I moje cesta na Okoř byla jako žádná ze sta

Konečně. Počasí si už asi řeklo, že už je hodně zalito a já se mohl vydat na další pěší túru. Tentokrát jsem to vzal na Budeč, Okoř, Tuchoměřice, Horoměřice a pak Tichým údolím do Roztok u Prahy.

A tak jsem v Praze, na Masarykově nádraží nastoupil na vlak. Odtud totiž v půl osmé vyráží přímý spoj do Zákolan na Kladensku.

Je to víska, o níž je první zmínka z roku 1282, což je období vlády krále Václava II.

Já jsem se odtud vydal do kopce, po červené turistické značce, a to asi k nejvýznamnější zdejší pamětihodnosti, k hradišti Budeč. Místo bylo obydlené už od pravěku. Jsou zde doklady o osídlení v době mohylové kultury, v době bronzové i knovízské kultury. Co se zde dělo v těchto dobách, nevíme. Ale domnívám se, že už tehdy mohl být jeho význam být značný. Soudím tak proto, že jsem zjistil, že společně s Řípem a klobuckým menhirem vytvoří rovnostranný trojúhelník. A zároveň je součástí tzv. „Řípské hvězdy“, o níž jsem se zmiňoval v článku „Tajemství hvězdných hor“. Podle pověstí tu také mělo být sídlo bájného knížete Kroka. Ale v každém případě největší sláva tohoto místa spadá do 9. a 10. století, kdy toto místo patřilo k hlavním opěrným bodům Přemyslovců. V roce 895 zde byla postavena rotunda sv. Petra a Pavla a tak je ve svém jádru nejstarší stojící budovou v České republice.

Když jsem si to vyfotografoval, pokračoval jsem dále ve směru na hrad Okoř. Sešel jsem dolů do údolí, kudy teče Zákolanský potok. Asi týden před tím, než jsem tu byl, prohnala se tímto potokem povodeň (viz zpráva http://www.novinky.cz/domaci/304312-rozvodneny-potok-v-noci-vyplavil-vesnice-na-kladensku.html). Doufal jsem, že po týdnu snad už voda klesla. Bohužel byla pořád zvýšená. A tak přidávám dvě fotografie. Jednak vodopádu, který díky zvýšené hladině zmohutněl.

A také dvou, jak já tomuto místu říkám, „zamilovaných vrb“. Jedna z nich pořád ještě byla ve vodě.

Podešel jsem kamenný železniční viadukt.

A za ním jsem narazil na nádherné místo „Nový mlýn“.

 Okoř by už měl být nedaleko. A tak si v duchu prozpěvuji známou trampskou písničku,  „Okoř“, v níž se zpívá, že

„Na Okoř je cesta jako žádná ze sta“. Dnes to platí naprosto dokonale. Vzedmutý proud Zákolanského potoka totiž
zasáhl i lávku, přes kterou vede i červená turistická značka. A tak po ní v žádném případě nešlo přejít. Co dělat?
Hold mne čekalo dobrodružství. Vydal jsem se dál po levém břehu potoka a místo pohodlné pěšiny jsem musel
zvolit trochu dobrodružnou cestu po docela prudkém svahu zdejšího údolí. Dole pode mnou tekl potok.
Kdybych uklouzl, určitě bych skončil tam dole ve vodě a z největší pravděpodobností bych se i dost zranil.

Naštěstí, nestalo se tak. Ovšem na konci té cesty trnité se zatím ještě neukrývala krčma jako hrad, ale místo toho jsem se ocitl v chatové osadě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uprostřed spatři tři totemy a velké ohniště.
Nacházel jsem se totiž v trampské osadě Colorado. No báječné. Konečně jsem se zas dostal do pořádné trampské osady. A tak skutečně platí i další část známé písničky „tam zapadli trampi, hladoví a sešlí, začli sobě notovat.“
Osadníky jsem poprosil, zda bych si mohl totemy vyfotografovat. Bylo mi dovoleno.
Na internetu jsem se pak dočetl, že tato trampská osada vznikla v roce 1939, kdy se sem vydala tábořit skupina skautů - roverů. Byl první rok války a skauting byl oficiálně zakázaný. I přesto se kluci rozhodli, že v něm budou takto „na divoko“ pokračovat. A tak se svými stany zabloudili i sem pod hrad Okoř. Nejdřív se zde stanovalo a o rok později zde začaly vznikat první chaty. A postupně se přidávali další a další trampíci. Tolik zkrácený výňatek z historie osady, který jsem nalezl na odkaze: https://sites.google.com/site/nastrampvto/abc/c/tocoloradookor

Zdejší chataři mi poradili, že tudy se dá už v pohodě přejít most, který mne dovede zpět na červenou turistickou
značku. A jaké bylo mé překvapení, že na druhé straně mostu se nalézají další dvě podobné osady. Jednak je to
Višňovka.

