudem v roce 1935.

Ani druhá světová válka samozřejmě nepřinesla trampingu nic pozitivního. Naopak. Organizace jako Čs obec sokolská, Junák, Liga Čs woodcrafterů, Dělnická tělovýchovná jednota a jím podobné byly zakázané, což se samozřejmě promítlo i do trampingu. Navíc některá území, na kterých se vyskytovaly i trampské osady, byla zabrána nacisty jako vojenský výcvikový prostor, jako například Proudy (Za trampy na pravém břehu Svatojánských proudů). A tak není divu, že mnoho trampů, skautů a woodcrafterů se aktivně zúčastnilo bojů proti fašismu. A aby, tomu nebylo málo, tak řada trampských osad v okolí Vltavy zanikla kolem roku 1942 díky napouštění Štechovické vodní nádrže. Zmizel tak ze světa jedinečný kaňon Svatojánských proudů, kde v předešlém čtvrtstoletí mladí lidé trávili svá romantická dobrodružství. A přesto to trampy nezlomilo, neboť v následujících poválečných letech své osady obnovili či je přemístili o něco výše.

Po druhé světové válce to nejdříve vypadalo, že vše se by se mohlo časem vrátit do starých kolejí. Proběhla i obnova výše zmíněných organizací. Jenomže pak přišel únor 1948 a nastoupila další, tentokrát komunistická diktatura. Nastala opětovná likvidace Junáka, Sokola, DTJ, Ligy Čs woodcrafterů a podobných organizací. Jejich činností byly pověřeny Pionýr a Čs svaz mládeže jako jediná monopolní organizace. Potlačován byl i tramping jakožto svobodomyslné hnutí. Proti mnohým skautům a londonovcům byly vedeny soudní procesy, které vedly k mnohaletým trestům odnětí svobody. Též se konaly například kontroly STB na nádražích, bourání trampských bud nebo rozhánění potlachů veřejnou bezpečností (jako například v Jetřichovicích 6.-7. července 1963 nebo tzv. „velká dynamitová show v lednu 1977 a pod). Snad právě proto, že volnost, neformálnost či svobodomyslnost, které se k trampingu vážou, to jsou projevy, které totalitním vládám nikdy moc nevoní. A snad právě proto se tramping stal i jedním z forem protestu proti tehdejšímu režimu.

Ale musíme si přiznat, že zas ne všechno bylo vůči trampingů negativní. Například v roce 1967 se v Ústí nad Labem konal první ročník Porty, celostátního festivalu trampských písní, který se pořádá až do dnes. Také se začaly postupně obnovovat a vznikat trampské a chatové oblasti, které se však postupně proměňovaly spíš na rodinnou rekreaci než v klasický tramping, jak jsme ho znali za 1. republiky.

A pak přišel rok 1989 a s ním sametová revoluce. Příchod svobody do naší země s sebou přinesl i opětovnou obnovu  výše uvedených organizací a vznik nových dalších. A tak se zdá, že trampingu nic nebrání. Přesto však není pravda, že by trampování bylo bez nepřítele. Tentokrát to však nejsou zákony, předpojatí politici nebo bezpečnostní složky. Tentokrát je to diktát konzumní společnosti. Kolem trampingu se netočí žádné moc velké peníze, a tak to prostě pro mnohé není tzv. moc „in“. Poslechněte si, co o tom říkají protagonisté televizního dokumentu „Už tichnou bílé skály“ z televizního dokumentu z cyklu „Ta naše povaha česká“ (www.ceskatelevize.cz/ivysilani/408235100011018-ta-nase-povaha-ceska), kterou ČT odvysílala zrovna tento týden.

Ale i přesto všechno, co tramping v průběhu let potkávalo, tak se z něj za tu dobu vytvořila úžasná subkultura, která si právem zaslouží obdiv. A není to jen onen svérázný styl života, ale i mnoho dalších hodnot, které z něho vyšlo. Například trampská hudba. Úžasný fenomén, který nevznikl nikde jinde než u táboráků. Snad každý tramp začal toužit se naučit alespoň pár akordů na kytaru. A tak už za první republiky se objevovali první písničkáři typu Jarky Mottla, Pedra Muchy nebo Boba Hurikána. A nakonec to přerostlo v dnešní folk a countrymusic.

Nebo literatura. Dodnes stovky dětí i dospělých lidí hltají knihy Jaroslava Foglara, Jacka Londona, Karla Maye a dalších autorů. A obdobné příběhy vycházejí i dnes.

Nesmíme zapomenout ani na stavebnictví. Nejprve se stavěly jednoduché chaty a boudy. Ty později byly nahrazovány už novými, které prakticky slouží až dodnes. A co víc, úsilí, které staří trampové vložili do jejich stavby, vyvolává kolikrát úžas. Například nedávno jsem procházel trampskou osadou u Sázavy u Luk pod Medníkem. Jediný přístup do údolí je tam po poměrně strmé stráni. A přesto tam vzniklo spousta úžasných chat, kdy většinu materiálu si tam jejich stavitelé museli přinést na zádech.

A když si to všechno srovnáme, není právě tramping ve své podstatě úžasná věc? Úžasná nejen v tom ,co vše dokázala vytvořit a z jakými překážkami se musela ve své téměř stoleté historii poprat. Ale i v tom smyslu, že za tím nestojí žádní finanční magnáti, ale obyčejní lidé, většinou z nižších a středních vrstev. A tak se ptám, zda by o tomto jedinečném českém fenoménu neměla nějakým způsobem více vědět například nějaká mezinárodní organizace typu UNESCO či nějaká obdobná instituce. Vždyť vše, co tady díky trampingu vzniklo, je opravdu obdivuhodné.

Zdroje a doporučená literatura:

Bob: Dějiny trampingu, Novinář, Praha, 1990,

Noha R.: Odlesky táborových ohňů, regionální muzeum v Jílovém u Prahy, 2007

http://cs.wikipedia.org  www.ceskatelevize.cz/ivysilani/408235100011018-ta-nase-povaha-ceska http://www.stechovice.info/pages/osady.htm#Historie%20trampingu%20v%20%C4%8Cech%C3%A1ch http://www.boko.cz/wabi/kubatuv.htm

Reportáže z autorova putování po historii českého trampingu:

9. Z Černošic do Černolic

8. Z Bojovského údolí přes Remagen do Zlatého kaňonu

7. Za trampy na pravém břehu Svatojánských proudů

6. Ladovým krajem na běžkách

5. Králičím údolím za trampským duchem Hagenem

4. Trampskou stopou po Českém Krasu

3. Zlatým kaňonem kolem Zlaté řeky

2. Po stopách trampů po Hadí řece k Askaloně

1. Svatojánské proudy – kolébka českého trampingu

TRAMPSKÝ SPECIÁL S MAPOU OSAD