Pěší túra po Křivoklátsku

6. dubna 2013

Kdybych měl pěší túry řídit podle počasí, asi bych se teď nikam nevydával. Ale zima, nezima, studeno, nestudeno, i tak jsem se o velikonoční Bílé sobotě vydal na pěší túru. Zamířil jsem tentokrát na Křivoklátsko.

Ráno sice byl jeden stupeň pod nulou. I přesto jsem se vydal na své další pěší dobrodružství. A samozřejmě, že stejně jako při předchozích 48 pěších výletech (viz výlety a tramping) jsem se na něj opět vydal sám a bez nikoho. Vlakem jsem dojel do stanice Zbečno. Vystoupil jsem na nádraží a do samotné vesnice je to ještě asi kilometr pěšky.

Musím přejít most přes Berounku a na druhé straně se nalézá samotná víska.

Víska je to velice stará, neboť první písemná zmínka o Zbečnu pochází již z Kosmovy kroniky, z roku 1003, tedy nedlouho po vyvraždění Slavníkovců. Tento rok byl mimo jiné pro historii Českých zemí velice rušný, neboť se v průběhu něho vystřídala na českém trůnu hned čtyři knížata. A to Vladivoj, Jaromír, Boleslav III. a Boleslav Chabrý. A kupodivu to není jediná zmínka o českých knížatech v souvislosti s touto obcí. Ale o tom až za chvíli. Nalézá se zde například původně gotický kostel ze 14. století, jenž v roce 1715 dostal barokní fasádu. A hned naproti němu je Hamousův statek, což je unikátní roubená stavba hospodářské usedlosti ze 16. století.

Já jsem se odtud vydal po zelené turistické značce ve směru na hrad Křivoklát. Ta vede podél Berounky. Hrad je však odtud vzdálený ještě asi sedm kilometrů. Jen co jsem odbočil z hlavní silnice na trošku normálnější turistickou stezku, došel jsem ke třem památným lípám, kde byl roku 1100 zavražděn český kníže Břetislav II. Za jeho vraždou stáli pravděpodobně Vršovci. Dnes jsou tu kromě lip i dvě kapličky, které tuto historickou událost připomínají.

A tak jsem pokračoval dál podél řeky. Lemují ji chaty. A tudy jsem také došel do trampské osady Yukon. Zda se tak osada skutečně jmenuje, to se mi nepodařilo zjistit. Ale tento název je napsaný na nejdominantnější chatě. Chaty jsou zde postaveny různě po obou svazích zdejšího potoka. A tady mne zelená značka odvedla nahoru do kopce, do přírodní rezervace Brdatka.

A při cestě nad osadou se nalézá studánka. Zde mne učarovaly především ledovcové kry, které díky mrazivému počasí vyčarovaly docela zajímavou ledovou scenérii.

Když jsem vystoupal až nahoru, les se změnil. Převládly tu duby. Ovšem zřejmě nestabilní podloží způsobilo, že mnohé z nich spadaly dolů ze svahu. A tak jsem si vzpomněl, podle čeho se nedaleký hrad Křivoklát, jmenuje Křivoklát. Podle jedné z verze původu tohoto jména je to podle toho, že zde rostly křivé stromy, neboli křivé klády. A od toho Křivoklát.

A dokonce i srnka tu asi deset metrů ode mne proběhla. Nedalo mi to, až jsem úplně nadšením zakřičel „hele, srnka“. Vtom mne napadla jedna, možná trochu ujetá hypotéza. Co když takováto lesní zvířata nám lidem vlastně říkají přesně tak, jak my říkáme jim? Zkuste se vžít do role onoho divokého zvířete. Když náhodou někde potká lidi, tak jaký zvuk od nich asi slyší nejčastěji? Mluvení a nejčastěji je to tedy slovo „název zvířete“. Třeba v našem případě „srnka“. A tak je docela možné, že nás lidi má s tímto slovem spojené a my jsme tedy pro ní také „srnky“. A s takovými zajíci, jeleny, divočáky apod. to třeba bude podobné.

Pokračoval jsem dál. Prošel kolem glorietu s vyhlídkou na Berounku.

Bohužel ranní inverze způsobila, že zatím tam výhled ještě nebyl takový, jaký bych si představoval.

A tak jsem konečně došel do městečka Křivoklát, pojmenovaného podle zdejšího hradu. Když jsem se dozvěděl, že zdejší obec se podle tohoto hradu nejmenuje odjakživa, vzpomněl jsem si tu na Karlštejn. I tam se jeho podhradí dříve jmenovalo Budňany. Tady se to „Křivoklát“ jmenuje až od roku 1896, kdy došlo ke sloučení dvou vsí, a to Budy a Amalín. A aby tomu nebylo málo i původní Amalín se tak jmenoval až od roku 1818, a to na počest Amálie Bádenské. Předtím to byla Čamrdoves. Mají zde například novogotický kostel Sv. Petra.

Odtud jsem šel k samotnému hradu. Ovšem, ještě, než jsem se vydal na samotné nádvoří, zašel jsem se ještě podívat k novogotickému pomníku Karla Egona II. z Fürstenbergu, jenž žil v 19. století a byl to jeden z nejvýznamnějších majitelů hradu.

Kromě toho je odtud asi nejhezčí a nejznámější výhled na hrad Křivoklát.

Hrad Křivoklát je jeden z nejznámějších českých hradů. A možná také nejstarších. Už Kosmas se o něm zmiňuje v souvislosti z rokem 1110. Zda tomu tak skutečně bylo, se vedou spory. Dnešní hrad byl založen až ve 13. století na vrchu, který ze třech stran obtéká Rakovnický potok.

