Praha mystická

Zvu vás na výlet po Praze. Po Praze mystické, plné pověstí a prastaré mystiky, které tímto městem prochází jako červená nit od nejstarších epoch, po dobu Karla IV., Rudolfa II., a to až po současnost.

Letošní 17. listopad byl v našem hlavním tradičně opět spjat s akcemi, které připomínají tato významná výročí. V tento den tradičně jezdím do Prahy i já, abych i já si připomněl tu historickou událost, zatím jedinou svého druhu, kterou jsem měl možnost osobně v roce 1989 zažít. Byl jsem tehdy jedenáctiletý kluk, přesto mne tyto události ovlivnili na tolik, že mám potřebu si je nějak připomenout. První akcí, jež jsem se zúčastnil, bylo v 9 hodin tradiční položení věnců na Národní třídě. Jenže další akce, které se chci zúčastnit začínají až odpoledne. A tak mám nějaké čtyři hodiny času. Jak tuto dobu nějak zajímavě vyplnit? Co takhle si udělat procházku Prahou, při níž si člověk připomene nejznámější pražské pověsti a záhady?  

A tak jsem šel.  Nejdříve jsem si to namířil na Staroměstské náměstí. Toto místo se do české historie zapsalo především smutnou událostí z 21. června 1621, kdy zde bylo hromadně popraveno 27 vůdců stavovského povstání, mezi nimiž byly i takové osobnosti jako Jan Jessenius, lékař, politik a filozof nebo Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, šlechtic, spisovatel a cestovatel, jenž se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic procestoval celé středomoří, Palestinu a Egypt. Je také jen náhoda, že k popravě došlo právě 21. června, tj. v den letního slunovratu? Nezavání to dalšími mystériemi? Existuje také pověst o tom, že přízraky těchto 27 popravených českých pánů se zde zjevují. A to každoročně právě ve výroční den popravy vystupují přízraky z kostela sv. Salvátora a odtud se vydají na Staroměstské náměstí, kde k oné popravě došlo. Zde se jdou podívat na orloj, zda dobře jde, což je prý znamení toho, že se českému národu daří dobře.

A právě staroměstský orloj je dalším bodem na mé vycházce po pražských mystériích. Už jen pouhý jeho vznik je opředen záhadami. Za jeho zakladatele byl dlouho považován hodinář Jan Růže, známý spíše pod jménem mistr Hanuš, o němž se zmiňuje pověst, jako o jeho oslepeném tvůrci. Ten ho měl vytvořit v roce 1490. Jenomže existence staroměstského orloje je doložena už v listině z roku 1410, což dokazuje, že jeho prvním tvůrcem byl tohoto roku hodinář Mikuláš z Kadaně, a to pravděpodobně podle návrhu Mistra Jana Šindela. Orloj byl od té doby již mnohokrát opravován a restaurován. Dokonce původní už nejsou ani figury apoštolů. Ty které zde vidíme dnes, jsou práce sochaře a loutkáře  Vojtěcha Suchardy, který je pro orloj vytvořil po roce 1945, když ty původní shořely při požáru radnice. Kdy však se zde objevili ty původní figury, není známo. Hlavně že orloj přežil a dodnes můžeme obdivovat mistrovskou práci starých mechaniků, kteří na orloji dokázali vytvořit nejen hodiny, ale i další stroje, ukazující například pohyb Slunce, Měsíce a zvířetníku, staročeský čas, hvězdný čas, polohu a fáze měsíce, východ a západ Slunce a další. K orloji se váže legenda, že pokud se jeho stroj zastaví poslední den v roce, čeká Prahu těžká doba. Naposledy se tak stalo na Silvestra 2001, což předznamenalo tisíciletou povodeň, která Prahu postihla v srpnu následujícího roku.

