V poslední době spíš chodím spíš na pěší výlety. Ale ten inlajnový, ten už jsem si dlouho neudělal. A tak jsem se včera dopoledne rozodl, že to napravím. Vydal jsem se s inline bruslemi na cyklostezku do pražských Vysočan.
Takže inline brusle pěkně svázat popruhem, aby s daly nést přes rameno. Zabalit k tomu chrániče na zápěstí, lokty, kolena a přilbu na hlavu. A mohl jsem vyrazit vlakem a metrem. Cestou mne však v metru čekalo jedno velké překvapení. Když jsem nastupoval na Hlavním nádraží do metra, přijela historická souprava. Nastoupil jsem. A k mému velkému překvapení se neozvalo "Ukončete výstup a nástup dveře se zavírají. Příští stanice Florenc, přestup na trasu B". Ale ozvalo se "příští stanice Sokolovská".
Jak jsem se dozvěděl, když jsem vystoupil na Florenci z metra, je to kvůli tomu, že má metro výročí. Vždyť bylo otevřeno 9. května 1974. A tehdy se zatím jezdilo jen v úseku Kačerov - Sokolovská (dnešní Florenc). A protože jsem měl s sebou foťák, neboť jsem cestoval na výlet, na Florenci jsem si soupravu vyfotil. Ta zde končila a vracela se zpět na Kačerov. Tak, jako tomu bylo tenkrát. Akorát bych chtěl někoho vidět v roce 1974 cestovat v metru s inlajnami (tedy jednořadými kolečkovými bruslemi) přes rameno, jako jsem jel já. Vždyť tento sportovní prostředek se u nás začal masověji šířit až v 90. letech 20. století.
Po přestupu na béčko už jízda metrem na Českomoravskou proběhla normálně. Tam jsem vystoupil a hned před sebou viděl O2 Arénu (dříve Sazka Arénu) vystavěnou v letech 2002-04 pro pořádání mistrovství světa v ledním hokeji, což mi připomnělo to, že se právě koná i teď ve Francii a Německu. A já jsem si zrovna také vyrazil zabruslit. I když trošku jinak, na osmi kolečkách.
Nejprve jsem si chtěl dojít ještě koupit do Galerie Harfa lithiové baterie do foťáku, ty které hodně dlouho vydrží. Jenomže kvůli státnímu svátku 8. května tam měly většinou obchody zavřeno.
Alespoň jsem si vyfotografoval hokejisty u Síně slávy českého hokeje. Kéž by tam přibyl nějakým způsobem i letošní rok.
A pak i se svými inline bruslemi na ramenou (jak jsem cestoval i pražskou MHD), jsem se vyfotil i u Dinoparku, který se nalézá na střeše Galerie Harfa. Takže pokud byste chtěli s dětmi někdy navštívit pražské druhohory, můžete vyrazit.
Já jsem se teď už ale konečně vydal k vysočanské cyklostezce. Její úsek, který je vhodný pro inline bruslení, začíná na ocelovém mostě přes Ocelářskou ulici. Hezky se to rýmuje.
Tady jsem si sedl na schody kavárny a přezul se do bruslí a do chráničů. Ano i do chráničů. Nejsem typ bruslaře, co jezdí bez nich. Vždyť na bruslích člověk nikdy neví, co ho potká. A také se domnívám, že jezdit bez chráničů na inlajnech je nebezpečnější, než na kole bez přilby. Navíc jízdní kolo má větší kola s pneumatikami a na něm ty nerovnosti tak znát nejsou jako při jízdě na malých gumových kolečkách inline bruslí.
A vyrazil jsem. Nejprve jsem přejel most přes Freyovu ulici.
Ten má nevýhodu, že přes roury z něj není vidět, zda někdo ze strany nepřijíždí. Tento problém naštěstí řeší zrdcadlo. Akorát ty samolepky by si tam někdo mohl odpustit nalepit. Mate to.
A tady začíná pohodová cyklotrasa, vhodná i pro začátečníky inline bruslení. Akorát si musí dávat člověk pozor na cyklisty, koloběžkáře, další bruslaře nebo na rodiče s kočárky, aby se s nimi nikde nesrazil.
A pokud by vás už nebavily kolové či kolečkové aktivity, může si jít zaboulderovat na lezeckou stěnu, která je na jednom z okolních hříštích. Mimochodem dětských hřišť a fit center v přírodě je v okolí této stezky několik.
Dorazil jsem na most přes Poděbradskou ulici u Starého Hloubětína.
Hezky složitá tramvajová křižovatka, co říkáte?
Na mostě jsem si odpočinul, podíval se zpět na estakádu v dálce a pokračoval jsem dál.
Když se přijíždí k Nademlejnské ulici, sjíždí se z menšího kopečku, a tak je třeba dávat pozor, aby tam náhodou nepřejíždělo nějaké auto. Ale zas tak strašné to není. Bruslař, který už má nějakou praxi, by to měl v pohodě zvládnout.
Úsek, který je vhodný pro inline bruslaře, končí u dvojitého železničního viaduktu.
A ten se nalézá u Hořejšího rybníka,
který je napájen z říčky Rokytky.
Až sem je to z Vysočan tři kilometry. A když pojedu stejnou cestou nazpět, bude to tedy dohromady 6 kilometrů. A je to hezká a přijemná trasa. Teď na jaře jsou trávníky kolem rezkvetlé (nebo dokonce už i odkvetlé) pampeliškami a jinými květy.
Jediné, z čeho jsem měl trochu strach, byl při zpáteční cestě, je menší sjezd v závěru. Ale když se člověk trošku předkloní, rozkrčí nohy a zatíží špičky bruslí, tak by to měl zvládnout stejně, jak jsem to zvládl já. Nic horzného to nebylo. Jen bych doporučoval vyčkat, až proti vám nikdo nepůjde nebo nepojede.
Konečně jsem dojel zase k té kavárně, kde jsem začínal. Přemýšlel jsem, zda to nevzít ještě jednou. Ale vzhledem k tomu, že se podle meteoradaru blížily přeháňky, tak jsem se rozhodl, že se přezuju zpět do normálních bot a vrátím se domů na oběd. Cestou jsem se ještě vyfotografoval u soch bruslařů u O2 arény, což je v kombinaci ledních bruslích a mých inlajnů docela zajímavý kontrast.
Takže jsem rád, že po sérii pěších výletů jsem si mohl po čase zas udělat výlet bruslařský. Je to hezká změna, protože když to na inlajnech umíte, uznáte, že ten pohyb na nich je velice příjemný. A dokazuje to, že i inline brusle jsou zajímavým prostředkem k podnikání k výletů.
zdroje: wikipedie
Související články o inline bruslení:
