O Honzovi a říční víle Stříbravě

14. prosince 2013

Dnes bych v okénku adventního kalendáře chtěl naše děti obohatit o pohádku, kterou jsem kdysi vymyslel. Vánoce bývají plné pohádek. A tak jsem zvědavý, zda se bude líbit.

V údolí pod Smrčnými horami nalézá se malá víska. Žijí v něm samí dobří lidé, kteří s tímto krajem doslova splynuli. Na jaře zasejí svá políčka, chovají svá zvířátka a na podzim sklidí to, jak se o vše celý rok starali. Přes zimu se pak scházejí ve zdejší hospodě, kde se baví, jedlí a pijí.

V této vsi, žila i jedna paňmáma se svým synem Honzou. Měli menší roubenou chalupu s jednou místností. Avšak máma začala stárnout a cítit, že na ženskou práci sama nestačí, a proto řekla jednou svému synáčkovi:

„Honzo, je nejvyšší čas, abys sis našel nevěstu. Běž do světa a po nějaké se poohlídni. Určitě nějakou najdeš.“

„Mámo,“ odpověděl Honza, „proč musím, někam chodit? To se nějaká nenajde tady ve vsi?“

„Ale vždyť dobře víš, tady již moc volných dívek není. Buď se již vdaly a nebo jsou moc malé. Tak musíš jít hold hledat jinam.“

Tak tedy, co mělo Honzovi zbývat. Zabalil si do ranečku buchty, co mu máma napekla a šel. Rozloučil se, doma i ze sousedy a už si to mířil za humna. Jejich krásné údolíčko mu mizelo za zády a jen důvěrně známá říčka Stříbrava ho doprovázela na jeho cestě.

A najednou co neviděl. Za zatáčkou říčky, na druhém břehu řeky rozprostírala se další vesnička. „Třeba tam najdu nějakou službu“ Řekl si Honza a šel. Nikde ovšem žádný most. Jediné, co tedy zbývalo, bylo říčku přebrodit. A tak si zul boty a vydal se do prudkých peřejí Stříbravy. Proud byl nemilostivý. Honzu strhával jednou doprava, jednou doleva. Až už se neudržel na nohách a spadl celý do vody. Plavat moc neuměl, a tak se začal topit. Už, už si myslel, že je s ním konec, když vtom se ocitl na břehu řeky.

„Já žiju?“

„Ano žiješ“ řekl jistý hlas, o kterém Honza nevěděl, odkud přichází. Když si promnul oči, spatřil nad sebou nádhernou dívku, jak nad ním stojí. Měla dlouhé světlé vlasy a na sobě nádherné modré šaty, takové, jako ještě nikdy neviděl.

„Děkuji Ti za záchranu krásná dívko“

„Není zač, Honzo, ale měl jsi na mále.“

„Ty mě znáš? Odkud? Já tebe teda neznám.“

„Znáš mě možná lépe, než si myslíš a já tebe také a Také vím, že ses vydal hledat nevěstu.“ Odpověděla dívka.

„Vždyť jsem ji právě našel!“ vykřikl Honza a chtěl rychle vstát, aby svojí zachránkyni objal. „Ty se mi líbíš a žádnou jinou nechci.“

„To nejde, Honzo, já si tě vzít nemůžu i kdybych tisíckrát chtěla. Ty jsi člověk, jenomže já ne. Já jsem říční víla Stříbrava, dobrý duch této řeky a proto si musíš najít nějakou jinou.“

„To ne“ zvolal Honza, „mě se líbíš jedině ty?“ a přitom sledoval, jak se Stříbrava vypařuje a ztrácí! Co teď? Co má dělat? Kdo mu poradí? Usmyslel si však, že Stříbrava musí být jeho stůj, co stůj. A už ví, co udělá. Zajde si za čarodějnicí Šedibábou, ta mu určitě poradí.

Čarodějnice Šedibába bydlí ve skalním městě, kde má do pískovce vytesáno své obydlí. Z povídaček místních drben věděl, že by to mělo být někde na východ od jejich vsi. A tak tedy šel. Lesy tam byly opravdu husté, až přišel na okraj louky, odkud byl nádherný rozhled. A hle tam. Stolová hora je plná skal, tam to asi bude. A tak šel, protože měl před sebou ještě pěkný kus cesty.

Když přišel ke skálám, spatřil rozsáhlé skalní bludiště. Jen aby se v něm neztratil. V tom náhodou potkal jednoho staříka, a tak se ho vyptal na cestu. „Běž pořád tudy touhle cestou a za chvíli tam dorazíš!“

„Děkuji vám pane“ a šel tudy, kudy mu dědeček poradil. Ani se nenadál a stál před velkou skalní stěnou. Do ní byly zabudovány dřevěné dveře a vedle nich okénko. A tak Honza zaťukal. Během chvíle mu přišla otevřít stařenka. Honza jí pěkně pozdravil a zeptal se jí, zda je možné, aby mohl získat vílu Stříbravu za ženu.

„Milý Honzo“ odpověděla Stařena. Možné to je, ale je to velice těžké. Ale než Ti to povím, mám pro tebe úkol. Podle toho jak ho splníš, ti buď poradím nebo ne.

„A co je to za úkol?“ zeptal se Honza.

„No to víš včera jsem koupila na trhu kozu a nemám jí kam dát. Zatím chudinka spí tady u mne. Proto bych tě požádala, abys tadyhle vedle, do té skály vytesal pro ni úkryt. Máš tu krumpáč lopatu a ať ti jde práce dobře od ruky.“

Co jiného Honzovi zbývalo. Chtěl Stříbravu? Chtěl. Tak proto musí něco udělat. Vzal tedy krumpáč a šel kopat. Pracoval až do večera, až se z něho kouřilo. Když pak přišla Šedibába se podívat na jeho práci, velice ho pochválila.

