Ze Srbska přes Koněpruské jeskyně do Berouna

Konečně se udělalo hezké počasí, a já jsem se mohl vydat na svůj další pěší výlet. Tentokrát jsem se opět rozhodl pro Český kras. A trasu, kterou jsem zvolil, jsem si nevybral nijak náhodou.

Ten samý týden, kdy jsem podnikl tento výlet, totiž probíhaly oslavy sto let skautingu v Čechách. (Více info v článku „Proč jsem se zapojil do „Skautského šátkového dne“). Protože jsem i já těsně po sametové revoluci byl členem skautského oddílu, rozhodl jsem se, že se vydám po trase jedné z tehdejších oddílových výprav (viz zápis z kroniky), kterou jsme v té době absolvovali. A podívám se na ni svýma současnýma očima, tj. očima trampologa, záhadologa a nadšeného turisty.

A tak jsem v Praze nastoupil na vlak a jel s ním do Srbska na Berounsku.

Tady jsem vystoupil a vydal jsem se po žluté turistické značce. Ta vede nejprve podél silnice, pak přes železniční přejezd a pak do poměrně příkrého kopce. Potkám tady skupinu třech postarších trampů, jak si vyšli na obdobný výlet jako já. To mi připomíná, že v těchto místech v tzv. Skalnatém údolí, vznikla v roce 1921 zdejší první trampská osada na Berounce tzv. Údolí děsu. Kdo čte moje výpravy už déle, ví, že jsem zde už několikrát byl. Kromě oné tehdejší skautské výpravy jsem tu několikrát procházel i ze svým současným turistickým oddílem a i na soukromém výletu. Popisuji to v článku Trampskou stopou po Českém Krasu.

A tak připomenu něco z historie této osady: První chata zde byla postavena v roce 1922. Zdejšími osadními průkopníky byli dle dějin Trampingu od Boba Hurikána čtyři trampové: Béda Preller, Franta Švestka, Krkoun a Olda Karhan přezdívaný lesní muž Fejfar. K dramatické události zde došlo roku 1925. Mohutný přívalový déšť rozvodnil zde protékající potůček v divokou řeku, která strhávala s sebou vše, co jí stálo v cestě. A dokonce i chatu našich čtyř přátel zaplavila do výše jednoho metru. Na památku této události pak osadu pojmenovali právě Údolí Děsu. Osada se postupně rozrůstala a dnes je zde již mnoho chat. Jezdil sem i známý trampský písničkář Pedro Mucha, jehož píseň „Řeka hučí“ zná snad každý pořádný tramp i muzikant.

Jenomže bych to nebyl já, kdybych tu neobjevil pro mne něco nového. A tak jsem tentokrát pro změnu ve spodní části osady odbočil doprava a tam jsem v malebném údolíčku nalezl další část osady, o níž jsem dosud nevěděl. Říká se zde „60. míle“, a ta vznikla právě v onom roce 1922.

A tak jdu dále do kopce a pomalu se blížím ke Kodě. Nejprve projdu zdejší osadou kolem mlýna, kde se nalézá pramen, tzv. krasová vyvěračka. Ta zásobuje zdejší rybník, který jsem si vyfotografoval a pokračoval dále ke Kodské jeskyni.

Kodská jeskyně se nalézá asi půl kilometrů nad touto malou osadou. Musím však na chvíli odbočit na modrou značku a dávat dobře pozor, abych nepřešel odbočku k jeskyni. Ta vede do lesa na levé straně cesty a pak už je to asi jen padesát metrů dolů z kopce. I zde jsem byl při výše zmíněném výletu „Trampskou stopou po Českém Krasu“, a tak připomenu, že už tu sídlili lidé ve starší době kamenné.

Akorát se musím přiznat, že zde mývám jeden trochu zvláštní pocit. Znám krasové jeskyně. Už jsem jich navštívil plno a několik jich navštívím i během dnešního výletu. Většinou jde o díry se zaoblenými stěnami a různě se měnícími profily. Obvykle vznikaly díky působení chemické reakce vody s horninou.  Zde se však setkáváme s pravidelným otvorem, zhruba stejně širokou chodbou kolmo ke stěně skály a vodorovně se zemí, jejíž podhled se cca po 20 metrech lomí šikmo dolu. Výška jeskyně je tak akorát, aby se tam vešel dospělý člověk a stále měl dostatečný prostor nad hlavou. A tak mi tato jeskyně spíš připomíná štoly, jaké znám například z nedalekého lomu Alkazar, než běžné vápencové jeskyně. A tak se domnívám, zda náhodou tato jeskyně nebyla takto někdy vyhloubena či dotvarována uměle. Avšak, jak jsem se zmínil, našly se tu archeologické nálezy ze starší doby kamenné, takže to nemůže být produkt moderní civilizace. Je možné, aby tito primitivní pravěcí lidé měli prostředky k tomu, aby ji takto zhotovili či tu dotvarovali něco, co zde bylo původně? A jak? Kameny a pazourky? To asi těžko. A tak se mi na mysl klade taková kontroverzní myšlenka, zda náhodou tato jeskyně nemůže být produktem nějaké dávno zaniklé civilizace, třeba takové, o které jsem se zmínil v článku „Existují nějaké stopy po předešlých technických civilizacích?“

