Stát by měl podpořit , aby děti byly co nejvíc venku

Jako jeden z největších problémů současných dětí vidím to, že málo chodí ven. Rodiče by z nich nejraději udělali skleníkové kytičky.  A to není dobře.  A ani stát by neměl tento přístup podporovat. Naopak by měl víc podpořit pobyt dětí venku.

Já například letos vedu sedmnáctým rokem dětský turistický oddíl. Protože zájem o něj roste, mám ho rozdělený do třech skupin podle věku. V letošním roce se mi poprvé za celou dobu, co ho vedu, stalo, že se do něj v době zápisů přihlásilo víc než třicet dětí. Je dobře, že zájem dětí o tuto aktivitu roste. Ale v naší městské části se vyskytuje cca tisíc dětí. Co ale těch zbývajících víc než devět set? Ty jako pobyt v přírodě netáhne?

Jaký je ale v současnosti největší problém našeho oddílu? Především to, že je nedostatek ochotných dospělých vedoucích, kteří by pomohli s výpravami a dalšími podobnými aktivitami. Neustále jich ubývá. Že by i dospělí podlehli podobnému trendu jako děti? Zatím co ještě tak před několika lety jsme jich měli k dispozici cca deset, dnes jsem rád, když se mi na letní tábor podaří sehnat alespoň ještě tři další dospělé. To samozřejmě ovlivní mnoho věcí. A i to, jakého druhu ten tábor vůbec bude. Například ten klasický v přírodě a pod stany, takový, který k nám a podobným oddílům neodmyslitelně patří, je už tak téměř nereálný.

S běžnými výpravami je to ještě těžší, protože z těch tří dalších vedoucích málokdy někdo může. Sám, jako jediný doprovod, bych s dětmi nejel ani na pouhou jednodenní výpravu, protože i tak při tom je člověk jednou nohou v kriminále a i ty děti jsou stále víc neposlušnější. Vícedenní výpravy, kterých jsme dřív, když ještě byl dostatek vedoucích, dělali poměrně hodně, jsou dnes pro nás už jen v říši snů. Protože se k nám nejvíc hlásí hlavně mladší děti, tj. ve věku pěti – osmi let, vyřešili jsme to tak, že děláme sice jen jednodenní výpravy, zato však častější. Ty už na množství vedoucích nejsou zas tak náročné, neboť jdou odjet třeba i jen ve dvou dospělých. A někdo druhý se téměř vždy najde. I když i zde platí, že čím víc, tím líp. A tak se ptám státu, zda by se řešení těchto problémů, o kterých jsem psal, nedalo nějak více pomoci. Je třeba dobře, že existují různé granty a projekty, ze kterých lze čerpat například finanční podporu těchto aktivit. Podle mne (a doufám, že podle každého rozumného člověka) je jedno, zda se jde o jednodenní či vícedenní výpravu. Výprava jako výprava. Děti by zkrátka do přírody chodit měly co nejčastěji. Jen aby se z nich nestaly ony již zmíněné skleníkové kytičky, které pak porazí každá alergie, a sebemenší nastydnutí. (viz např. tento odkaz: http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/detem-ze-skleniku-chybi-priroda_318444.html#.VB8olFcpyNr ).
Když už mluvím o oddílech a táborech napadá mne možnost, jak by mohl stát podpořit například to, aby pořadatelé letních táborů a dalších pobytů a výprav měli menší problém se sháněním vedoucích. Pokud by například jel někdo na tábor či podobnou akci jako dobrovolník, domnívám se, že by nebylo od věci, aby měl za to třeba i nějaké výhody. Například že by mohl zaplatit státu nižší daň. Nebo něco obdobného, čím by mu stát určitým způsobem za jeho chvályhodnou službu poděkoval.

Napadají mne ještě další možnosti, jak dostat děti více ven. Jak známo stát podporuje i nejrůznější tzv. nízkoprahové kluby pro neorganizovanou mládež. To jsou ale většinou aktivity, které se odehrávají opět někde pod střechou. Proč však nevymyslet podobné projekty i na aktivity na čerstvém vzduchu? Domnívám se, že něco takového by byla jistě investice do budoucnosti dětí, aby si opět víc zvykaly na venkovní činnosti a hry.

Užitečnou věcí jsou i tzv. dětské lesní školky, kde si předškolní děti hrají a učí celý den v lese a jsou tak na čerstvém vzduchu. Je to věc, která je mi právě z tohoto důvodu velmi sympatická. Škoda, že nic takového nebylo, když jsem byl já předškolákem. Nedávno jsem se lekl, že snad stát bude těmto podnikům házet z nějakých pochybných hygienických důvodů klacky pod nohy. Snad naštěstí už vše dobře dopadlo a lesní školky budou moci pokračovat. Místo házení klacků pod nohy bychom se podle mne měli zamyslet nad tím, zda něco obdobného by nebylo dobré vymyslet třeba i pro žáky základních škol.

Podpořit je také třeba výstavbu nejrůznějších hřišť. A to takových, kde jsou i jiné věci než obyčejné houpačky a prolejzačky. Třeba tam může být i skatepark, inlajnová dráha, lezecká stěna, lanové a zážitkové aktivity a další věci, které by tam mohly přitáhnout co nejvíc dětí. A o to tady přeci jde!
Myslím, že se dají vymyslet ještě další věci, jak tomuto výše popsanému problému čelit. Každá taková věc bude mít mojí podporu.

Byl bych rád, kdyby zas jednou ulice, hřiště, parky, lesy a vůbec příroda byly plné dětí alespoň tak, jako tomu bylo, když jsem byl dítě já. A podpořit by se to nějak mělo. Je to jak jejich dobru, tak pro budoucnost celé naší společnosti.