Legenda o Manitouovi a jeho pomocnících

Dnes začíná můj nový seriál ze žánru sci-fi western. „Cesta za tajemnou čelenkou“, kde se budete setkávat s mladým kovbojem Tomem a jeho indiánským kamarádem Tokakuou. A nejen s nimi, ale i se záhadnými a tajuplnými úkazy.

1. Kapitola: Kovbojská soutěž

V ty dny se stalo Laredo cílem kovbojů z blízka i daleka. Každoroční rodeo si totiž vysloužilo velkou oblibu. Proto tu nechyběli ani ti nejlepší z nejlepších.  A ani ti, co to zkoušeli úplně poprvé. Potkat jste zde mohli jak Mexikány z Duranga, z Coahuily i z Nuveo Leon, tak soutěžící snad ze všech míst Texasu od El Pasa po Houston. A že se bylo vskutku na co dívat, to mi povídejte. Asi stovka mužů oděných v těch nejlepších kovbojských oblecích si to rozdávala v nejrůznějších disciplínách. Jednou to bylo lasování, jindy střelecké soutěže a celé to vyvrcholilo jezdeckým uměním. A vítězství? Očekávalo se, že se o něj popere někdo ze trojice: Bill Brown z Uvalde, Tornádo z Monterrey a Henry Bergman z Dallasu. A také, že ano. Bill Brown potvrdil, že je nejlepší z nejlepších a trofej pro vítěze si odnesl on.

Zajímavá však byla i soutěž juniorů. A to hlavně proto, že ti nejlepší se obvykle rekrutují v nové talenty, které by mohly jednou zazářit i na poli dospělých. A tak asi čtyřicítka chlapců a mladých mužů si tak vyzkoušela podobné soutěže jako senioři. Někteří skutečně prováděli jen zoufalé pokusy napodobit své dospělé idoly. Avšak byli zde i takoví, kteří zazářili jako hvězdy první velikosti. Jako například třináctiletý Tom Sallers. Vysoký štíhlý blonďák oblečený do kovbojské košile s indiánským zdobením. Ten překvapil nejen stovky přihlížejících diváků, ale asi nejvíc svého starého dědečka Jacka Sallerse, kterého přemluvil k této dlouhé cestě sem až z ranče někde severovýchodně od El Pasa, až na jihu Nového Mexika. A tak samozřejmě oba netrpělivě čekali na vyhlášení konečných výsledků. Ty potvrdily to, co oba čekali. První místo pro mladého Toma Sallerse a s ním i první cena ve formě prvotřídního loveckého nože v pochvě z pravé medvědí kůže, zavěšeném na opasku s kovovou přezkou, koncovkou a zdobením, jaké se hned tak nevidí. Barvu měly něco mezi zlatem a stříbrem. A hlavně její pevnost byla mimořádná. Co to bylo za kov? To nikdo pořádně neví. Byla z něj ukována nejen zdobená přezka jeho opasku. Ale také nákončí a několik dalších opaskových zdobení. Však také hlasatel při předávání cen hlásil: „Soutěžící číslo třináct, třináctiletý Tom Sallers získává jako první cenu – opasek a nůž se zdobením, který prý pochází od samotného indiánského boha Manitoua.“

„Bravo! Chlapče,“ pochválil ho dědeček, „překvapil jsi mne. Kde ses to, prosím tě, naučil?“

„To ti dědo, říct nemůžu.“ Odpověděl Tom, „myslím, že bys asi nebyl moc rád. A už vůbec by nebyl rád náš strýc.“

„Ale vždyť mne to říct můžeš.“ Řekl dědeček a začal připravovat koně na návrat domů. „Vždyť si přeci věříme, a přede mnou přeci nemusíš skrývat, že se přátelíš s tím mladým Komančem.“

„Tak ty to víš, dědečku?“

To víš, že to vím, Tome, několikrát jsem tě s tím indiánským hochem sledoval dalekohledem. Čekal jsem to i.“

„Hm. A strýc to ví také?

„Ten však ani v nejmenším. Můžeš být klidný. Teď si nasedni a jedem. Čeká nás dlouhá cesta domů.“

Tom ho poslechl a nasedl do sedla svého Lístečka. Potěšilo ho, že jeho děda ví o jeho přátelství s Tokakuou. Avšak zdálo se mu však, že i přesto před ním něco tají. Co to měla znamenat ta jeho slova "Čekal jsem to i“?