No je to jen názor či momentální myšlenka, ale co kdyby na tom skutečně něco bylo a kdysi v dávných dobách tu na Zemi už nějaká vyspěla civilizace někdy takto působila? A tak jsem si tu náhodou všiml jedné jeskynní kresby, zpodobňující zvířata a nad nimi se vznáší létající talíř. Jejími autory jsou však nepochybně moderní trampové, kteří zde vytvářejí podobná dílka za pomoci uhlíků z ohně. Ale, co když tu tak nějak něco podvědomě vytušili? 

A tak jsem s takovýmto rozjímáním opouštěl Kodskou jeskyni a vydal se zpět po modré na rozcestí a pak dál po žluté. Opouštím místa, která důvěrně znám z mých výletů v poslední době a nyní půjdu tudy, kudy jsem šel jen jednou, a to právě před dvaadvaceti lety na té skautské výpravě. Když vyjdu z lesa, přicházím na asfaltku, a ta mě přivedla do vesničky Tobolka. Je zde malá kaplička s křížkem, a tak si ji vyfotím. Opět tu potkávám ty tři trampy, a tak se pozdravíme.

Teď jdu přes kopec po louce a v dálce už je vidět můj další dnešní cíl. Je to starý opuštěný lom Na Kobyle. Vydám se k němu ze silnice vedoucí z Koněprus na Měňany. Poté jsem prošel dlouhým tunelem, až se přede mnou vztyčily vysoké soutěsky zdejšího opuštěného lomu. Díky četným ohništím se dá odhadnout, že v současné době se jedná o ráj trampů a čundráků, kteří tu v klínu rozervaných skal tráví romantické večery a noci.  

V lomu se nalézá i několik menší jeskyní. Nejzajímavější je „Zlomená slůj“ skládající se z několika jeskyní nad sebou. A pak také Chlupáčova slůj, ve které byly nalezeny jednak kosti savců z poslední doby meziledové (jeskynní lev, nosorožci, medvěd nebo stepní kůň). A pochází odtud i nejstarší stopy po člověku v Českém krasu. Je to především člověk neandrtálský a později cca 40 – 10 tisíci lety člověk současného typu. Pamatuji si, že jsme je jeskyně prozkoumávali i tehdy na té skautské výpravě. Dnes jsem si tu pořídil sérii fotografií a protože by se sem všechny nevešly, udělal jsem z nich speciální fotoblog, který je možné si prohlédnout na odkaze: „Lom Na Kobyle“

Lom jsem opustil opět tunelem a pak po naučné stezce, která vede přímo ke Koněpruským jeskyním. Cestou však ještě projdu po louce, která by se určitě líbila kolegyni blogerce T. Plíškové. Jarní louka pokrytá travou a pampeliškami totiž ukrývá jeden zajímavý jev. Množství mezikruží tmavší trávy. Ale těch kruhů tady je, jak kdyby se tu měla odehrát hotová invaze mimozemšťanů. Ten, kdo však čte mé články, ví, že tento jev je již vysvětlený. Setkal jsem se s ním letos ještě na dalším z mých výletů. Při Pěší túře po magických místech Kolínska. Jedná se o kruhy vzniklé díky obyčejným houbám. Je známo, že až 60 druhů hub, jako jsou například žampiony, čirůvky, bedly nebo muchomůrky a mnohé další tvoří kruhová podhoubí. To vzniká tak, že v půdě vyklíčí výtrus houby a paprskovitě se šíří na všechny strany. Takže kruh se postupně zvětšuje. Názorně je tento proces vylíčen a popsán na webových stránkách badatelů z Klubu psychotroniky a UFO, na adrese http://www.kpufo.cz/oblasti/agr/cc/cc/cg.htm.