Pokud se ze Staroměstského náměstí vydáme Pařížskou ulicí, dorazíme do židovského města - do Josefova. Nemůžeme neminout Staronovou synagogu, jednu z nejstarších synagog v Evropě. Byla vystavěna v roce 1270 a kabalistická pověst říká, že ji vystavěli andělé z kamenů, které přinesli až z rozbitého Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Ovšem tím nejznámějším, s kým je tato budova spojována je židovský rabín Jehuda Löw ben Becalel. Ten zde měl na konci 16. století vytvořit legendárního a pověstmi opředeného pražského Golema. Dosud se vedou spory, co vlastně takový Golem byl. Jednalo se o oživlou sochu nebo, o nemocného člověka nebo snad o úplně něco jiného? To jsou hádanky, které pořád čekají na rozluštění. Asi nejznámější je ta pověst o Golemovi, kdy rabín byl nucen vyndat jeho šém, a to v době, kdy měl v synagoze bohoslužbu. Musel kvůli tomu dokonce přerušit odzpívávání 92. a 93. žalmu a ukrýt ho na půdě Staronové synagogy. Poté se vrátil k bohoslužbě a zmíněné žalmy odezpíval znovu, jako by se nic nestalo. Hned na to ustanovil přísný zákaz vstupu na půdu synagogy. Více než zarážející je to, že tento zákaz trvá dodnes, stejně jako zvyk, že se zde při bohoslužbách odzpívává 92. žalm dvakrát. Je to snad doklad toho, že tato legenda má pravdivé jádro? A i na půdu Staronové synagogy se od té doby podařilo vstoupit jen málo lidem. Čestnou výjimku tvořili například židovský novinář Egon Ervín Kish v roce 1920 a nebo v 80. letech známý český záhadolog Ivan Mackerle. Bohužel se zde nikomu nepodařilo najít nic, co by mohlo dosvědčit Golemovu existenci. Možná však, že se s ním něco mohlo stát, když se v roce 1883 prováděla oprava synagogy.   

Ze Starého Města jsem šel Karlovou ulicí, což byla část Královské cesty, kudy chodili panovníci, když byli korunováni na českého krále. Tato část Starého Města na mne vždy působila jaksi tajuplně. A tak není divu, že se v této oblasti váže řada pověstí o strašidlech a přízracích. Nejznámější je zřejmě zjevení bezhlavého templáře v Liliové ulici. Ten se zde má údajně zjevovat každý pátek o půlnoci u kostela sv. Vavřince a pak procházet Liliovou ulicí. Sedí na koni, kterému s nozder srší oheň. Úderem jedné hodiny zase mizí.

Já procházím dál, kolem Klementina směrem na Křížovnické náměstí ke Karlovu Mostu. Tento nejstarší pražský most přes Vltavu má za sebou velmi dlouhou historii. Založil ho císař Karel IV místo dřívějšího Juditina mostu, který zničila povodeň v roce 1342. Traduje se, že položení základního kamene Karlova mostu je známo na minutu přesně. Údajně se mělo konat v roce 1357, a to 9. července  v 5 hodin 31. minut. A to hned ze dvou důvodů. Jednak se s tímto datem kryje číselná posloupnost 1-3-5-7-9-7-5-3-1 a jednak v tento den, mělo dojít k příznivé astrologické konstelaci, a to konjunkci Slunce a Saturna. Není bez zajímavosti, ani to, že Staroměstská mostecká věž byla na rozdíl do předešlého Juditina mostu o cca 40 metrů posunuta, a to tak, aby v den letního slunovratu se zde odehrály dvě jedinečné scenérie. Jednak v poledne zde vrhá zdejší plastika lva stín na erb se svatováclavskou orlicí a jednak v ten den v pohledu odtud zapadá slunce přesně za katedrálou sv. Víta. Takže po druhé se na naší dnešní procházce setkávám s tajuplným letním slunovratem. Dodejme ještě, že délka mostu, 516 metrů, odpovídá vzdálenosti kapliček, které lemují poutní cestu z Prahy do Staré Boleslavi. 

Za celá ta staletí toho Karlův most  zažil hodně. Však to byl dlouho jediný most, který spojoval oba pražské břehy. Například v roce 1393, zde byl utopením ve Vltavě umučen sv. Jan. Nepomucký. Místo, kde se tak stalo, je označeno křížkem a pomníčkem. V 17. století byl most poškozen při obléhání Švédy. A nesmíme také zapomenout na velké povodně, které Prahu postihly. Ty největší proběhly v letech 1432, 1655, 1784, 1890 a 2001. Most jsem se samozřejmě rozhodl přejít na druhou stranu. Teď na podzim působí most doslova mysticky. Jemný mlžný opar vytváří v kombinaci zdejších barokních soch doslova magickou atmosféru.

