O zakleté královně a kouzelném amuletu
Tam mezi sedmi pohořími, kde jsou lesy hluboké a plné rozeklaných skal i divé zvěře, leží království Luminijské. Bylo pověstné svým bohatstvím, neboť šikovní obyvatelé dokázali vždy řádně využít všech darů své země. Měli také moudrého krále Jaroslava, který se svou chotí Barborou vládl nejlépe, jak to tehdy vůbec šlo.
Na první pohled to vypadalo, že nikde nemůže být krásněji, než zde. Jenomže podél jedné z hlavních cest vedoucích do sousedních zemí žila po mnoho let zlá čarodějnice Bradavice. V jedné ze skalních slují měla svojí chýši, kde vařila své odporné lektvary a pronášela prapodivná zaklínadla. Nezřídka se stalo, že poctivé cestovatele zaklela tak, že je nechala zkamenět. Proti jejím kouzlům byla jen jedna ochrana, zvláštní amulet, který vlastnila pouze královna Barbora a který kdysi dostala od své moudré chůvy Antonie, aby jí ochraňoval. Když Barbora dospěla, tak za své cenné služby pro tehdejší princeznu, dostala Antonie menší zámeček s nejkrásnějším výhledem na celou zem. Královna za ní velice často cestovala v kočáře taženém párem dvou bílých koní a její amulet jí zde častokrát zachránil život.
Až jedenkrát, když se královna opět vydala se svojí družinou za Antonií, připravila proti ní čarodějnice obzvlášť silné kouzlo. Jakmile se kočár ocitl těsně pod vrcholem zdejšího kopce, objevila se ona známá velká postava v hnědém plášti a roztáhla ruce.
„Tak veličenstvo, dnes mi neuniknete!“
Na to vyslala čarodějnice směrem ke kočáru hromy a blesky, čímž se koně splašili a uháněli s kočárem někam pryč přes kameny. Královna volala z kočáru o pomoc, protože to byla opravdu divoká jízda. V jednu chvíli kočár najel na zvláště velký balvan, čímž se zachvěl tak, že Barboře vypadl její amulet z ruky. Toho hned využila Bradavice a proměnila i jí společně s oběma koni, kočím i družinou v kámen.
„Co jsem ti říkala královno Barboro! Neunikla jsi mi! Brzy takhle dopadne celá tvá rodina a místo ní se já zmocním vlády nad touhle zemí. Už se těším, jak mi budou všichni poslušně sloužit!“
Marně jí čekala chůva Antonie a marně jí čekal doma i král Jaroslav s jejich tehdy osmiletou dceru princeznou Janičkou. Po královně jako by se zem slehla. Jen mezi povídačkami starých bab se šířily nejrůznější verze jejích posledních chvil.
Uplynulo dlouhých deset let a o královně se pořád nic nevědělo. Princezna Janička mezitím dospěla, avšak po mamince se jí pořád stýskalo. A tak král rozhodl, že je nejvyšší čas, aby se vdala za nějakého mladého prince, kterému předá i vládu nad zemí. Tak se poslové rozjeli do okolních království. Netrvalo ani týden a první nápadníci se hlásili u hradní brány.
„Jsou tu princové ze Severní a Jižní Šavlonie, králi.“
„Tak je sem pusťte, strážci! Doufám jen, že nepodědili krvelačnou povahu jejich dávných předků.“ Povzdech lis král.
Do královské síně pak vešli dva bratři, na první pohled statní mužové.
„Tak vás vítám pánové,“ pozdravila je princezna Jana, „tak snad mi povíte něco o sobě a o tom, co vás za mnou přivedlo.“
„Nejurozenější princezno, “ odpověděl první, Jsem princ Lukáš, správce Severní Šavlonie. Mým cílem, princezno, je to, že společně vybudujeme nejsilnější armádu a lehce zvládneme každého nepřítele, čímž budeme nejmocnější impérium na světě.“
Pak přišla řada na druhého z bratrů:
„Nejurozenější princezno! Jsem princ Tomáš, správce Jižní Šavlonie. To po mém boku se staneme nejbohatšími na zemi, budeme si koupit vždy co budeme chtít a každý se nám bude muset klanět.“
Král s princeznou se po těchto vystoupeních na sebe rozpačitě podívali.
„To je všechno? Nikdo další dam už není?
„Ne pane Králi! Nebo počkat, někdo tam jede na koni!“
„Hlavně ať je to někdo, kdo by tě měl rád víc než bohatství a slávu,“ pomyslel si král Jaroslav.
Muž mezitím slezl z koně, odložil svůj zlatostříbrný meč a poklekl před princeznou.
