Pěšky z Kbel do Staré Boleslavi

Pro svojí další pěší túru jsem tentokrát vybral severovýchodní cíp Prahy, ze kterého jsem se vydal z Kbel přes Satanice, Vinoř, hrad Jenštejn až do Staré Boleslavi. A i tady je toho mnoho k vidění.  

Je velice dobře, že od vlakového nádraží Praha Uhříněves každou půlhodinu až hodinu vyjíždí autobus číslo 269, se kterým se dá odtud dostat do severovýchodní části Prahy tak, že se nikde nemusí přestupovat. Jinak by se tam muselo složitým způsobem jezdit přes centrum, a to nejméně ještě se dvěma přestupy. A tak jsem také tento spoj využil a za cca tři čtvrtě hodiny jsem z něj vystoupil na zastávce „Letecké muzeum“.  

A tady jsem zahájil svůj dnešní výlet. Navštívil jsem Letecké muzeum Kbely. Toto muzeum zahájilo svojí činnost v roce 1968, kdy se sem soustředily letecké sbírky do té doby roztroušené po celé zemi. V současné době je v jeho sbírkách 275 letadel, které jsou rozmístěné ve čtyřech krytých halách, venkovních prostorech a i v depozitářích. Jako zajímavost je jistě i ta, že  v letech 1990-95 byl jeho ředitelem i první československý kosmonaut Vladimír Remek. Já osobně jsem se tu zdržel jen o něco méně než jindy, protože jsem tu byl už mnohokrát. Například sem jezdím se členy mého modelářského kroužku. Ale i tak jsem si to prošel a pořídil si pár fotografií. To hlavně proto, že mám před sebou dlouhou cestu.

Když jsem opustil letecké muzeum, vydal jsem se pěšky do Satalic. Cestou jsem prošel kolem ramveje kbelského letiště, která vede přímo pře silnici.

A samozřejmě společně s ní jsem si vyfotografoval i letadla, která jsou zde na letišti. 

Když jsem přišel do Satalic, nejprve jsem si došel na oběd a pak pokračoval k barokní kapli sv. Anny z 18. století.

Tady jsem se napojil na žlutou turistickou značku a vydal se po ní do Satalické bažantnice, která začíná hned vedle. Její historii započal hrabě Prokop Černín, který toto místo nechal zalesnit. Nalézají se zde například nádherné 200 let staré duby, z nichž jeden mi připadá tak tvarovaný, jako kdyby do něj někdy zarostl nějaký drak.

Prošel jsem Satalickou bažantnicí a namířil do Vinořského parku. Ty spojuje kaštanová alej. Některé ze zdejších stromů jsou teď tak zajímavě ořezané, že mi připomínají enty ze známé trilogie „Pána prstenů. Například tento strom má jednu „ruku“ nataženou a druhá jakoby mu visela dolů mezi „nohama“.

Prošel jsem alej a vstoupil do Vinořského parku. Je to park, který patřil k vinořskému zámku, ale o tom až za chvíli. Park byl založen v první polovině 18. století šlechtickým rodem Chotků a je to naprosto úžasná přírodní památka. Podle místních informačních tabulí obývaná lidmi už od pravěku. Pokud chcete jet do pískovcového skalního města, můžete jet na Labské pískovce, na Kokořínsko, do Českého ráje, na Broumovsko a nebo také sem do Vinořského parku. I tady se nalézají pískovcové skály.

A nad tímto magickým zbytkem kmene, dokonce dávné slovanské hradiště z 8.-10. století.

A jak jsem pokračoval ještě dál, a dorazil asi k nejmystičtějšímu místu Vinořského parku, ke Kamennému stolu u rybníka. Mimo jiné jsou zde malé výklenky vytesané do skály. Dodnes se pořádně neví, kdo a kdy je vytesal.

A tak se stalo, že jsem se po chvíli vynořil přímo ve Vinoři. I přesto, že podobnost obou použitých slov je blízká. Vinoř se tak jmenuje podle toho, že se tu v minulosti pěstovalo víno. První historická zmínka je již z roku 1088 (je to období prvního krále z rodu Přemyslovců - Vratislava II.). Nejstarší dochovanou stavbou je kostel Povýšení svatého Kříže, což byl původně románský kostel, jenž byl v letech 1727-28 přestavěn barokně architektem Františkem Maxmiliánem Kaňkou. Jinak ke kostelu se váže i jedna místní pověst, a to ta, že se tu jednou při mši propadla do země pyšná hraběnka z rodu Černínů, která si nechala udělat střevíce z bílého těsta. Podobné pověsti se vyskytují i jinde v Čechách, zmínil jsem se o nich při své loňské Pěší túře magickým Podblanickem, neboť něco podobného se váže i k vlašimskému zámku.

Další významnou stavbou, kterou jsem se rozhodl navštívit, je vinořský zámek. Ten byl v letech 1719-23 postaven rovněž architektem Františkem Maxmiliánem Kaňkou. Ten byl dvorním architektem rodu Černínů, tehdejších majitelů zdejšího panství. Když jsem k zámku přišel, byl jsem však dost zklamaný. Zámek v současné době užívá Ministerstvo vnitra, a to kolem něj vybudovalo betonovou zeď a ocelová vrata. I když jsem se snažil hledat jak se dá, nikde ani škvírka, kterou by šel tento barokní skvost vyfotit v celé své kráse. Tak jsem se hold musel spokojit alespoň s tímto snímkem.

