Můj podzim ve znamení foglarovek

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Rychlonožka, Červenáček, Jindra Hojer. Kdo by neznal ta jména členů Rychlých šípů. Ale i přesto, že se tato parta kluků poprvé objevila už na konci 30. let, ne vždy bohužel platilo to, že byla tak známá jako nyní.

Důvod byl jednoduchý. Já sám jsem se o Rychlých šípech poprvé něco pořádně dozvěděl až na vánoce 1989. Tehdy se po cca 20tileté pauze znova vysílal televizní seriál „Záhada hlavolamu“, neboť jejich autor Jaroslav Foglar byl pro bývalý režim značně neoblíbený autor. Když už však od 90. let mohly jeho knížky zas otevřeně vycházet, zastihla mne tato doba právě ve věku hlavních hrdinů Foglarových příběhů, což způsobilo i to, že jsem je začal hltat jednu za druhým. Pamatuji si, že někdy na jaře 1991, což mi bylo asi třináct let, jsme si s několika kamarády chtěli založit i jakýsi klub Mladého hlasatele po vzoru Rychlých šípů. Už ani nevím, proč od toho tenkrát sešlo a náš cíl se nepodařilo dotáhnout do konce. V každém případě Foglar je fenomén, který mne tehdy ovlivnil a ovlivňuje i dnes, když jako vedoucí mám svůj oddíl, který si vedu podle svých představ. I jemu se snažím tyto hodnoty předávat, a to nejen pouze tak, že na konci každého školního roku odměním tři nejlepší členy nějakou foglarovkou. Vždyť přátelství a touha po dobrodružství jsou věci, po kterých by každý správný kluk měl od přírody toužit.

A tak díky tomu, že například existuje Sdružení přátel Jaroslava Foglara, můžu buď sám a nebo i se svým oddílem zúčastnit různých jeho akcí, které mají odkaz tohoto spisovatele, skauta a pedagoga připomenout. A právě během letošního podzimu jsem takových to akcí navštívil hned několik.

I když říkám podzim, začalo to vlastně už v létě, kdy jsem na své dovolené navštívil legendární tábořiště ve Sluneční zátoce. Ale o tom jsem pojednal ve speciálním článku Krajem kolem Foglarovy Sluneční zátoky.

Pak přišla neděle 19. září 2010, kdy jsem se rozhodl, že se zúčastním cyklovýpravy v Prokopským údolím „Skautskou stezkou Jaroslava Foglara“.  A tak stejně jako zhruba před rokem a čtvrt (viz Na kole Prokopským údolím po stopách Jaroslava Foglara) jsem si připravil kolo a vydal jsem se na něm do Hlubočep. Tam jsem se připojil ke skupině ze SPJF a vyjeli jsme se na společný cyklistický výlet, který vedl až Řeporyj a zpět. Během výletu se například u jezírka pokřtila turistická známka č. 1784 „Prokopské údolí“ nebo vyvěsila tabulka na místě, kde mladý Foglar se svým oddílem zachránil život „kinoherci“, který tu natáčel dnes již ztracený westernový film „Titimekův náhrdelník“. Navštívili jsme také lom Opatřilku, kde se nalézalo tábořiště nedělních výprav Foglarova oddílu „Pražská Dvojka“. Také jsme se vydali do lomu, kde se natáčela vontská bitva pro seriál Záhada hlavolamu a kde jsme si symbolicky zahráli hru o tom, kdo dokáže trefit Komoura. (Jaká byla IV. cyklovýprava do Prokopského údolí na www.bohousek.cz).

Na další foglarovskou akci jsem se vydal už společně se svým oddílem. Ostatně jezdíme sem řadu let, tak jsme nechtěli ani při jubilejním 10. Memoriálu Jana Tleskače dne 27. listopadu chybět. Chtěl bych jen připomenout, že se jedná o mezinárodně uznané mistrovství světa ve vyjímání ježka z klece, který každý rok v listopadu v sále pražského Emauzského kláštera společně pořádá  Sdružení přátel Jaroslava Foglara, JUNÁK – svaz skautů a skautek ČR-Pražský kraj A. B. Svojsíka, Slavomil Janov – Akademie Jaroslava Foglara a 48. klub oldskautů Jestřábi. O tom, že jsme si odtud s naším oddílem již přivezli i několik úspěchů, o tom teď psát nechci (ale pokud to někoho zajímá, může navštívit mojí speciální reportáž na našich oddílových stránkách Memoriál Jana Tleskače 2010)  .V Každém případě se však opět jedná o příjemně strávený den, jehož hlavní smyl je opět připomenout odkaz Jaroslava Foglara. Letos zde kromě tradiční soutěže v řešení hlavolamu například proběhl slavnostní křest knihy „Stopy vedou k Bobří řece“ od Otto Janky, která mapuje táboření Foglarova oddílu u Velkého Mastníku na Sedlčansku.