Ale to už se pomalu dostávám na Malou Stranu a pode mnou se nalézá jeden z nejhezčích pražských ostrovů, a to Kampa s mlýnskou strouhou Čertovkou. Nejstarší dochované zprávy o tomto umělém ostrově pocházejí z roku 1169. Mezitím zde vzniklo několik mlýnů, z nichž ty nejznámější jsou Sovův mlýn a Velkopřevorský s legendárním velkým mlýnským kolem, které je vidět přímo z Karlova mostu. Vždy, když tudy jdu nemůžu si nevzpomenout na televizní seriál „Chobotnice z druhého patra“, který se zde natáčel. V samotném začátku seriálu vystupuje průvodce, který pražským návštěvníkům povídá legendu o Bruncvíkovi a jeho zázračném meči. Ten by měl být podle staročeské legendy uschován právě v Karlově mostě. Až bude v Čechách nejhůř, tak se z Karlova mostu vynoří, zaplane, obrátí se ve směru hory Blaník, čímž zavolá na pomoc knížete Václava, který z hory vyrazí ze svojí družinou (viz Mýtická svědectví o paralelním časoprostoru) a vyjedou zemi na pomoc. Jiná verze této pověsti říká, že tento meč odtud vyzvedne sám svatý Václav, když zde kopytem svého koně rozkopne zem. Není ovšem bez zajímavosti, že při opravě Karlova mostu po povodni v roce 1890 byl prý skutečně objeven v jedné z jeho mostovek starý zrezavělý meč (http://www.radio.cz/cz/rubrika/cestujeme/lapidarium-narodniho-muzea-sochy-na-karlove-moste). Takže, kdo ví, třeba má tato pověst opět nějaké reálné jádro.

Když už jsem se zmínil o seriálu o chobotničkách, všiml jsem si jedné zajímavosti. Těžko říci, zda to byla autorova záminka nebo náhoda, ale seriál vypráví o rodině Holanových. A přitom na Kampě v letech 1948 – 68 skutečně žil básník Vladimír Holan. Z dalších významných osobností, kteří zde žili, uveďme například Josefa Dobrovského a nebo Jana Wericha. Není bez zajímavosti, že právě Jan Werich se o staropražské pověsti velmi zajímal, a zvláště o pražského Golema, o němž jsem se zmínil před chvílí. To dosvědčuje například mimo jiné jeho film Císařův pekař-Pekařův císař a nebo humorná píseň Golem. Je snad tedy možné tohoto velikána české kultury zařadit i mezi záhadology? Jsem toho názoru, protože pražský Golem zkrátka záhadou je.  

A pak projdu Malostranskou mosteckou bránou do ulice Mostecké na Malé Straně. A tady se nalézá něco, co potěší všechny takové nadšence, jako jsem já. Tím je „Muzeum pražských pověstí a strašidel“. Každý kdo sem zavítá, může shlédnout výběr nejznámějších strašidel a pověstí staré Prahy. A tak zde kromě popisu pověstí je možné nalézt i figuru pražského Golema, kostlivců, bezhlavých rytířů a dalších strašidel. Viz http://www.muzeumpovesti.cz 

Když  jsem si prošel toto muzeum, pokračoval jsem ve své procházce dál přes Malostranské náměstí Nerudovou ulicí směrem na horu. Když zde člověk stoupá směrem k Pražskému hradu, tak zhruba ve dvou třetinách cesty potká na levé straně schodiště směrem dolů. To je Jánský vršek. A k němu se váže pověst o dalším pražském strašidle. A shodou okolností, stejně jako templář v Liliové ulici, tak se má zdejší zjevení ukazovat také každý pátek o půlnoci. Tady je to hrůzostrašný ohnivý vůz, který tudy projíždí a na něm sedí zjevení kostlivce bez lebky. V každém případě je to zajímavá souvislost. Že by páteční půlnoc byla vyhrazena bezhlavým přízrakům? Podobný takový přízrak by se měl totiž zjevovat i na nedalekém Úvoze (pokračování Nerudovy ulice). Tam je to přízrak bezhlavého jezdce v bílém šatu, jenž svojí hlavu nese v rukou. I ten se zjevuje od půlnoci do jedné hodiny. A tak vždy, když naleznu nějaké takovéto souvislosti, vždy se ptám, zda náhodou na tom není něco víc, než jen pouhá pověst.

