Pohádka „O bílé paní Bradlecké“ a další mé dárky čtenářům

Štědrý den je dnes také dnem pohádek. Snad každý rok má nějaká nová premiéru. A tak pohádku na motivy podkrkonošské pověsti jsem se pokusil sepsat i já. A vymyslel jsem ji i tak, aby i vánoce v ní měly své místo.

Jak mne to napadlo? Když jsem byl letos v létě na dovolené v Českém ráji, navštívil jsem i zříceniny hradu Kumburk (viz Zřícenina hradu Kumburk) a Bradlec (viz zřícenina hradu Bradlec). Ke Kumburku se váže pověst, podle které Česká televize v roce 1995 natočila pohádku „O Kumburské meluzíně“ (viz např: https://www.youtube.com/watch?v=eExIaYrK0NU). Můžete si ji pustit a přitom vzpomenout i na paní Lubu Skořepovou (Hudrlína od Kolína), která nás včera ve věku 93 let bohužel opustila)

Ovšem zajímavá pověst se váže i k nedalekému hrádku Bradleci. Nalezl jsem ji v Labyrintu tajemna od Martina Stejskala, kde se píše: „Podle staré pověsti se na hradě Bradleci i na blízkém Kumburku zjevoval přízrak krásné Bílé paní. Vypráví se, že mladou manželku hradního pána, původem z Kumburku, zaklela zlá čarodějnice. Bílá paní se často zjevovala lidem a pomáhala jim. Leckdo ji spatřil, ale jakmile se pohnul nebo promluvil, zjevení zmizelo. Na smrtelné posteli čarodějnice prozradila svůj hrozný čin a Bílou paní se podařilo ze zakletí vysvobodit.“

Vždyť To by se také mohlo zpracovat do nějaké pohádky. Dokonce se domnívám, že by to mohlo být pokračování oné pohádky první. A tak jsem se rozhodl, že ji zkusím sepsat. Akorát kvůli autorským právům jsem dal postavám jiná jména. Ale pokud chcete, můžete si pod nimi představit postavy z původní pohádky. Takže jdeme to toho.

 

V těch pradávných dobách se bradlecký rytíř Jan zamiloval do Johanky z Kumburku. A tak nastala veliká svatba, kde se sešli pánové a dámy z obou slavných rodů.

„Nechť vám všem Bůh všemohoucí žehná“, popřál novomanželům novopacký farář Řehoř.

Hudba hrála, jídlo se postupně všechno snědlo a sudy vína se vyprazdňovaly. Nastal čas, kdy rytíř Jan nastoupil do kočáru a Johanku si odvezl na svůj hrad Bradlec.

„Už se těším, jak spolu prožijeme celý dlouhý život“, pronesla Johanka.

„Neboj se, teď už to bude jen jako z pohádky.“ odpověděl rytíř Jan. Jenže to nevěděl, jak strašnou bude mít pravdu. Svatbě totiž nepřála zlá čarodějnice Serpentice. Vůbec se jí nelíbilo, že jejich příběh skutečně dospěl až do svatby. A tak připravovala krutou pomstu. Kočár s novomanžely mezitím sjel dolů z Kumburku. Dojel k hospodě Klepandě, kde zahnul k Bradleci. V tu chvíli už byl Bradlec v dálce vidět. Tam na Čedičovém vrcholu stála mohutná čtvercová věž, ze které do tvaru písmene „L“ vybíhaly další dvě hradní křídla.

„Vidíš to Johanko, tohle teď bude jen naše“, oznámil jí Jan. Jakmile však přijeli k první hradní bráně, oba zpozornili. Někdo u ní stál. Ano, byla to Serpentice, čarodějnice, které se bálo celé okolí. Jednou prý na nedalekou ves Železnici dokázala přivolat takovou bouřku, že krupobití tam pobilo všechnu drůbež. V Lomnici prý dokázala rozvodnit říčku Popelku tak, že odnášela chalupy i s lidmi. A na Paku prý uvrhla řádění celé skupiny duchů, že si s nimi nevěděli rady ani všichni tamější spiritisti. A teď se chystala na naše dva hrdiny. Když dojely k bráně, Jan vystoupil a vytasil meč. „Kliď se odtud babizno. Pust nás domů, než se staneš dcerou smrti!“

„Co si o sobě myslíš mladíku? Já se žádnou dcerou smrti nestanu! Ale vy byste se měli mít na pozoru. Kumburk, Bradlec, moje přání, ať Johanka je bílou paní.“

„Cože, babizno?“  zařval rytíř

"Jen se podívej na svoji mladou paní!“

Jan se otočil ke kočáru a uviděl, jak Johanka z něj vychází s dlouhým bílým závojem a špičatou čepicí. Když ji viděl, nejprve úplně zkoprněl. Jakmile se však vzpamatoval, zavolal: „Johanko, co je s tebou!“ A rozběhl se k ní. V ten moment Johanka nikde.