A pak ještě Rafanda. Přitom mi hlavou probleskla jedna záhada, která se mi čas od času stává. Občas se mi v noci
zdá o místech, o nichž bych ani netušil, že se skutečně ukážou jako reálné. Asi před třemi lety jsem své dobrodružné
výlety zaměřoval hlavně na trampské osady. Ty se nalézají nejvíc na jih od Prahy v okolí Vltavy, Sázavy, Berounky,
Kocáby a přilehlých toků. V té době jsem měl v noci sen o další trampské oblasti někde na sever od Prahy.
Říkal jsem si: „Zajímavý sen, škoda, že na něm asi nic nebude. Bob Hurikán ve svých Dějinách trampingu se o
žádné takové lokalitě nezmiňuje“. Ale teď jsem zjistil, že na tom snu skutečně něco bylo, neboť tehdy jsem
o osadách Colorado, Višňovka ani Rafanda vůbec nic netušil. Narazil jsem na ně až teď. Zajímavé, že podobná věc,
kdy se mi zdálo o nějakém místě jehož existence se pak skutečně potvrdila, se mi tak nestala poprvé.    

K hradu Okoř je to tu už jen, co by člověk kamenem dohodil. I jeho historie je zajímavá. Už ve 4. tisíciletí před naším letopočtem zde žili lidé. Okořské údolí na Zákolanském potoce už tehdy obývali první zemědělci. Alespoň je vidět, že tato lokalita přitahovala lidi odedávna. Toto místo se původně nazývalo Okrs. Víme to z kroniky Václava Hájka z Libočan, jenž píše, že Přemysl Oráč toto místo věnoval jednomu ze svých družníků. A z něj teprve vznikl název „Okoř“. Zajímavost se dá nalézt i ve Starých pověstech českých, a to v souvislosti s tzv. Dívčí válkou. Ona pověstná Šárka, jež se zúčastnila přepadení Ctirada, měla být dcerou pána z Okoře. To jsou jen pověsti. Historie říká, že nejdříve tu stával hrad z 2. poloviny 13. století, na jehož místě byl postaven nový hrad kolem roku 1359 (vláda Karla IV.), a to pro bohatého měšťana ze Starého Města pražského, Františka Rokycanského. Jeho rodina zde žila zhruba 50 let, po níž ho převzali další pražští měšťané. V roce 1421 se ho zmocnili husité a během první poloviny 15. století byl přestavěn. Poničen byl i během třicetileté války po níž hrad přešel na jezuity. Ti ho upravili, ale po zrušení řádu papežem Klimentem XIV. se správce rozhodl, že nechá materiál ze střechy hradu rozprodat. Hrad tak začal chátrat. Kolem roku 1800 se zřítila polovina věže a během 19. století sloužil jako nouzové obydlí chudých.

A jak to bylo s tou pověstnou bílou paní? Nebyla to však paní v bílém oblečení, ale v červeném. V době vysvěcení kaple ji údajně ji spatřila dívka z podhradí, jak sedí v okně. Podle lidové tradice by se mělo jednat buď o ducha dívky, která byla uvržena do zdejší věže, kde zemřela. Další teorie je, že se jedná o sv. Marii Magdalenu, jíž byla kaple původně zasvěcena. A nejčastěji je jí přisuzován duch Juliány, dcery zdejšího pána Sukoráda, jež uprchla se svým milencem Vnislavem, protože jejich otec lásce nepřál. Sukorád je však dohonil a oba zabil. Následkem čeho i on spáchal sebevraždu. Podle dalších pověstí je zde ukryt i velký hradní poklad, který se však nikdy nepodařilo nalézt. A to i přesto, že se tu už mnohokrát hledalo. Podle dalších pověstí odtud vede tajná chodba do Smečna.

Když jsem sem přišel, došel jsem si nejdřív na oběd. Měl jsem štěstí ještě v jednom směru. „Probíhala tady zrovna akce „Brána gotiky dokořán“. A tak jsem si mohl podívat například na šermířská vystoupení,

zastřílet z kuše

A nebo prohlédnout zdejší mučírnu.