„Dobře jsi pracoval, odpověď máš mít.“ Šedibába vzala karty a začala je před sebou rozkládat. „Stříbrava je víla. I víla se může vdát za člověka, ale přestane být vílou a místo toho se z ní stane pouhý smrtelný člověk. Má to však ještě jeden háček. Střibrava opatruje svojí řeku. Když ji přestane opatrovat, řeka vyschne a s ní vše, co v ní žije. Ale Stříbrava bude tvoje.“

Tak teď tedy Honza nevěděl, zda je to dobrá nebo špatná zpráva. Stříbravu může získat, ale zanikla by tím řeka, která po staletí přináší jeho vsi vláhu a užitek.

„A to nejde babičko, aby ta řeka nezanikla?“

„Jde panáčku, ale je to opět velice těžké. Povím ti to, pokud mi opět splníš úkol.“

Honza souhlasil.

„Zítra mi k chlívku vytesáš dveře, aby koza neutekla. Přespat můžeš opět u mne doma.“

Honza tedy souhlasil a druhý den se pustil do tesání dveří. V lese našel spadlý smrk a znej sestavil nádherná dvířka, která umístil na ten kamenný chlívek. Šedibába ho opět pochválila a byla ráda, že může svojí kozu ubytovat. Pak opět přinesla karty a opět je začala před sebou rozkládat.

„Musíš najít její malou sestřičku Borkavku. Té se stalo zlé neštěstí. Zlomyslní kluci jí jednou zaházeli studánku, kde pramenila a ona pak přestala téci. Borkova teď jen smutně sedí a pláče. Když jí vyčistíš studánku, začne opět téci. Nakonec vteče do koryta říčky Stříbravy a tím bude řeka i vše živé zachráněno.“

Honza velice poděkoval a už se rozhodl, že půjde hledat Borkavku. Jenomže si uvědomil, že neví kam má jít. A tak se vrátil za Šedibábou a zeptal se jí na cestu.

„Povím ti to, hochu, ale musíš mi splnit ještě třetí úkol. Potřebuji, abys mi mojí koze dal žrádlo a pití. Vědro máš támhle.“

Honza opět souhlasil. Nejprve šel ke studni a z ní přinesl koze vodu. Pak šel na louku a natrhal tam celou náruč nejšťavnatější trávy, kterou tam našel.

„I do třetice jsem s tebou Honzo spokojená.“ Opět si vyndala ty své karty a opět je rozložila před sebe. „Jdi z vaší vsi proti proudu řeky. Až přijdeš ke starému mlýnu, vydej se od něj nahoru do leva po vyschlém korytu. Až přijdeš k velkému kameni, tak tam najdeš onu studánku.“

Honza poděkoval, teď měl vše co potřeboval a šel. Šel tudy, kudy mu Šedibába poradila. Šel podél říčky, až skutečně došel ke starému mlýnu. Od něj se dal nalevo vyschlým korytem do kopce a za chvíli skutečně dorazil k velkému kameni. Pod ním se skutečně ukrývala zanesená díra po studánce.

„Tak to bude asi ono!“ Řekl si Honza a začal jí postupně zbavovat nánosu. Hlavně kamenů tam bylo hodně. Ty stačily odhrnout rukama. Pochvíli, co se nestalo! Objevila se na dně voda a bylo jí stále více a více, až začala přetékat studánku. A za chvíli se začalo vodou plnit i vyschlé koryto.

„Děkuji Ti Honzo“ Zavolal na něj tenký hlásek ze skály nahoře. Honza se otočil a tam stála malá holčička oblečená v takových šatech, jako Stříbrava.

„Jsem říční víla Borkavka a ty jsi mi moc pomohl. Máš nějaké přání? Za odměnu ti ho ráda splním.“

„Ano mám!“ vykřikl Honza. “Chtěl bych se sejít ze Stříbravou! Chtěl bych jí totiž za ženu.“

„Normálně by to nešlo, protože by říčka vyschla. Ale, teď, když je voda v ní díky tobě zachráněna, není to pro mne žádný velký problém. Chceš Stříbravu, máš mít Stříbravu.“

Honza se začal rozhlížet kolem a vtom si všiml, jak zpoza kamene se začíná jeho milá víla objevovat.

„Stříbravo, jsi to opravdu ty?“

„Ano jsem to já.“

„To je dobře. Tak teď už bych si tě mohl vzít za ženu?“

„Ano , teď už ano. O říčku se bude moci kdo starat, protože Borkavka je šikovná víla.

A tak nakonec si Honza vílu Stříbravu odvel do své chalupy, kde byla slavná svatba a pak oba spolu žili, dokud neumřeli.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Psal jsem právě před rokem v adventním kalendáři 2012:

Adventní kalendář: za rok se těšme na vánoční kometu

Při otevírání jednotlivých okének mého adventního kalendáře jsme se většinou dívali povídali o minulosti. Ovšem tentokrát nahlédneme do budoucnosti, a to do příštích vánoc roku 2013. Pokud astronomům vše ... celý článek

(Poznámka: Po roce musíme bohužel konstatovat, že kometa ISON, o které byl tento článek, zanikla kvůli blízkému průletu kolem Slunce. Ovšem několik dní před tím ji bylo možné skutečně spatřit na obloze pouhým okem. A navíc ji sekundovala druhá, také pouhým okem viditelná kometa Lovejoy.)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------