A pak přejdu hlavní silnici a dostávám se konečně do areálu Koněpruských jeskyní. Zde jsem už po několikáté. Byl jsem zde s rodiči, prarodiči i se zmíněnou skautskou výpravou. Takže jestli dobře počítám, jsem tu asi počtvrté. Jen ta cena za vstup poněkud vzrostla, 130 Kč,- . Ale můžu si přikoupit za 40 korun i povolení na fotografování. To myslím, že tenkrát nebylo a fotit se zkrátka nesmělo vůbec. A tak teď budu v jeskyních fotit, co se dá. Je odtud také nádherný výhled na okolní lomy.

Jdu se připravit na prohlídku a to je náhoda. Kupodivu tu potkám opět ty tři trampíky, které jsem už potkal dvakrát. Prohlídky zde probíhají každou chvíli a já i přesto, že jsem se zdržel v lomu na Kobyle, opět jsem se s nimi potkal a trefil jsem se do stejné prohlídky, jako oni. Při čekání na průvodce jsem si všiml, že dole pod námi lidé postavili z kamenů úžasné obrazce, že to odtud vypadá, jako kdybychom se dívali někam na Nazcu v Peru.

A teď už konečně jdeme na prohlídku. Mimochodem nalézáme se pod kopcem Zlatý kůň v nejdelším jeskynním systému v Čechách. Soustavy stalagmitů, stalaktitů a stalagnátů jsou úžasné. A tak jsem fotil a fotil, co se dalo. A přitom jsem poslouchal výklad. Jako kluka mne vždy fascinovala příhoda, jak jednu z jeskynní objevil teprve třináctiletý hoch, a to proto, že byl ideálně veliký a protáhl se zdejším otvorem. Přitom se však polekal jednoho ze stalagmitů v domnění, že se jedná nějakou postavu. A tak se tento krápník nazývá „strážce“. To mi připomnělo i další můj letošní výlet, a to  Předjarní cestu Prokopským údolím, kde jsem měl podobné pocity, když jsem v tamějším tunelu spatřil mohutné ledové rampouchy.

Zajímavé je, že jeskyně byly objeveny až v roce 1950 a zpřístupněny veřejnosti v roce 1959. To mne vyprovokovalo k tomu, že jsem se průvodce zeptal, zda jsou někde objeveny nějaké podobné jeskynní komplexy a zda se náhodou nechystá i jejich zpřístupnění veřejnosti. Vždyť například v Moravském krasu je takto zpřístupněno pět jeskynních systémů a ještě další dva alespoň občas. Nebylo by zajímavé i zde v Českém krasu toho zpřístupnit více? Samozřejmě s průvodcem a za poplatek, aby nikoho nenapadlo poškozovat krasovou výzdobu. Jeho odpověď mne docela překvapila. Díky lomům se zde každou chvíli objeví nějaké podobné jeskyně, ale o tom, že by se je někdo chystal zpřístupnit, o tom nic neví. Škoda, ale alespoň víme, že tu obdobné komplexy skutečně jsou. Ale kdo ví, třeba se někdy jednou v budoucnu zpřístupnění dalších jeskyní pro veřejnost dočkáme. Určitě by to podpořilo turistický ruch i zajímavost zdejšího kraje.  

Koněpruské jeskyně jsou také zajímavé z toho hlediska, že zde bylo objeveno množství zvířecích kostí z doby před 600 – 13 tisíci lety. Jedná se o zvířata, která sem zřejmě někdy svojí neopatrností spadla. A V letech 1469-72 se v horním patře Koněpruských jeskyň nalézala penězokazecká dílna, kde se vyráběly falešné mince.

Po skončení prohlídky jsme vyšli ven, já si prohlédl vyhlídky na další lomy a pokračoval dále. Jen tak se mi hlavou honí: jak to, že se zde vyskytuje tolik místopisných názvů odvozených právě od koně? Tento kopec se jmenuje „Zlatý kůň, obec, podle které se jmenují zdejší jeskyně, jsou Koněprusy a lom, ve kterém jsem před chvílí byl, zas „Na Kobyle“. Že by tu býval ve starých dobách nějaký zvláštní koňský kult? Podle keltské symboliky byl kůň průvodcem bohů a symbol slunce. Nejznámější keltskou bohyní, jež byla zobrazována na klisně, je Epona. A také se mi zde vyjevují určité spojitostí s jižní Anglií, kde se na zelených strání od pradávna zobrazují koně, viz Po stopách obřích křídových postav. Je jen náhoda, že vápencové podloží v Českém krasu je velice obdobné křídovému podloží v jižní Anglii? Má to snad nějakou souvislost?