A také tehdejší zbraně a výzbroj. A kromě toho jsem tu nafotil i sérii fotografií, jímž jsem věnoval samostatný fotoblog s názvem „Hrad Okoř“.

Po prohlédnutí hradu jsem pokračoval dál po červené turistické značce, která mne dovedla do Malých Číčovic. Ty byly společně s Velkými Číčovicemi v roce 1950 sloučeni do obce se jménem  „Číčovice“. Za zmínku jistě stojí barokní osmiboká kaple, která tu na návrší byla postavena v letech 1711-1714.

Značka pak pokračuje po polích kolem sv. Salvátora, a to až do Tuchoměřic.

 Nejzajímavější stavbou je zámek neboli Jezuitská kolej s barokním kostelem sv. Víta. Obojí postavil italský architekt Giovanni Domenico Orsi v letech 1665-69.

A pak mne konečně červená turistická značka dovedla do lesa. Na rozcestí jsem tu narazil na kříž „U sv. Juliany“. Podle pověsti právě tady měl dostihnout okařský pán Sukorád zamilovanou dvojici Julianu a Vnislava. A právě zde mělo dojít k oné tragédii, kterou popisuji v odstavci týkajícím se bílé nebo spíš červené paní z hradu Okoř. Že zřejmě nejsem u místa ledajakého, dosvědčuje ještě jedna pověst, která říká, že se tu údajně má zjevovat i přízrak černého psa.

A tak se dostávám až do Horoměřic, kde červená turistická značka končí. Ale v žádném případě tu ještě nekončím já. Jen přecházím na zelenou značku a pokračuji dál. Z literatury vím, že se opět nacházím na místě z velice prastarým osídlením. Opět se zde vyskytovalo osídlení v době bronzové i železné. Jsou zde například naleziště knovízské a únětické kultury z let 2000-1500 let před naším letopočtem. A od roku 400 před naším letopočtem tu obývali také Keltové. Je docela možné, že některá z těchto kultur tu zanechala i pískovcový menhir, jenž se nachází na okraji obce. Za chvíli se ho pokusím najít. Nejdřív však musím ještě projít celým městečkem a také kolem barokního zámku z 18. století, který se nalézá u hlavní silnice za rybníčkem.

Tak, teď najít ten menhir. V některé mapě jsem zahlédl, že by měl být právě někde u té cesty se zelenou turistickou značkou. A tak jsem šel. Ale nikde nic. A tak mi nějaký starší pán u jedné z chat poradil, abych šel odtud takovou pěšinou podél betonové zdi. A až přijdu a na rovnoběžnou cestu, tam ho už najdu. Je to odtud asi 200 metrů směrem na jih. „Tak to je kousek“, řekl jsem si, to přeci nejde „abych se o návštěvu takovéto jedinečné památky, jako je pravěký menhir, nechal odradit jen proto, že ho nemůžu najít. A tak jsem šel, kudy mi pán poradil. A našel jsem. O tento kámen je tu dobře postaráno. Pod korunou statné lípy ho chrání ohrádka.

Podobných jsem už navštívil několik. Byl jsem u Klobuk, v Dolních Chabrch, u Zbuzan a i jinde. Proč však lidé v těchto dávných dobách měli za potřebí vztyčovat takovéto kameny? To je otázka, na kterou odpověď neznáme. Jak se dočítám v literatuře, tak podle dr. Milana Špůrka  tento menhir společně ze slavětínským a dřínovským naznačuje směr východu Slunce zimním slunovratu. V každém případě jsem rád, že se mi ho podařilo nalézt.

Od menhiru pokračuji dál, směr Kozí hřbety. Ne, nejsem v Krkonoších. Tak se totiž jmenuje buližníkový skalní útvar mezi Horoměřicemi a Úněticemi. Cesta zde vede kolem skalek a dokonce i přes ně. Potkávám další turisty a některé z nich zvlášť obdivuji, neboť si tuto cestu zkoušejí projít i s bicykly.