Náš foglarovský podzim vyvrcholil v pátek 17. prosince, kdy jsme se s naším oddílem rozhodli, ze se zúčastníme již tradičního Večera světel, které SPJF pořádá každoročně v okolí Haštalského náměstí na Starém Městě v Praze, neboť právě zde se nalézá ulička pojmenovaná „Ve Stínadlech“. A tak vybaveni svíčkami a lampiony jsme sem i ve značně mrazivém počasí dorazili. Připomenuto nám bylo, že novodobá tradice pražských večerů světel začala již v roce 1988. Tehdy to byla to vlastně taková protestní akce, která měla podpořit vysílání televizního seriálu „Záhada hlavolamu“ v tehdejší ČS televizi, což bylo tehdy režimem odmítnuto.

Při této příležitosti bych však rád připomenul i to, že i původní Večer světel, jak je Foglarem popisován v knize „Stínadla se bouří“, byla vlastně také protestní akce. To bylo proto, že za vlády Vojtěcha Vonta vzniklo ve Stínadlech mezi zdejšími chlapci a děvčaty přání postavit dětské hřiště. Vojtěch Vont tehdy podal městským úřadům žádost, aby zde bylo toto hřiště postaveno. Jenomže úřady se k tomuto nápadu postavily velice odmítavě. O hřišti nechtěly ani slyšet, neboť zdejší představitelé také bez něj dokázali vyrůst. Navíc se divily, že zdejším dětem nestačí na skotačení dvě hodiny týdně tělesné výchovy ve škole. Vojtěchu Vontovi bylo dokonce pohroženo soudním stíháním, pokud bude společně se svými přívrženci pobuřovat takovýmito novotami. Ale ten se nenechal zastrašit, a vydal ustanovení, aby se v každém okně, kde bydli nějaký chlapec či děvče, kteří si přejí stavbu hřiště, rozsvítil barevný lampion. Když se pak setmělo, byly ve stínadelských oknech doslova stovky světel. Tato lampiónová demonstrace nakonec pohnula i ostatní lidi k tomu, že se sami začali přimlouvat za postavení hřiště. To se nakonec postavit podařilo. A na tuto památku se pak ve výroční den vždy rozsvěceli lampióny, čímž vznikla ona tradiční zdejší slavnost "Večer světel" (zdroj: Foglar J.: Dobrodružství v temných uličkách, Olympia, Praha, 1991)   

Na letošním Večeru světel však byla vyhodnocena ještě jedna akce, které se někteří členové našeho oddílu také individuálně zúčastnili. Tím byl 10. ročník tradiční akce „Hledáme Ryclhé šípy“. Ty byly letos uschovaní na balkonu Staroměstské radnice, a to na opačné straně, než je orloj, z pohledu kostela sv. Mikuláše. Takže pokud někdo ze zdejších čtenářů byl mezi 17. listopadem a 17. prosincem na Staroměstském náměstí a náhodou si zde všiml pěti postav Rychlých šípů, mohl se tak zúčastnit i této soutěže. Však jsme si na ně šli po skončení akce také podívat. Alespoň jsme i trochu nasákli předvánoční atmosférou, jaká díky předvánočnímu trhu na Staroměstském náměstí panuje.  

V závěru článku se však opět vraťme k odkazu spisovatele a skautského vůdce Jaroslava Foglara. Jeho přínos je obdivuhodný. Nejen, že se práci pro svůj oddíl věnoval až do důchodového věku, ale díky svým knihám budete u nás asi jen těžko hledat někoho dalšího, kdo ve 20. století více ovlivnil trávení volného času dětí a mládeže. Vždyť kromě poutavých příběhů je autorem i několika dalších knížek (jako například „Náš oddíl“, „Kronika ztracené stopy“ a další), které by se klidně daly nazvat pedagogické příručky pro oddílové vedoucí. Škoda jen, že jeho myšlenky byly během podstatné části druhé poloviny 20. století v neoblibě u vyšších míst. Vzpomeňme si však, že v obdobné situaci se ocitl i jiný velký český pedagog. A to v 17. století Jan Ámos Komenský, který dokonce musel opustit svojí vlast. Je snad mezi nimi nějaká souvislost či je to opět jakési opakování dějin?  

 

Související články týkající se volnočasové pedagogiky:

Škoda zaniklých vánočních tradic

Jak lze učit děti poznávání ohňů

Braillovo písmo - jak se ho jednoduše naučit

Dětská lesní galerie

Předvánoční Legogalerie

Může i člověk bez talentu zhotovit pohledné kresby?

Související články trampsky a foglarovsky laděné

Po stopách trampské historie

Na kole Prokopským údolím po stopách Jaroslava Foglara

Související rubriky:výlety a tramping, tábornictví a turistika, příběhy, myšlenky, křížovky, luštěnky, kvízy