Děje se s naší duší něco po smrti? Zhasneme pak, jako když vypneme žárovku? Nebo naopak naše existence pokračuje v nějaké pozměněné formě existence?
Říká se, že po smrti jde člověk nějakým tunelem. Co se ale děje po té?Libor Čermák
Postoje lidí k tomu, co se z naším „já“ děje po smrti, bych rozdělil do třech základních směrů. Ten nejčastěji přijímaný směr říká, že přestaneme existovat úplně. Tomu říkám směr materialistický nebo lépe ateistický. Přiklání se k němu většinou lidé kteří nevěří v Boha a nevěří v cokoliv duchovního či duševního. K tomuto směru nás bohužel vede moderní společnost. Věda se stává pánem našeho myšlení, a tak zkrátka vše to, co nejde vědecky prokázat, tak neexistuje. Bohužel lidé, kteří věří v tento model naší posmrtné existence (či spíš neexistence), přehlížejí jeden fakt, který i samotná věda nemůže přehlédnout, protože z ní vyšel. Ten fakt je skutečný fyzikální zákon a nám je znám jako tzv.“zákon o zachování energie“. Podle tohoto zákona nic nemůže samovolně vzniknout a nic nemůže samovolně zaniknout. A tak se ptám, z jakého důvodu si tito materialisté myslí, že by naše vlastní „já“ mělo být tou jedinou výjimkou z celého vesmíru? Zde jistě stojí za řeč, že ani tím proklamovaným zhasnutím žárovky světlo nezaniká. Jen se rozšíří do prostoru rychlostí 300 tisíc kilometrů a za pouhou vteřinu urazí vzdálenost Země-Měsíc. Zkrátka a dobře to světlo nezaniklo, jen odletělo. A obdobné je to i s jinými formami energie, které mají tu vlastnost, že se přemění na něco jiného. Tak například vzniká sluneční záření, elektřina i výbuch atomové bomby. A tak se divím těmto materialistům, že vůbec na takovýto fyzice odporující názor dokážou přistoupit.
Druhý směr bych přirovnal k víře ve vývoj a pak v jakýsi posmrtný život. Ten se vyskytuje především v okruzích západních náboženství, jako je křesťanství, judaismus a islám a směrech jim podobných. Tyto směry předpokládají, že člověk se nejprve narodí, pak dospěje, následně zestárne a na konci života zemře. Pak jeho existence přejde v jakousi duchovní formu někam na druhý břeh odkud není návratu. A následně bude samotným Bohem souzen, podle toho jak se během svého života choval. Bude rozhodnuto, zda se dotyčný dostane do nebe či zda bude zatracen v nějakém pekle. No vida myšlenka, která se už nějakým způsobem dokáže vyrovnat i s oním „zákonem o zachování energie“. Lidské já nezaniká, ale v určité jiné formě pokračuje ve své existenci dál. Ale pokud se nad tím zamyslím, onen zákon o zachování energie mi tam pořád malinko hapruje. Jak? Co říká? Nic nemůže samovolně vzniknout a nic nemůže samovolně zaniknout. S tím, co se děje s lidskou duší po smrti, má tento směr celkem dobře vyřešen. Nějaká forma posmrtné existence. Na co však nikde pořádně nemůžu přijít, je to, co se děje s lidským já před narozením a početím.
Tento problém mají nejlépe ošetřeny filozofie východní, tedy takové, které předpokládají něco, čemu my říkáme „reinkarnace“. A to je to, že všemu vládne neustálý koloběh. A to i našemu životu. Člověk se narodí, zestárne a zemře a pak to jde celé opět znovu. Ohledně zákona o zachování energie tam nevidím nic, co by s ním mělo haprovat. Víme co bylo před životem (nějaký předešlý život) a víme co bude po životě (zas nějaký budoucí život). Znamená to snad, že by snad víra v reinkarnaci bylo tím, co by bylo i po fyzikální stránce tím nejpravděpodobnějším o tom, co že se s naším já děje po skončení našeho života? Těžko říct. Třeba je to všechno úplně jinak, než jak hlásají všechny tři zmíněné směry.
A nebo třeba vůbec ne. Jednou jsem četl zajímavou knížku, která se jmenovala „Chlapec, který viděl pravdu“ a kterou v roce 2001 vydalo nakladatelství Eugenika. Nevím, na jak reálném případu to bylo stavěno, ale jde vlastně o deník chlapce, jenž žil v Anglii ve viktoriánské době. Tento chlapec byl něčím zvláštní. Na rozdíl od jiných lidí uměl vidět auru a i duchy zemřelých osob. A po jejím přečtení jsem poznal její hlavní myšlenku. Podle toho, co se tento chlapec od těch „duchů“ dozvěděl, tak to s každým po smrti dopadne podle toho, čemu věřil. Například jeho dědeček byl duch, jenž se pohyboval kolem něho. Zatímco jeho babička, která byla vášnivou křesťankou, tak nikoliv. Ta věřila, že po smrti bude žít v nebeském království po boku Boha, a to se s ní také stalo. Proto se s ní chlapec za jeho života nemohl nikdy setkat. Hoch se ale potkal i s jedním tibetským mnichem, který se připravoval na znovuzrození a pak i s jedním námořníkem, který vůbec nevěřil, že zemřel, protože si celý život myslel, že smrtí veškerá existence končí.
Tedy podle mého názoru se po skončení života něco skutečně děje. Ale co? To jednou pozná každý z nás. Ale to už bude pozdě na to, aby o tom někomu řekl.