„Dobrý den králi Jaroslave, dobrý den princezno Janičko, jsem princ Jakub prvorozený syn urozeného krále Adriana IX. ze Země Bílé lilie. Chtěl bych být dobrým mužem princezny Jany a dobrým králem obou našich zemí, kde budeme spolu vládnout moudře a spravedlivě.“
Po těchto slovech se král zeptal princezny, zda si už vybrala. A ona odpověděla: „Nabídky všech princů jsou jistě zajímavé, ale to, zda o mne skutečně stojíte, rozhodne až úkol, jenž vám zadám. Před deseti lety jela má matka ke své přítelkyni. Cestou se však ztratila neznámo jak. Je dokonce možné, že už nežije. Měla však u sebe mocný amulet, který dokázal ochránit před kouzly a čáry zlé čarodějnice Bradavice, která tam žije v lese. Říká se, že ta je proměnila v kámen, ale je to jen pověst. Kdo z vás mi tento amulet přinese zpět či dokonce mou matku vysvobodí, tak toho si vezmu. Tak zní má vůle.“
Princové na nic nečekali. Ihned se vydali na cestu hledat královnin kouzelný amulet a starou královnu. Opustili královské město a vešli do hlubokých lesů Lumínijského království. Za chvíli dorazili na rozcestí, kde se cesty rozbíhali do třech stran. Dohodli se, že princ Jakub půjde doprava, princ Tomáš doleva a princ Lukáš rovně. Jak se dohodli, tak šli. Bohužel však nevěděli, že všechny tři cesty vedou kolem sluje zlé čarodějnice. První na ni narazil princ Lukáš. Babizna sbírala v okolí své chýše podivné kořínky. Lukáš nevěděl, o koho se jedná, a tak myslel, že mluví s nějakou obyčejnou stařenou.
„Dobrý den babičko, hledám kouzelný amulet. Neporadila byste mi, kde ho najdu?“
„Tak ty bys chtěl poradit, kde bys našel můj amulet? Tak tady ho najdeš!“ Zamávala rukama a v tu chvíli Lukáš zkameněl, tak jak zrovna byl.
Poté dorazil k bábě i princ Tomáš. Ten už ji našel, jak své kořínky na sluníčku suší.
„Dobrý den babičko, hledám kouzelný amulet. Neporadila byste mi, kde ho najdu?“
„Tak i ty bys chtěl poradit, kde bys našel můj amulet? Tak tady ho najdeš!“ Zamávala rukama a v tu chvíli i Tomáš zkameněl, tak jak zrovna byl.
Princ Jakub se vydal cestou nejdelší. Ta vedla na vrchol a pak opět z kopce. Byl už skoro večer, kdy dorazil ke sluji s chýší staré čarodějnice. Protože babina už měla nasušeno a připravovala doma nějaké lektvary, měl Jakub štěstí, že na ni venku nenarazil. Čeho si ale všiml, bylo nápadné množství skal připomínající lidské postavy. Dvě z nich mu dokonce připomněli jeho dva konkurenty, šavlonijské prince Tomáše a Lukáše. V tu chvíli si vzpomněl na slova princezny Jany o pověsti, že královna zkameněla. Vzal opatrně svůj zlatostříbrný meč a opatrně na sochy poklepal. Ze slovy údivu „vždyť je to šutr!“ mu bylo jasné, kde se nalézá. Opatrně tedy nahlédl do čarodějnického doupěte, a to tak opatrně, aby nebylo jediného vrznutí slyšet. Bába, která zrovna vařila lektvar z nasbíraných kořínků, právě k němu stála otočená zády, čehož Jakub využil. Opatrně se blížil k Bradavici. V vtom ji povalil na zem a namířil na ní svůj meč
„Tak bábo, co jsi udělala z těma chudáky, co jsou venku?“
„No zkameněli“ odpověděla čarodějnice.
„A jak jim můžu pomoci?“
„Nijak, leda bys musel mít amulet....“
„Ten právě hledám. Kde ho najdu?“
„Má ho jedna osoba, ale neřeknu ti, kdo...“
„Řekni mi to! Neb je to tvá poslední hodinka!“
„Tak tedy. Já!“ vyhrkla čarodějnice.
„Tak Ty? To jsi byla ty, kdo zaklel královnu i prince?“ reagoval Jakub. Teď už ani neváhal a zasadil jí ránu mečem. Během pár okamžiků vydechla čarodějnice naposled. Jakub ji prošacoval a v levé kapse jejího pláště skutečně narazil na amulet, který hledal. Vyšel ven a dotkl se jím každé skály, která byla v okolí. Bylo velice radostné, když pod jeho rukama ožívali nejprve princové Lukáš s Tomášem a pak i královna s celou svojí družinou. A nakonec i ti ostatní, kteří princi Jakubovi moc na moc děkovali.