A později ho rozšířil i Přemysl Otakar I. a jeho syn Václav I. Část svého dětství zde prožil i Karel IV. A právě odtud odjel na výchovu do Francie. Když se pak vrátil, právě zde se jeho první manželce, Blance z Alois, narodila jejich první dcera Markéta. Když nechal Karel IV. postavit Karlštejn, přesměroval svojí pozornost z Křivoklátu právě tam. Avšak jeho syn Václav IV. zde pobýval často a věnoval se tu především honům ve zdejších lesích.

V roce 1471 ho nechal pozdněgoticky přestavět král Vladislav II. Jagelonský. V 16. století tu Habsburkové zřídili státní věznici. Vězněný zde byl například biskup Jednoty bratrské Jan Augusta a nebo alchymista Edward Kelley. V roce 1655 byl hrad zastavěn Schwarzenberkům a pak prodán Valsdštejnům. Asi nejvýznamnějšími majiteli byli Fürstenberkové, kteří ho po posledním velkém požáru roku 1826 století celý zrestaurovali. Tato rekonstrukce probíhala během 19. a začátku 20. století.

K hradu se váže i několik pověstí. Jedna z nich například vypráví o tajných podzemních chodbách pod hradem, kam prý král Václav IV. ukryl před husitskými válkami zemský poklad.

Já jsem si tu zakoupil lístky pro prohlídku hradu. A když jsem ji z celou skupinou absolvoval, vydal jsem se na nádvoří, kde jsem se podíval na právě probíhající velikonoční jarmark. Lidí tu teda bylo jak na Václaváku. Podíval jsem například se na kejklířské vystoupení, při němž jeden ze zde přítomných kejklířů jezdil na vysoké jednokolce jako Večerníček. A také jsem si na hradě udělal celou sérii fotografií, ze které jsem potom vytvořil Křivoklát (fotoblog).

Podíval jsem se i na další umělce a šel jsem dolů do podhradí na oběd. Po něm jsem zjistil, že v 16 hodin odtud odjíždí parní vlak do Prahy s návštěvníky hradu. Ovšem bylo ještě dost času. A tak jsem šel dál.

Vyšel jsem tedy z podhradí a pokračoval kolem Rakovnického potoka až k Berounce. Tam jsem v Roztokách přešel most a za ním zahnul doprava.

Tady se totiž nalézají další zajímavá místa, která mne zajímala. Jednak, je tomu už asi pět let, co jsem na zdejším tábořišti ve Višňové byl s vedoucími našich letních táborů. Jednalo se o takovou náročnější a dobrodružnější akci, na kterou rád vzpomínám. Když připravuji nějakou výpravu pro děti ze svého turistického oddílu, tak zpravidla si ji organizuji a řídím. Ale tady jsem měl tenkrát příjemnou změnu. Nebyl jsem tu jako pořadatel, ale jako jeden z účastníků a program pro nás připravovali starší táboroví spoluvedeoucí. Hrály se orientační hry po okolí, jezdilo se na loďce a prováděly se další zážitkové aktivity. Určitě bych nějakou obdobnou akci opět rád někdy rád uvítal. Podobné zážitkové akce jsou nejen zážitky, ale také inspirace a nové zkušenosti nejen pro vedoucí táborů a dětských oddílů, ale pro každého, kdo se jí účastní.

A další zajímavé místo se nalézá přímo naproti Višňově. Při soutoku Berounky a potoka Klučná. Tady se totiž nachází další z legendárních trampských osad, a to „Údolí Hříchů“. Tato osada vznikla již kolem roku 1930. A tak nedávno oslavila své osmdesáté výročí. Chaty jsou zde rozesety na obou stráních potoka. Vchod tvoří velká dřevěná brána se znakem osady. A vedle ní se nalézá velký dřevěný totem.

Pokračoval jsem dál kolem Klučné. A těsně za osadou jsem narazil na úžasné místo plné vodopádů, rozeklaných skalisek a dokonce i ledových rampouchů. A, když člověk zjistí, že jedna ze zdejších chat se jmenuje podle řeky Yukon, jež protéká severní Kanadou a Aljaškou, získá pocit, že si zde připadá, jak někde na severu Ameriky mezi zlatokopy. A tak jsem si celé místo vyfotografoval, a tím vytvořil další fotoblog „Divočina říčky Klučná“.

Pokrčoval jsem ještě dál po silnici. Tady se totiž nalézá další zajímavost. Jsou to Kneippovy lesní lázně a u nich tři prameny. Jeden z nich má naprosto romantický název. Jmenuje se „Voda z lesních tišin“. Další dva název nemají.

Samotné Kneippovy fungují tak, že se člověk vyzuje z bot a asi minutu se prochází ledovou vodou po oblázcích, tak že nohy zvedá vysoko (jako čáp). A poté si chodidla promasíruje rychlým pohybem na břehu.

Začala se už pomalu blížit 16. hodina. A tak jsem si řekl, že půjdu na zpět do Roztok. Až dojdu k mostu, že tam zkusím vyfotografovat ten parní vlak, který tam pojede. Překvapilo mne, jak jel docela rychle. A tak ani fotografie nedopadla úplně podle mých představ. Ale nedá se nic dělat, další jsem už vyfotografovat nestačil a vlak byl pryč. Pak jsem se vydal do Roztok na nádraží, kde jsem si počkal na vlak, se kterým jsem se vrátil. Když se zamyslím na tímto výletem, tak si myslím, že byl opět velice zajímavý a dobrodružný. A i přeseto, že počasí zatím pořád takovým to výletům ještě nepřeje, byl to již čtvrtý letošní. Zkrátka a dobře, opět začínám svoje nejen pěší túry docela zajímavě rozjíždět.