Podivuhodné znalosti dávných civilizací

Při zkoumání historie občas narážíme na velice zajímavé věci. Jedním z nich jsou zjištění, že mnohé prastaré civilizace mívají kolikrát vědomosti, které by správně mít vůbec neměli, a to proto, že my sami jsme na tato zjištění přišli až v novověku.

Silbury HillLibor Cermak

Jednou ze zajímavých kultur byli Mayové. Ti žili odedávna na mexickém poloostrově Yucatán. Zanechali po sobě úchvatné stavby jako Tikal, Chichén Itzá nebo Palenque (Svět plný pyramid). Kromě toho oplývali úžasnými astronomickými znalostmi. Znali například dráhu většiny planet. Zajímavostem týkajících se Mayů se například věnuje knížka Ericha von Danikena „Den, kdy přišli bohové“. Jedna z kapitol se jmenuje „Hra s miliony a miliardami“. Daniken se v ní zabývá tzv. myaskými časovými cykly. Zajímavé je to, že ty největší cykly sahají až do sta tisíců a milionů let! Když jsem si tuto kapitolu pročítal, všiml jsem si v těchto cyklech jedné zajímavé věci. Ale nejprve tyto cykly popíšu. Jeden Kin, se rovná jednomu dni, Jeden Unial dvaceti dním, 1 Tun 360 dním, jeden Katun 7200 dním, jeden Baktun 144000 dním, Jeden Pictun 2880000 dní (neboli 20 baktunů) a tak dále. Když jsem se tím tak pročítal, zaregistroval jsem jednou z největších časových jednotek. Tou byl Alautun. Ten odpovídal cca 64 milionům let. To snad není pravda. Je jen pouhá náhoda, že právě takováto doba se zhruba rovná době, ve které došlo ke zkáze dinosaurů? Ti, jak se nejčastěji spekuluje, vymřeli po srážce naší planety s malou planetkou. Dnes už dokonce víme, kam tento asteroid dopadl. Podle všeho to bylo právě do oblasti poloostrova Yutacan (náhoda?) a vytvořil se tím tzv, Chicxulubský kráter. Tušili snad tedy staří Mayové něco o události, která se poblíž jejich působiště odehrála na přelomu druhohor a třetihor? A je také náhoda, že symbolem jejich boha Kukulkana byl okřídlený had, tedy něco, co by se mohlo s klidným svědomím nazvat i něčím podobným dinosaurům?

Na další přírodopisnou zajímavost si možná vzpomenete vy, co jste četli můj článek Tajemství obrazců směřujících k obloze. Zde jsem se zmiňoval o obrazci pavouka na peruánské náhorní planině „Nazca“. Psal jsem o něm toto: „Jeho velikost je 45 metrů a jedná se zřejmě o vzácný druh Ricinuley. Udivující je především jeho přesnost. A především na jedné z jeho noh je znázorněn i kopulační mechanizmus, který je za normálních podmínek ke spatření jen pod mikroskopem.“

Ovšem nejúžasnější jsou znalosti týkající se astronomie. Na území afrického Mali žije prastarý národ Dogonů. Tento národ, ačkoliv žije přírodním způsobem, si po věky udržuje úžasné vědomosti o hvězdě Sírius. Teprve až v roce 1862 astronom Alven G. Clark objevil, že hvězda není osamocená, ale je doprovázena další hvězdou, bílým trpaslíkem, který se ovšem svojí hmotnost blížící Slunci. Ovšem Dogoni již něco takového tvrdí odedávna. Říkají, že vědí nejen o této hvězdě, ale že se zde vyskytuje ještě další objekt, který naše věda ještě nezná. Navíc vědí, že Digitaria, jak nazývají „Sírius B“, oběhne centrální hvězdu zhruba za 50 let, že je extrémně těžká a přitom malá. To jsou všechno poznatky, které zná až moderní věda. Odkud to však zná primitivní národ z Afriky?

Další vesmírné znalosti se týkají Sumerů, jedné z prvních vyspělých kultur, která se na naší planetě objevila. Planetu Uran, objevil roku 1781 astronom William Herschel a planeta Neptun až 1846. Ovšem jak je mohli znát staří Sumerové? A navíc ještě o nich vědět že jsou to modrozelená dvojčata? Alespoň to lze vyčíst z jedné válečkové pečeti.