U rybníků Velká a Malá Obůrka jsem se napojil na červenou turistickou značku a vydal jsem se směrem na hrad Jenštejn.

Jenže v okolí těchto rybníků se nalézají další pískovcové skalní útvary. Kromě toho zde byly například nalezena obydlí z mladší doby bronzové. A také jsem se navíc z informačních tabulí dozvěděl, že by se zde dokonce měl nalézat i pískovcový skalní most! Cože na území hlavního města Prahy se nalézá pískovcový skalní most? Takový nějaký, jaké například známe z Českosaského Švýcarska? Ten musím najít. Když jsem však prohledával zdejší skály, nikde jsem ho nenašel. Asi se nachází někde trochu jinde.

A budete se divit, nakonec se mi ho nalézt podařilo. A jak se k němu dostat? Jděte po červené značce až k poslední informační tabuli u rybníka, která informuje o zdejších studánkách. Jsou tam také dva dřevěné špalky s Ladovým vodníkem. Cesta  s červenou značkou pak pokračuje podél potoka. Vy se ovšem dejte víc doprava do svahu. Nejprve přijdete k dalším pískovcovým soutěskám, ale pak se dejte od nich doprava po cestě. A jen pár metrů za nimi se ten pískovcový skalní most nalézá.

Když jsem ho nalezl já, musel jsem však sešlapat kopřivy, aby se vůbec dal vyfotografovat. A tak vám teď předkládám jeho obrázky. Je úžasné vědět, že i v Praze se můžeme setkat s takovýmito pseudokrasovými jevy, které bychom spíš čekali někde v divoké přírodě. Sice narozdíl od Pravčické brány má tento most rozpětí asi jen dva metry, ale i tak je to něco výjimečného.

Já jsem pak dál pokračoval po červené značce směrem na hrad Jenštejn. Oblast kolem tohoto hradu byla osídlena už v pravěku. Odkryta zde byla sídliště z pozdní doby kamenné (4000 let před naším letopočtem). Z této doby zde bylo nalezeno 13 zásobních jam na obilí a množství keramiky. Dále památky z doby bronzové (polovina 2. tisíciletí před naším letopočtem) i ze starší doby železné (cca kolem 6.-5. století před naším letopočtem) spadající do doby halštatské.  A také zde bylo nalezeno rozsáhlé hradiště z doby římské, což bylo v 1. a 2. století našeho letopočtu. Nalézám se opět v oblasti s velice starým osídlením.

Nejstarší zmínka o hradu pochází z roku 1341 (doba vlády Jana Lucemburského). Tehdy ho založil dvorský sudí Jeneč z Janovic. Ten ho pojmenoval podle sebe, jako Jenčův kámen, tedy „Jenštejn“. Z této doby pochází spodní část věže. Jednalo se o vodní hrad obehnaný vodním příkopem. V roce 1368 hrad zakoupil Pavel z Vlašimi a o jedenáct let později ho zdědil jeho syn Jan. Ten měl podle tohoto hradu přídomek „z Jenštejna“ a proslavil se tím, že se stal třetím pražským arcibiskupem. Jan z Jenštejna provedl rozsáhlou přestavbu hradu. Koncem 80. let se dostal do sporů s tehdejším králem Václavem IV., jenž mu za to zkonfiskoval jeho majetek a s ním i hrad. Poté hrad střídal majitele, a to až do roku 1583, kdy ho vlastnil poslední majitel Jan Dobřichovský z Dobřichova. O té doby byl hrad již označován za pustý. A tuto zkázu dokončili roku 1641 Švédové za třicetileté války. Od konce 18. století zde ještě přebývalo několik rodin z venkovské chudiny.

Ve 20. století pak byla opravena hradní věž a roku 1977 zpřístupněna. Z věže je nádherný rozhled po rovinatém okolí. A je odtud také možné spatřit například Říp. Mělník, Milešovku, Bezděz, Ralsko nebo Ještěd. Já jsem pak ještě z fotografií, které jsem na hradě pořídil, sestavil fotoblog Hrad Jenštejn.

Z Jenštejna jsem se chtěl dostat nějakým způsobem do Brandýsa a Staré Boleslavi. Bohužel nejkratší cesta vede po hlavní silnici. A tak jsem to risknul a šel jsem po ní. Avšak i tato silnice má z historického hlediska něco do sebe. Kopíruje totiž prastarou poutní cestu z Prahy do Staré Boleslavi. V roce 1674 nechali jezuité podél této cesty postavit celkem 44 kapliček. Zajímavé je i to, že jsou od sebe vzdáleny přesně na délku pražského Karlova Mostu (viz Praha mystická). Kromě toho jsem se také kdysi setkal s pověstí, že tuto cestu též kopíruje tajná podzemní chodba. Její existence zatím dokázána nebyla, ale fakt je, že v historických místech zde v okolí (Kbely, Ctěnický zámek, Vinoř, Jenštejn i Stará Boleslav) se skutečně podzemní chodby nalézají.