„Ty náš zachránče!“ přivítala královna Jakuba, „jak se Ti jen odvděčíme.“
„Ale vždyť jsem to udělal hlavně kvůli své vyvolené. Princezně Janě, “ odpověděl Jakub
„Princezně Janě? Vždyť to je moje dcera! Celých deset let jsme tu čekali, až nás její nastávající vysvobodí! A co čarodějnice?“
„Je mrtvá, královno. Podařilo se mi ji přemoci. Tady je amulet.“
„Výborně! Jsi opravdový hrdina. Po tomto nebezpečném střetnutí jsi též jistě unaven. Navrhuji, abychom zde přespali a hned brzy ráno se vydali na zámek s tou radostnou zprávou.“
Všichni si proto ustlali ve staré chýši. Hlavně princ Jakub byl skutečně moc unavený. Jakmile si lehl, tak usnul. I královna se svým služebnictvem usnuli. Na ten okamžik však čekali oba podlí bratři, princové Lukáš a Tomáš. Opatrně prošmátrali Jakubovy kapsy, až konečně v jedné nalezli onen kouzelný amulet. Tomáš si ho vložil zas do své kapsy a oba si pak lehli mezi nic netušící ostatní a také usnuli.
Druhý den na zámku seděl král Jaroslav jako vždy na svém trůně a kraloval. Když vtom vtrhla do sálu hradní stráž.
„Co se děje, že tak honem?“ Ptal se král.
„No šlechetní princové se vrátili a také.....“
„Tak honem, ať už jsou tady!“
V tu chvíli už stála vedle krále i princezna Jana. Na první pohled na ní bylo vidět napětí, který že z princů vlastně uspěl. V tom vešli princové a klekli před princeznu.
„Tak kdo z vás, pánové, našel kouzelný amulet mé zmizelé maminky?“
„Já princezno“, začal Jakub, „já jsem přemohl zlou čarodějnici a ukořistil její amulet!“
„Tak ukaž!“
Jakub si sáhl do kapsy, kde měl mít amulet, jenomže nic.
„Kde ho máš? Chtěli bychom ho vidět!“ zeptala se ho princezna.
„Je to lhář princezno,“ ozval se Tomáš, „to my jsme zlou čarodějnici přemohli.“ Vyndal z kapsy amulet a ukázal králi. „Na rozdíl od něho jsme byli dva, a to je pak větší síla.“
V tom se ozval Jakub: „Vy zloději a podvodníci, vy jste mi ten amulet museli uloupit z kapsy! Nejspíš když jsem spal. Jak jste se k tomu vůbec mohli odvážit? A teď takhle lhát?
„O čem to ten Jakub mluví? Měl byste ho potrestat králi.“
Mezitím se mezi princi zpustila šermířská šarvátka, když vtom celý sál strnul, kdo že to tam vešel. Byla to dáma oblečena do velice pěkných šatů. Strnul i král.: „No ne, vždyť je to královna, má zmizelá žena Barbora!“
„Zadrž muži s tím trestáním prince Jakuba. Byl to skutečně on, kdo mě i mé služebnictvo vysvobodil od zkamenění. To on si zaslouží naší dceru, je to skutečný hrdina. A tihle dva? Kdyby nebylo Jakuba, tak tam ještě teď společně se mnou stojí jako skály. Měli by mu být naopak vděční a ne mu ve spánku ukrást amulet, jenž vybojoval!“
„Vítej zpět mezi námi, ženo. „řekl král. „A protože tvým slovům věřím víc, než komukoliv jinému, pošlu jak Lukáše, tak Tomáše do vězení. Chopte se jich strážci, ať už jsou oba v železech. A nebo je vyžeňte ze země, ať už se tu nikdy neobjeví. A ty princi Jakube, tady máš moji Janu. Už, když jsme se tu sešli poprvé, všiml jsem si, že ses jí ze všech tří líbil nejvíc. Souhlasíš, má dcero?“
„Samozřejmě otče, že souhlasím.“ Odpověděla princezna a vrhla se Jakubovi kolem krku.
A pak? Nastaly velké slavnosti, protože slavit bylo opravdu co. Vrátila se královna, konala se svatba Jakuba s Janou a následně korunovace nového krále. Starý král Jaroslav s chotí Barborou odešli na odpočinek k Antonii na zámeček a nový král Jakub s královnou Janou vládli moudře a spravedlivě, dokud zas oni nepředali žezlo svým potomkům.
|