Ovšem na Jánském vršku ještě chvíli zůstanu a navštívím něco, co je o dost reálnější, než zjevování bezhlavých. Nově je zde totiž otevřeno „Muzeum alchymie“. A protože jsem už byl v Muzeu pražských pověstí a strašidel, koupil jsem si tam speciální vstupenku, na kterou můžu navštívit obě muzea. Alchymie, je něco, co k rudolfínské Praze patří neodmyslitelně. A tady si to každý může prohlédnout, přenést se do té doby a nasáknout atmosférou, která panovala v alchymistických laboratořích takových lidí, jako byli například Edward Kelley, John Dee, Michal Sendivoj, Tycho de Brahe či Jan Kepler. Ve spodní části muzea je obecné seznámení s touto problematikou. Ke spatření je zde například mechanický model geocentrické planetární soustavy nebo různé přístroje na výrobu kamene mudrců. Tajuplnou atmosféru dodává i velký svítící magický obrazec, jenž se nalézá v druhé místnosti. Poté mne průvodkyně zavedly do věže, kde je úžasná atmosféra znázorňující alchymistickou laboratoř s magickými knihami, s křivulemi a dalšími potřebami. Vše do doplňují i postavy v životní velikosti. V každém případě doporučuji k návštěvě. (více viz  http://www.muzeumalchymistu.cz )

Když jsem si prohlédl nové pražské Muzeum alchymie, vydal jsem se dále Nerudovou ulicí až k Pražskému hradu, což je bezesporu jedno z nejmystičtejších míst v Praze. Už za nejstarších dob zde bylo velice zvláštní místo. Na rozdíl od jiných míst pražské kotliny nebyl tento pahorek běžně osídlen. Místo toho se zde nalezly předměty spíše magického významu, jako kosočtvercový závěšek z římské keramiky a nebo úlomek skleněného keltského náramku z 2.-1. století přednáším letopočtem. To vše nasvědčuje tomu, že tento vrch míval v pradávné historii spíš kultovní význam. Spekuluje se také, že v místě dnešního chrámu svatého Víta bývala pravěká mohyla, či že hluboko pod ní jsou i podzemní jeskyně. Těžko říci, zda na tom něco pravdy je. Ale zde na tomto kopci, kdysi nazývaném „Žiži“, býval kamenný knížecí stolec, jenž se neznámo kam ztratil. V každém případě toto místo bylo už odedávna něčím magické, což dosvědčuje i to, že jde o prastaré sídlo českých panovníků. Sídlili zde i oba císařští zasvěcenci na českém trůně, jenž měli k tajuplným věcem zvláštní úctu, tj. Karel IV. a Rudolf II. A dodnes je to i sídelní místo českých prezidentů. Zároveň jde o největší hradní komplex na světě. Jeho součástí je katedrála sv. Víta, bazilika sv. Jiří, Starý a Nový královský palác, Lobkovický palác, Ústav šlechtičen, Jízdárna Pražského hradu, letohrádek královny Anny, věž Daliborka, Zlatá ulička, Královská zahrada, Palácové zahrady pod Pražským hradem, Jelení příkop a další významné objekty.

Zajímavým prvkem je i 18.3 metry vysoký žulový obelisk na 3. hradním nádvoří, který nechal postavit první československý Tomáš G. Masaryk ku příležitosti 10. výročí vzniku Československa. Jeho autorem je slovinský architekt a tehdejší hradní architekt Josip Plečnik. Pod ním se totiž údajně nalézá mohutný pramen, jenž symbolizuje sílu a energii českého národa, ale obelisk ho prý zacpává, což mu brání ve volném proudění. A tak se zamýšlím nad tím, zda by náhodou nestálo za to obelisk přestěhovat někam o kousek vedle a onen pramen tam nechat volně téci. Třeba by to i nějak naší zemi pomohlo, kdo ví.

 A tak jsem se prošel po katedrále sv. Víta. Vyfotografoval jsem si například nádherné okenní vitráže, které ve mne vždy vyvolají tu správnou chrámovou atmosféru. A pak pokračoval dále.