O koních mluví i další místní pověsti. Například pověst o zlatém koni, podle kterého se zdejší vrchol jmenuje. Říká se, že do hory jednou vstoupil chlapec s dívkou, kteří zde byli obdarováni zlatou holí a zlatou růží. Když se o tom dozvěděla zlá vdova po hradním pánova, vjela na koni v převleku do hory. Jenomže se tam její kůň začal měnit ve zlato. Vdova na poslední chvíli, než se hora uzavřela, ještě stačila utéci ven.

Já jsem odtud pokračoval dál po žluté turistické značce, dokud jsem nepřišel na další magické místo Českého krasu, na Kotýz. Je to místo, které bylo osídleno už od pravěku, a tak se tu dochovaly i valy zdejšího hradiště. Jeho název zřejmě souvisí s další keltskou bohyní, a to Kotys. Podle pověsti jezdila odtud na koni (opět kůň) stará bába, zřejmě nejvyšší zdejší kněžka, a při tom pletla punčochu. Jednou jí klubko spadlo na zem a kůň na něj šlápl. Bába zaklela a vrch se pod ní otevřel a oba se propadli a proměnili v kámen. Ke Kotýzu se váže ještě jedna pověst, a to o rytíři Kotajzovi, jenž zde prý měl hrad. Ve zdejší prohlubni, zvané ve Vratech, je prý v truhle ukryt jeho poklad, který hlídá černý pes.

Já bych se chtěl zmínit ještě o jedné geometrické zajímavosti, kterou jsem objevil. Kotýz vytváří spolu s dalšími pravěkými hradišti a místy dávného osídlení v okolí dva rovnostranné trojúhelníky o straně cca 9 km. První vytvoří Kotýz, keltské oppidum u Stradonic (viz Z Berouna kolem Staré řeky na keltské oppidum) a svatý Jan pod Skalou (viz Trampskou stopou po Českém Krasu). Druhý trojúhelník vytvoří Kotýz, dále valy tzv. Šance mezi Skřípelí a Osovem a do třetice Otmíčská hora (hradiště z doby halštatské). To ale není všechno. Pokud z těchto dvou posledně jmenovaných míst zpustíme pravoúhlý rovnostranný trojúhelník, dostaneme se na Plešivec, což je magický vrchol v Brdech (viz článek Mystická hora v Brdech). Pokud tento trojúhelník zvětšíme prodloužením jeho odvěsen, dostaneme se jednak na Velíz na Berounsku, což je vrch, kde je doloženo keltské osídlení a později zde měl jedno ze svých důležitých sídel i kmen Vršovců. Analogickým způsobem směřuje druhá odvěsna na Píšťák u Řevnice, kde též bylo  prehistorické hradiště v době kamenné i bronzové. (viz Přechod Hřebenů). A aby tomu nebylo málo, Pokud spojíme Velíz a Píšťák, na jedné linii mezi nimi uprostřed je hádejte co? Kotýz. Dostáváme tak velice zajímavý obrazec, který připomíná buď rybku skaláru a nebo ptáka (či snad dokonce letadlo?). Takže že by další možná archeoastronautická souvislost?

Na vrch Kotýz se kromě pravěkého hradiště však nacházejí ještě dva zajímavé skalní útvary. Jednak je to Jelínkův most, skalní útvar připomínající vysoký lomený oblouk. (viz foto výše).Nachází se v nezalesněné části a směřuje směrem ze skály. I ten jsem nalezl a vyfotografoval.

Druhý se jmenuje Axamitova brána, další úžasný vápencový skalní most a nalézá se hned těsně pod rozcestím.

Já jsem zde zažil asi své největší dobrodružství při dnešním výletu. Bránu jsem si chtěl fotografovat z několika stran, jak seshora zepředu, tak zezadu. A tak jsem šel co nejdále k zadní stěně zdejšího masivu, abych měl bránu v co nejlepším úhlu. Tam však byla propast. Její širokost se dá přirovnat například ke studni. Tak co, tak to tam snad nějak projdu. A také jsem prošel a bránu si vyfotografoval (viz druhé foto brány). V tom jsem si všiml, že tato propast je docela dost hluboká, odhaduji tak 10 metrů. V tom ve mne hrklo. Jediná přístupová cesta je od skály široká cca 30 cm a dlouhá asi 50 cm. A tou musím projít, jinak se odtud zkrátka nedostanu. Pokud bych jen trochu uklouzl, zřítím se dolů do propasti a kdo ví, zda by mne tu vůbec někdo našel. A tak jsem se co nejvíc přitiskl ke skále, ale při představě, že jen kousek za mnou je propast, jsem dostal závrať a už jsem se viděl tam dole. A tak jsem si zad strhl batoh a hodil s ním přes propast na bezpečné místo, abych si nesnižoval těžiště. A teď jsem to zkusil konečně znova opět přitisknut ke skále. Zvládl to, ale klepala se mi kolena. Děti z mého turistického oddílu, pokud bychom se tu někdy ocitli, bych nejspíš z bezpečnostních důvodů za tuto propast asi nevodil. A tak jsem se rozloučil s Axamitovou branou a vydal se dál po cestě směrem dolů.