„Kde jsi Johanko, kde jsi“, běhal rytíř kolem brány hradu. Ale Johanka pořád nikde.

„Víš rytíři“, odpověděla mu Serpentice, svojí milou uvidíš jen pokud se nebudeš hýbat a mluvit. Jakmile se pohneš nebo na promluvíš, tak ti zmizí. A nejen tobě.“ A za hlubokého smíchu odešla do své chatrče, kterou měla, nikdo neví kde.

Jan odešel do svých komnat a přemýšlel, co se to vlastně stalo. Uvidí ještě někdy svojí Johanku tak, aby si s ní mohl popovídat? Sedl si smutně ke stolu a podíval se kolem sebe. Přitom si všiml že, že květiny na stole potřebují zalít. Ale k jeho smutku se mu do toho vůbec nechtělo. V tom se objevila Johanka ve svém obleku Bílé paní. V ruce měla konev a květiny zalila. „Snad mi od toho nějak pomůžeš!“ poprosila ho.

„Pomůžu. Udělám vše, co bude v mé moci.“ Odpověděl.

Jakmile k ní rytíř promluvil, Johanka zase zmizela. Ale protože to byla hodná dívka, nepomáhala takto jen svému muži. Ale také lidem v okolí. Například se jednou stalo, že v nedalekém Újezdci se malému Toníkovi, chudému vesnickému chlapci, ztratil pejsek. „Najednou se objevila Johanka a zpoza jedné skály mu pejska přivedla. Jakmile jí ale Toník poděkoval, opět zmizela. Obdobně se vedlo i staré babičce kořenářce z Bradlecké Lhoty. Té zas pomáhala s vědry vody ze studny. V Syřenově zas sterému dřevorubci s kmeny v lese. A tak bychom mohli pokračovat dál. Dokonce se i lidé naučili, že se v její přítomnosti nesmí pohnout.

Celý širý kraj měl proto Johanku rád. Kdo se ale s jejím osudem nechtěl smířit, byl rytíř Jan. Co pak neexistuje způsob, jak Johanku přivést zpět do normálního života? A tak zapřáhl svého hřebce a vyjel do podhradí. Někde přeci tu zlou čarodějnici musí nalézt. A tak celý týden bloudil od jednoho lesa ke druhému. Od jedné vesnice ke druhé. Ale po chatrči zlé Serpentice, jako by se zem slehla. A tak se smutně vracel ke svému panství. Až v Újezdci potkal onoho malého chlapce, Toníka.

„Co jsi tak smutný rytíři Jane?“, zeptal se ho hoch.

„Proč bych neměl být smutný, chlapče, když jsem přišel o svou ženu Johanku. Zaklela ji zlá čarodějnice Serpentice. A já nevím, kde tuto čarodějnici mám hledat.“

„Tak to je snadná pomoc. Copak vy dospělí nevíte, že my děti máme prolezlé všechny kouty v celém širém okolí? Chatrč čarodějnice Serpentice je přece u pramenů Cidliny!“

„Děkuji ti chlapče“. Znova nasedl na svého hnědáka a vyjel ve směru hory Tábor. Na jeho západním svahu totiž řeka Cidlina počíná svůj tok až směrem k Labi. Když k němu dorazil, našel zde i polorozpadlou chatrč. Tam žije čarodějnice Serpentice.

„Hej Serpentice!“ Jsem tady!" Zavolal a vešel dovnitř.