Mým dalším zastavením byla Zlatá ulička.  Toto malebné zákoutí Hradčan v sobě ukrývá nejednu mystiku. Říká se, že tu žili alchymisté. Ovšem to se nikdy nepotvrdilo. A tak název „Zlatá“ je odvozen od někoho jiného, kdo zde žil. Od zlatníků. Ale i přesto se k této uličce váže jedna legenda, která je spojena s Gustavem Meyrinkem, německy píšícím spisovatelem a mystikem, jenž žil v letech 1868-1932). Na konci Zlaté uličky se prý občas za určitých nocí zjevuje ještě jeden tajuplný dům. Říká se mu dům „U Poslední lucerny“. A právě v něm by se měl nalézat pověstný „práh“ do nám neviditelné, jakési „paralelní Prahy“. Když jsem se procházel „Zlatou uličkou“, tak jsem se zamýšlel nad tím, v kterých místech se ten pověstný dům má nalézat, protože Zlatá ulička má konce dva. Východní konec, ten u Daliborky, mi připadá moc úzký. Sem by se asi žádný další domek nevešel. Za to v západním konci, je prostor, kde jakoby jeden domek skutečně scházel. A navíc je zde i lucerna. Že by to místo přechodu do té jiné dimenze mělo být právě zde? Na chvíli jsem se sem postavil a přemýšlel, že třeba právě stojím na onom tajuplném přechodu do toho jiného světa, jenž se má otevírat jen za oněch určitých magických nocí.

Fantazie mi jede na plno. Proč si toto místo vybrali za svoje sídlo i oba výše zmínění zasvěcenci na českém trůně? A protože to byli jak čeští králové, tak současně římští císařové, tak ho tím vlastně pasovali do role hlavní metropole Evropy! Karel IV chtěl z Prahy vytvořit tzv. „nový Jeruzalém“, a tak do ní zakomponoval zvláštní a jedinečnou geometrii, kterou jsem se podrobněji zabýval v článku „Co má znamenat zvláštní geometrie v uspořádání Prahy?“ A Rudolf II., ten zas z Prahy utvořil tehdejší hlavní centrum vědy, mystiky a umění. Zajímalo by mne však také, zda někdy budeme mít nějakého takového dalšího panovníka, jenž by se mohl nazvat „panovníkem zasvěcencem č. 3“. Zatím na něj stále čekáme.

 A tak opouštím Pražský hrad a v hlavě mi vrtá, jak vlastně byla Praha založena. Byli to snad Keltové, jenž o pouhých pár kilometrů jižněji měli své hlavní oppidum, kterému dnes říkáme Závist? Jak to, že tito praobyvatelé české kotliny si jako své hlavní sídlo zvolili místo téměř totožné ze současnou metropolí našeho státu? Nebo to snad byla legendární kněžna Libuše, jenž na Vyšehradě věštila Praze slávu, která se má hvězd dotýkat? Nebo to snad bylo tajuplné bratrstvo Sat-Bayové, které se před dávnými roky vydalo z orientu a pak po 50 rovnoběžce na západ, kde zakládalo další obdobná místa, ze kterých vzešla dnešní velkoměsta? Je jen náhoda, že na 50. rovnoběžce kromě Prahy leží i další důležitá evropská města, mimo jiné Charkov, Krakov, Cheb nebo Frankfurt nad Mohanem? A co poledník procházející Prahou? I tam leží také důležitá města: Štětín, další Frankfurt, tentokrát nad Odrou (náhoda?), Chotěbuz (kulturní centrum dolnolužických Srbů) , Budyšín (hornolužická metropole) a také České Budějovice, Linz, Lublaň (hlavní město Slovinska), Rijeka v Chorvatsku, Neapol v Itálii a Valletta (hlavní město Malty). Je i toto umístění Prahy v rámci našeho Kontinentu jen náhoda? V každém případě je jisté, že se nalézám v jednom z nejmystičtějších středověkých měst v Evropě.

Ale teď už se musím vrátit na druhý vltavský břeh, protože odpoledne tam začínají další akce k výročí samotové revoluce a 17. listopadu. Ale co víc, i tato nedávná historická událost má v sobě cosi tajemného. Jak jsem totiž zjistil na wikipedii, k tomuto datu se váže ještě jedna zajímavost. V ten samý den, tedy 17. listopadu 1989, a zřejmě i v tu samou dobu, tj. ve večerních hodinách, kdy byla na Národní třídě brutálně potlačena studentská demonstrace a tím vyvolána tzv. „sametová revoluce“, byl v Česku pozorován zde výjimečný úkaz, tzv. polární záře. Že by tak skutečně vše souviselo se vším?

     

Zdroje: wikipedie, odkazy uvedené v článku

Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991  

Vurm B.: Tajné dějiny Prahy, Eminent, Praha, 2000

http://www.kpufo.cz/wa/waa/orloj.htm

http://www.mackerle.cz/news/hledani-golema

 

Související články:

Inline výlet kolem Vltavy (Na bruslích z Vyšehradu do Zbraslavi)

Co má znamenat zvláštní geometrie v uspořádání Prahy?