Došel jsem až k Havlíčkovu Mlýnu. Teče tudy Suchomastský potok, který zde společně s lávkami a pramenem vytvoří velice pěkné zátiší. Tady jsem se rozhodl, že trochu poruším onu trasu té tehdejší skautské výpravy a dříve než půjdu do Berouna, se vydám ještě na jedno zajímavé místo, na Koukolovu horu. Ta se nalézá asi dva kilometry odtud.  

Kdybych měl popsat, jak se tam nejlépe dostat, tak podle mapy musím dojít na velice zajímavou křižovatku, kde se v jednom bodě kříží hned pět silnic. Jedna vede na Křižatky, druhá na Havlíčkův Mlýn, třetí na Tmaň, čtvrtá na Lounín a pátá na Slavíky. Když k tomu ještě přidáme boží muka, která se tu nalézají, působí tento styk silnic přímo magicky. Jenomže ona odtud vede ještě šestá cesta. Není sice vyasfaltovaná, ale je tu. Vede odtud do kopce, a to na zmíněnou 455 metrů vysokou Koukolovu horu, jež se přímo nad křižovatkou tyčí. A tak jsem po ní začal stoupat. Otočím se a  v dálce uvidím výhled na Kotýz a Zlatý kůň u Koněprus. Vždyť právě tam jsem před chvílí byl.

Než jsem přišel na vrchol, vstoupil jsem nejdřív do lesíka. Nejprve procházím kolem mohutného ohniště a pak narazím na ohromnou vápencovou skálu, která je provrtaná jeskyněmi skrz na skrz jako ementál. Děti by se jimi možná i protáhly. A aby tomu nebylo málo, tak pod zdejšími skalními převisy se nalézají i další ohniště. Že by se jednalo o další ráj trampů? Nejspíš ano. Toto romantické prostředí k nějakému dobrodružství přímo vyzívá.

A když jsem pokračoval dál po dřevěných schůdkách navrchol, narazil jsem tam na kapličku sv. Blažeje, původně z roku 1832, jež byla v roce 2010 nově opravena. Je odtud nádherný výhled do okolí, například na Beroun. Koukolova hora mne zkrátka fascinovala, a tak jsem zde pořídil celou sérii fotografií, které jsem věnoval speciální fotoblog s názvem „Koukolova hora“

Po prohlédnutí tohoto zajímavého místa jsem se vrátil zpět do Havlíčkova Mlýna a dál pokračoval po zelené turistické značce. Tato trasa nejprve vede podél silnice na Králův Dvůr, avšak u vodní nádrže Suchomasty naštěstí odbočí do kopců. Ačkoliv byl konec dubna, bylo na tuto dobu netypické horko, cca 30 stupňů. Co se to s tou přírodou děje? A tak není divu, že se v této přehradě koupala řada lidí.

A tak jdu podél luk a občas projdu i kolem zdejších lomů.

A tak pokračuji dále, dokud nedorazím až do Berouna, kde nastoupím na vlak a s ním se vrátím zpět do Prahy. Musím říci, že jsem se opět krásně prošel. Těch cca 22 kilometrů skutečně stálo za to. Připomněl jsem si místa, kde jsem celé roky nebyl. A další místa jsem zas nově poznal. Památkou z dnešní trasy mi jsou fotografie, dobrodružství a vzpomínky. A už se těším na nějaký další takový výlet.

 

Zdroje: Zdroje a použitá literatura, wikipedie, zdejší informační tabule, odkazy uvedené v textu

Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991

Související články z dalších výletů:

Proč jsem se zapojil do „Skautského šátkového dne

Pěší túra do „Záporna“

Pěší túra po magických místech Kolínska

Předjarní cesta Prokopským údolím

Rubrika Po stopách trampské historie s dalšími obdobnými reportážemi z mých výletů