Ještě dřív, než jsem došel do Brandýsa nad Labem, prošel jsem ještě Dřevčicemi. Opět velice stará obec, s první písemnou zmínkou z roku 1052 (doba panování knížete Břetislava I., toho, co unesl Jitku ze Svinibrodu). V Dřevčicích se například nalézá raně gotický kostel sv. Bartoloměje, tvrz a zvonice u hlavní silnice.

A tak jsem přišel do Brandýsa nad Labem, které se v roce 1960 ze se Starou Boleslaví sloučilo v jedno město. I když se zde v roce 1998 konalo referendum o rozdělení, hlasující se vyslovili proti. A tak je to stále jedno spojené město. A to má svojí radnici právě na Masarykově náměstí v Brandýse.

Z dalších významných památek nemůžu vynechat renesanční zámek na břehu Labe. Ten byl přestavěn v 16. století z původního gotického hradu z roku 1300. Za zmínku jistě stojí i nádherná sgrafitová výzdoba. Svého času byl vlastnictvím i císaře Rudolfa II. Ostatně je o tom zmínka i ve známém filmu Císařův pekař – Pekařův císař, jak Rudolf II. se svým osobním sluhou vyrazili do Brandýsa. V téže filmu vystupuje i dánský hvězdář Tycho de Brahe. Tak ten byl nějaký čas ubytovaný právě zde.

A pak jsem po nově zrekonstruovaném mostě přešel Labe do Staré Boleslavi. O tomto korytě se vypráví pověst o potopených zvonech, které sem byly zapůjčeny z Klecan. Za temných nocí je prý z brandýského jezu slyšet jejich vyzvánění.

A tak jsem přišel do Staré Boleslavi, známé především jako poutní místo. Už na počátku 10. století zde měli Přemyslovci svoje hradiště. Snad právě proto se stalo tak významným i v době sv. Václava. V té době tu také stával kostel sv. Kosmy a Damiána. A u jeho dveří došlo 28. září roku 929 nebo 935 k zavraždění knížete Václava, které zosnoval jeho bratr Boleslav, aby mohl stanout v čele státu. Říká se, že se zde dokonce objevovaly skvrny po Václavovy krvi, které nebylo možné nijak zabílit. Mimochodem, byl to právě Boleslav, kdo svého bratra nechal svatořečit a je tak považován za zakladatele kultu sv. Václava.  

Dnes na tomto místě stojí románská poutní bazilika sv. Václava, kterou nechal založit kníže Břetislav I. v roce 1039. A spolu s ní i  Kolegiátní kapitulu sv. Kosmy a Damiána. Kapitula, jak už jsem se zmiňoval v článku „Chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě“, je sbor kanovníků. Kanovník je kněz, jemuž přísluší konat slavnostní bohoslužbu v katedrálním nebo v tomto případě kolegiátním kostele. A 28. září 2009 zde celebroval mši i tehdejší svatý otec, papež Benedikt XVI.

Avšak nedaleko tohoto památného kostela se nalézá ještě jeden, a to neméně významný, ale zcela jiného hlediska. Je to poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tento barokní chrám byl vystavěn na místě dřívějšího gotického kostela v letech 1613-1625. Významný je především tím, že na jeho místě bylo podle pověsti zdejším sedlákem vyoráno ze země tzv. Paladium země české. Snad se tak mělo stát kolem roku 1160. Další pověst vypráví, že tento obraz měla dostat sv. Ludmila od sv. Metoděje při svém křtu. Jedná se o 19 x 13,5 cm veliký kovový reliéf Madony s dítětem ulitý ze zvláštní slitiny, tzv. korintské mědi. V současné době je to po svatováclavských korunovačních klenotech druhé nejcennější umělecké dílo v naší zemi. A právě v tomto kostele je uchováváno.

Když jsem sem přišel měl jsem částečně smůlu, protože už bylo po zavírací době. Ale ochotná průvodkyně mi tu ještě pověděla řadu zajímavých věcí, za což jí samozřejmě moc děkuji. Potom jsem si došel ještě na večeři a nasměroval si to na autobus do Prahy. A s ním se vrátil zpět domů. Opět jsem se krásně prošel a tak jsem poznal i řadu zajímavých míst.

 

Použité zdroje:

Wikipedie, místní informační tabule, odkazy použité v článku

 Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991

http://www.prazskestezky.cz/vinor/v02.html

použitá mapa: www.mapy.cz

foto: Libor Čermák

Související reportáže z dalších výletů:

54: I moje cesta na Okoř byla jako žádná ze sta

53: Inlajnový výlet okolo Tróji do Stromovky

52: Ze Žebráku po magických místech Berounska

51: Pěšky kolem Jílového

50. Pěší túra do Kolína

49: Pěší túra po Křivoklátsku

48: Pěší túra předjarní Šárkou

47: Na běžkách kolem Chuchle

46: Na běžkách jihovýchodní Prahou

1-45: výlety a tramping

fotoblog: Hrad Jenštejn