A konečně se tak dostávám do Tichého údolí k Úněticím. Už jsem se zmínil o pravěké únětické kultuře, která naše území obývala v části doby bronzové cca 2300 – 1700 let před naším letopočtem. A právě odtud pochází její nejvýznamnější nálezy a proto se jí říká také „únětická“. Na jedné straně Kozí Hřbety a na druhé Alšova vyhlídka. A uprostřed toho rybník. A pod jeho hrází se nalézá něco, o čem se málo ví. Vlastně dozvěděl jsem se o tom jednou z časopisu Magazín 2000 záhad, kde jistý čtenář popisoval jakési záhadné kruhy, které se tu objevily u rybníka. Záhadné kruhy v tak významném archeologickém místě? To zní až podezřele, že by to mohlo mít souvislost se záhadnými kruhy v obilí. A tak jsem se sem kdysi vydal. To, co jsem tu nalezl, mne doslova učarovalo. Žádné kruhy v obilí tu sice nejsou, ale je tu do země vyrytý kruhový labyrint, podobný, jaký popisuji v článku „Škola tvorby labyrintů“. Od té doby jsem tu byl už několikrát, a to hlavně s dětmi ze svého turistického oddílu. A tento labyrint je také vděčným místem pro hry. Pokud se nebudete zlobit, tak vám popíšu tři hry, které jsem vymyslel a které se v takovémto labyrintu dají s dětmi hrát:

1) Závody.

Asi nejzákladnější hrou v labyrintech jsou závody v tom, kdo ho nejrychleji projde. Samozřejmě přitom nesní přebíhat z jedné linie do sousední, ale pěkně se držet vyznačené cesty

2) Poslepu.

Protože tento labyrint je vyrytý do země, můžete zkusit dětem zavázat oči a oni pak musí po hmatu labyrintem projít. I to jsme s dětmi zkoušeli. A zrovna právě tady. A jde to.

3) Pacman

Naše oblíbená hra v labyrintech je i hra motivovaná známou japonskou počítačovou hrou Pacman. Do labyrintu se umístí několik předmětů (například tenisáků). Děti se rozdělí do dvojic. Jeden z nich představuje Pacmana a druhý ducha, který se ho snaží dohonit. Jakmile Pacman vyběhne a sebere první věc, v tom okamžiku vybíhá duch, který se ho snaží chytit. Pokud se Pacmanovi podaří sesbírat všechny předměty, než ho duch chytí, vyhrává. Pokud ho však duch dohoní dřív, vyhrává duch.

Ale i přesto, že toto místo znám dobře, i tak jsem se rozhodl vystoupat na protější Alšovu vyhlídku. Chci si to tu vyfotografovat. Teď, když jsem tu bez dětí ze svého oddílu, budu mít na to všechno daleko víc času. Nahoru k vyhlídce je to asi půl kilometru.

Zhruba v polovičce cesty je ohniště a kousek od něj ve skále malá jeskyňka. Zrovna jsem tu potkal několik horolezců a jednoho z nich jsem poprosil, aby mne u ní vyfotil.

A pak jsem pokračoval až nahoru na vyhlídku. Normálně tady každou chvíli prolétají letadla na přistání na Letiště Václava Havla v Ruzyni. Takže i když se to tady jmenuje Tiché údolí, o nějaké tichosti se tu nedá ani moc mluvit. Jenomže v současné době se rekonstruuje ramvej, a tak jsem si tu mohl vychutnat, jaké je to tu, když letadla nelétají. Z vyhlídky jsou vidět jak Únětice, rybník, tak celé široké okolí.

Když jsem sešel zpět dolů, zbývaly mi ještě asi poslední čtyři kilometry této pěší túry. Šel jsem Tichým údolím kolem Únětického potoka.

Nalevo ode mne je možné spatřit i několik starých lomů. Až jsem došel do Roztok u Prahy. Chtěl jsem ještě navštívit zdejší regionální muzeum ve zdejším zámku. Jenomže moje túra byla hodně dlouhá a já jsem přišel asi čtvrt hodiny po zavírací době. Nevadí. Určitě se sem zase někdy podívám. Mezi tím se vydávám na nedaleké nádraží a přitom přemýšlím, kam se vydám příště. Už se těším.

Použité zdroje:

Wikipedie, místní informační tabule, odkazy použité v článku

 Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991

http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=717

 

Související reportáže z dalších výletů:

53: Inlajnový výlet okolo Tróji do Stromovky

52: Ze Žebráku po magických místech Berounska

51: Pěšky kolem Jílového

50. Pěší túra do Kolína

49: Pěší túra po Křivoklátsku

48: Pěší túra předjarní Šárkou

47: Na běžkách kolem Chuchle

46: Na běžkách jihovýchodní Prahou

1-45: výlety a tramping

fotoblog: Hrad Okoř