Zlá čarodějnice právě ležela v posteli: „Co po mně chceš, teď, když zrovna umírám?“

„Tak ty umíráš!“, zařval Jan. „Tak, ještě, než umřeš, řekni mi ještě, jak mám zachránit Johanku.“

„To nemůžeš udělat teď hned. Ale jen na Štědrý večer. Musíš celý svůj hrad obejít kolem dokola se zatajeným dechem. Když se ti to podaří, tak svou ženu vysvobodíš.“ Snad ještě něco chtěla čarodějnice říci, ale mezitím vydechla naposled. Hlavně, že měl rytíř návod, jak vysvobodit Johanku. Ale i tak teď bude mít celý kraj od ní pokoj. A vyrazil k domovu, na svůj hrad. A tam musel ještě tři měsíce počkat, až nastane Štědrý večer. A přitom každý den trénoval obcházení hradu se zadrženým dechem. Dokonce se mu to i dvakrát povedlo takto hrad obejít kolem dokola, ale to ještě nebyl Štědrý večer.

A když konečně přišel ten Štědrý večer, dal se Jan opět do obcházení. Začal u hlavní brány. A když se zadrženým dechem došel opět k hlavní bráně, povedlo se.  Johanka se tu opět objevila v celé své původní svatební kráse.

„To je nádhera, že si ten Štědrý večer užijeme spolu a ty nikam nezmizíš.“ Řekl své ženě rytíř.       

„Tak teprve teď má ta pohádka šťastný konec“, prohlásila Johanka. "A snad se nebudeš, můj milý, zlobit, když k nám na Štědrovečerní večeři ještě někoho pozveme.“

„A koho?“ zeptal se rytíř

„No přeci toho chlapce Toníka a celou jeho rodinu. Nebýt jeho, nikdo by mne už nevysvobodil.“

„Jen pojďte, mojí drazí přátelé!“ přivítal je Jan na hradě. Pojďte s námi k hostině, zazpívat si vánoční koledy. A myslím si, že i pod stromečkem se pro vás něco najde." A tak společně šli. Jedli, pili, zpívali a obdarovávali se. Vše přesně tak, jak se to na štědrý den má dělat. A byl to pro všechny ten nejkrásnější štědrý večer.

Zdroj: Stejskal M.: Labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991, http://liborcermak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=539579

Můj blogerský vánoční speciál s pohádkouO Honzovi a říční víle StříbravěVánoční doba: Nová pohádka i na Den přípitků (O dračím stromu)Jak inlajny chtěly být čistéJak se planety učily bruslitPohádka o (ne)šťastné Třináctce

https://www.youtube.com/watch?v=2ZH41f2T2oY

„Můj blogerský vánoční speciál s pohádkou“: (Tak přátelé dočkali jsme se. Je tu Štědrý den. Den plný zázraků, kouzel, svátků klidu a pohody. Nejvíc se určitě těší děti, co že to večer všechno naleznou pod stromečkem.)

adventní kalendář 2013“: „Vánoční křížovkový obrázek

„Vloni na Štědrý den jsem viděl letět Ježíška

„Vánoční doba 2015“„Vánoční doba: Štědrý den plný vánočního dobrodružství

Kdy, že začíná ta předvánoční doba?Jak vyrobit malý adventní věneček

3. prosince: Dnes by chodily nejen Barborky, ale také Perchty

4. prosince: Jak by se daly kulturně obohatit český advent a vánoce?

5. prosince: Co nám vlastně zbylo z oné mikulášské tradice?

6. prosince: Víte, co to byly přástky?

7. prosince: Kdo to byla „Mikuláška“ neboli „Matička“?

8. prosince: Vánoční věštící obyčeje

9. prosince: Obrázky z předvánoční Prahy

10. prosince: Znáte roráty?

11. prosince: Zamyšlení nad Číhošťským zázrakem

12. prosince: Kde ještě chodí Lucie?

13. prosince: Žber - strašidelná adventní postava

14. prosince: Tajemné vánoční pověry

15. prosince: Magický vánoční oheň

16. prosince: Na Vánoce nejsou jesličky jen v betlémech, ale i na obloze!

17. prosince: Jak si kdo představuje Ježíška?

18. prosince: Co to byla obchůzka Adamáků?

19. prosince: Co to byla Klempera?

20. prosince: Staročeské vrkoče (fotoblog)

21. prosince: Dnes by chodili Tomášové

22. prosince: Jak v Krkonoších chodila Štědrá Bába

23. prostince: Když po Praze chodili Kališi

Adventní kalendář 2016

Proč dětem na výpravu doporučuji maskáčové oblečení?)