Tichomořské ostrovy jsou prolnuté archeoastronautickými záhadami. Stačí vyslovit taková místa jako Velikonoční ostrov, Nan Madol, Tonga nebo Kiribati a záhad najdeme spoustu. A nebo také Markézy. I zde se nalézají málo známé záhady.
Z a j í m a v é u m í s t ě n í
Souostroví Markézy je zajímavé například svým umístěním. Nalézají se totiž v samotném středu Tichého oceánu. Je odtud po rovnoběžce zhruba stejně daleko jak k břehům Jižní Ameriky, tak k břehům Papuy – Nové Guiney. A to samé se dá říci o poledníku, po kterém je též odtud zhruba stejně daleko jak k břehům Aljašky, tak k břehům ledové Antarktidy. Markézy se také nalézají cca uprostřed mezi břehy Nového Zélandu a Mexika a též cca uprostřed mezi Ohňovou zemí (na jihu Jižní Ameriky) a Japonskem. Toto souostroví se podle wikipedie nalézá přesně na 9. stupni jižní šířky, což je přesná jedna desetina vzdálenosti rovníku a jižního pólu. To ve mne budí vzpomínky na můj článek „Věděli naši dávní předkové, že Země je kulatá?“, ve kterém jsem se zabýval myšlenkou, že mnohá prastará místa leží na zajímavých zeměpisných souřadnicích, které z archeoastronautického hlediska vůbec nemusí být nijak náhodné. Pokud by někdy v dávných dobách měli v oblasti tichomoří přistát mimozemšťané, tedy pardon bohové sestupující z nebes, toto místo se mi zdá proto jako hodně pravděpodobné. Nalézáme se zde totiž nejdále na světě od všech kontinentů a velkých ostrovů. Co kdyby si tu proto například udělali nějakou svojí základnu?
Jak to tedy je? Zvu vás na záhadologickou procházku po tomto souostroví, které je součástí Francouzské Polynésie. A tak, i když se prakticky nalézáme na druhé straně Zeměkoule, v tropickém ráji, jsme současně na zámořském území Francie, tedy i na zvláštním území Evropské unie. To jsou panečku paradoxy!
Z á h a d n ý T i k i
Právě zde na Markézách začala krátce před druhou světovou válkou badatelská pouť jednoho z nejznámějších dobrodruhu, mořeplavců, antropologů a experimentálních archeologů Nora Thora Heyerdahla. Právě zde na ostrově Fatu Hiva začal studovat kulturu polynéských praobyvatelů. Je docela možné, že právě tady ho napadl jeho nejznámější experiment, a to přepravit se z Jižní Ameriky do Polynésie na inckém voru z balzového dřeva, zvaného Kon-Tiki. Tu pak podnikl v roce 1947, aby prokázal prastaré mezikulturní kontakty vzdálených prastarých civilizací. Název tohoto voru byl odvozen od legendárního inckého boha Virakoči, jehož původní jméno bylo „Apu Kon-Tiki Virakoča“. Je jen náhoda, že právě zde na Markézách nalézáme sošky boha zvaného „Tiki“? V polynéské mytologii se jedná o jakého si prapředka člověka, jakého si prvního muže. A právě zde na Markézách se nalézají jeho největší sochy, prý jich je tady až 7000. Ta vůbec největší měří 2,7 metrů a připomíná bytost s podivně tvarovanou hlavou a abnormálně velkýma očima, že spíš vypadají jako brýle. A tak se ptám, zda vlastně nemůže jít o zobrazení nějakého mimozemského cestovatele. A vzhledem k názvoslovnému pojmenování, nemůže se v případě Virakoči a Tiki jednat o jednu a též osobu?
Z á h a d n á m a r a e
A zamínku ještě stojí, že i na těchto ostrovech se nalézají záhadné petroglyfy, čili podivné rytiny na kamenech a skálách. I zde je tvoří známé motivy lidí, zvířat, slunce, geometrických tvarů a také takových těch tvarů záhadných, jejichž význam dnes nebyl spolehlivě prokázán. Otázkou však je, co lidi na různých místech planety nutilo, dělat stejné věci, neboť petroglyfy se vyskytují i v Americe, Asii, Africe a i v dalších koutech světa.
Z á v ě r
Takže, vedle Velikonočního ostrova, Nan Madolu, Kiribati, ostrovu Tonga, Tahiti a mnohých dalších tu máme další tichomořské souostroví plné záhad a tajemství. Otázkou je, proč si takovéto záhady vybírají i ony malé ostrovy vzdálené tisíce kilometrů od kontinentů. Když se na tyto tichomořské ostrovy podíváme jako na celek, a když zjistíme, že téměř všude se tu nalézá nějaká archeoastronautická záhada, to se pak nesmíme divit, že tu vznikla i legenda o jakémsi zaniklém či potopeném kontinentu, kterému se říká ještě tajuplněji, a to na pouhá dvě písmena . „Mu“. Je to vše jen náhoda?
Zdroje: wikipedie, Dopatka U.: Velká encyklopedie Ericha von Danikena: Vašut, Praha, 1999