Nejvíce šokující jsou však dle mého názoru taková zjištění, která dokážou přesně popsat naší Sluneční soustavu. Vraťme se zpět na americký kontinent, a to do Mexika. Zde se nalézá obrovský pyramidový komplex – Teotihuacan. Podrobněji jsem se jím zabýval v článku Svět plný pyramid. Přes toto město prochází dlouhá třída – tzv. Cesta mrtvých. Jak zjistil americký badatel Hugh Harleston, je tato cesta dokonalým modelem Sluneční soustavy. Tento muž v první řadě objevil aztéckou jednotku zvanou „hunab“, která měří 1,059 metrů. Blízká podobnost s naším metrem je v této jednotce více než zarážející. Že by dávní architekti Teotihuacanu znali vzdálenost rovníku a severního pólu, ze kterého vyšel i náš metr? Ale o tom teď nechci psát. Právě tato jednotka ho přivedla ke zjištění proporcí, které směřují na souvislost se sluneční soustavou. Tak citadela a pyramidy, nalézající se kolem ní, leží ve vzdálenosti 36, 72, 96 a 144 jednotky „hunab“ od osy citadely. To odpovídá vzdálenosti Merkuru, Venuše, Země a Marsu. Za citadelou teče potok San Juan, mimochodem v umělém kanále, který zbudovali stavitelé města. Ten se nalézá ve vzdálenosti 288 „hunab“ a odpovídá pásu asteroidů. Jupiteru a Saturnu by pak odpovídaly ve vzdálenosti 520 a 945 „hunab“základy dalších dvou chrámů. Vzdálenost 1845 „hunab“, kde se nalézá střed Měsíční pyramidy, odpovídá oběžné dráze Uranu. Na vrcholku Cerro Gordo se pak nalézají zbytky malého chrámu a věže, a to ve vzdálenosti 2880 a 3780 jednotek „hunab“. To odpovídá Neptunu a Plutu. (http://erichvondaniken.ic.cz/teotihuacan.htm ) Náhoda? Něco obdobného můžeme nalézt i jinde ve světě.

Erich von Daniken v knížce „Po stopách všemocných“ popisuje, že obdobné vztahy se dají vysledovat například ve valech a kruzích Stonehenge v anglickém hrabství Wiltshire. Údajně to odpovídá až po Jupiter, jehož vzdálenost od středu označuje kámen Heelstone.

Na závěr tohoto článku přispěji opět něčím ze své badatelské dílny. A nebudeme muset jezdit od Stonehenge zas tak daleko. Pouze necelých třicet kilometrů na sever. Zde se totiž nalézá megalitický komplex Avebury. Podrobněji jsem se jím zabýval v článku Avebury – místo zasvěcené záhadám. Když jsem tento článek dopsal, zkusil jsem si namátkou najít nějaké geometrické souvislosti mezi důležitými místy, které se v okolí této lokality nalézají. A výsledek? Nalezl jsem další znázornění Sluneční soustavy. A tak dovolte, abych ji zde popsal:

Její střed se nalézá v mystickém pahorku Silbury Hill. Ten tvoří rovnostranný trojúhelník s velkým kamenným kruhem v Avebury a dvojicí menhirů Longstones. Velikost strany trojúhelníku je 1,3 kilometrů. Ovšem nejbližší zachovalá pravěká památka k Silbury Hill je zhruba 800 metrů vzdálená hrobka West Kennet Long Barrow. Nejzajímavější na tom ovšem je to, že tyto vzdálenosti jsou v obdobném poměru, jako velké poloosy Venuše a Merkuru. Země by se v tomto poměru měla nalézat ve vzdálenosti cca 1,9 km. Tomu odpovídá vzdálenost The Sanctuary, dalšího méně zachovalého pravěkého kruhu. Vzdálenosti Marsu by pak odpovídala poloha pahorku Windmill Hill, jedno z nejstarších osídlených míst v okolí Avebury. Poloze pásu asteroidů, by pak odpovídala kružnice o poloměru cca 5 km. Tam se nalézá hned několik pravěkých hradišť z doby železné. Jednak hradiště na vrcholu Knapp Hill, tyčící se nad East Field u Alton Barnes, pak Rybury na Cliffords Hillu a Oldbury u Cherhill, které je známé především jedním z řady bílých koní (Po stopách obřích křídových postav). Vzdálenosti Jupiteru by pak odpovídala vzdálenost cca 10 km, kde se opět nalézají pravěké pevnosti. Jednak Mardenhenge a pak Oliver Castle. Mimochodem, tato oblast je známá též četným výskytem fenoménu kruhů v obilí. A právě u Oliver Castle se 15.dubna 2007 objevil obrazec (http://www.lucypringle.co.uk/photos/2007/uk2007aa.shtml ), který se nápadně podobá pruhované planetě Jupiter, alespoň dle mého názoru. Že by možná souvislost? Polohu Saturnu znázorňuje další wiltshiské velké pravěké hradiště, a to Chisbury, vzdálené 18 km na východ. Je tedy tato silburyhillská sluneční soustava dalším prvkem, který ukazuje na dávné zapomenuté vědomosti prastarých civilizací?

Zdroje a doporučená literatura:

Wikipedia, odkazy uvedené u článku

von Daniken E.: Den, kdy přišly Bohové, Euromedia Group, Praha, 2000

von Daniken E.: Znamení z vesmíru, Euromedia Group, Praha, 1998

von Daniken E.: Po stopách všemocných, Mustang, Plzeň, 1996

Hesemann M,: Záhadné Kruhy v obilí, Etna, Praha, 1997

Související rubriky:

archeoastronautika

Tajemná místa dávné Anglie

.