Tom byl i tak zvláštní chlapec. Své pravé rodiče nikdy nepoznal. Jeho matka Mary zemřela při jeho náročném porodu. Ale kdo byl jeho otcem, se jak Tom, tak Jack Sallers zatím dosud nedozvěděli. Přesto se ho dědeček s babičkou ujali a vychovávali ho. Vždyť to byl jediný mužský dědic jeho ranče. Pravda. Jack Sallers měl ještě druhou dceru Ann. Ale ta už je také na pravdě boží. Provdala se za jistého Barneyho. Z toho se však vyklubal bandita a svoji dceru utrápil. Bohužel ale zdědil po ní půlku Sallersova ranče. A tak ho teď všichni museli na ranči vytrpět.

A tak oba jeli. Starý Sallers na svém Hnědákovi a Tom na Lístečkovi si to hasili podél Rio Grande a mexicko-americké hranice. Byla to cesta dlouhá více než šest set mil. Jeli údolími, pouštěmi, prériemi i horami. Cesta jim trvala celkem týden. A bylo to předposlední noc jejich cesty, když se nad jejich hlavami rozzářil Měsíc v úplňku.

A Tom zpozorněl: „To přece nemůže být Měsíc! Vždyť včera jsem si všiml, že ho byl jen srpek kousek nad západem. A teď je najednou celý? To je nějaké divné.“

„Není“, řekl mu jeho dědeček Jack.“ Když jsem byl mladý, přátelil jsem se také z několika rudochy z kmene Komančů. A ti mi říkali, že takto se projevuje prý sám velký Manitou.“

Však se také stalo něco, co Tom nepředpokládal. Měsíc se dal najednou do pohybu a směřoval si to někam na sever. Když byl Tom svým dědečkem uklidněný, zalezl si do stanu a v klidu usnul. Zítra je čeká další cesta.

2. Kapitola: Konečně doma

 Když konečně spatřili střechu jejich ranče, těšil se Tom, jak jeho triumf pořádně oslaví. A tak dali oba koně do stáje, Tom si vzal své ceny a šel se pochlubit. Oba vešli dovnitř. „Babičko, chystej hostinu!“ volal starý Jack, tady ti vedu ukázat vítěze rodea v Laredu!“

„No to je báječné,“ žasla paní Sallersová, „avšak to asi moc nepůjde.“

„A proč by to nešlo?“ zeptal se Tom.

„No, protože Barney tu má nějakou slezinu a cháska je to opravdu k pohledání.“

„A co se děje?“ Zeptal se Jack.

„To se hned dozvíš!“ Řekla paní Sallersová a šla za ním do velké místnosti pro hosty. Tam bylo opravdu rušno. Všude byl cítit kouř a vůně nejrůznějších alkoholických nápojů.

„Tak se, sakra, otoč, když s tebou mluví matka tvé ženy.“ Zavolala na Barneyho.

„Co se děje?“ odpověděl.

„No tvůj tchán a synovec se vrátili ze soutěží. A Tom zvítězil!“

„Zvítězil?“ odpověděl Barney. „To je tedy u mě už chlap. Zavolej mi ho!“

Paní Sallersová tedy odešla pro Toma a ten tam za chvíli ještě ve svém kovbojském obleku vešel a pyšnil se svým vítězstvím. A všem ukazoval svůj nový opasek s nožem.

„Tak to ti teda gratuluju!“ Řekl strýc, a i on zíral na zvláštní kov, ze kterého bylo zhotoveno zdobení opasku i nůž. Nebylo to ani zlato ani stříbro, ale něco mezi tím. Co to je za kov? Nikdy jsem ho neviděl!“

„To je prý kov Manitoua“, odvětil Tom.

„Kov Manitoua?“ Divil se Barney. „To asi bude něco daleko cennějšího nejen než zlato a stříbro. To bychom mohli někde hodně výhodně prodat a budou z nás boháči.“ A už se sápal na Tomův opasek s nožem.

„Opovaž se mu na něj jen sáhnout!“ Povídá mu Jack Sallers. „To vyhrál Tom a jen Tom má právo rozhodnout, co s opaskem udělá.“

A Tom na to povídá: „Tak to já přesně vím. Budu ho stále nosit a mít při sobě, aby mi ho nikdo nevzal. A jeden můj kamarád, ten na to také bude koukat a závidět, že ho nemá.“ 

Barney mezitím tak přestal přemýšlet, jak zpeněžit Tomův opasek a vzpomněl si, za co ho vlastně dostal. Za výhru v kovbojských dovednostech. A tak pokračoval: „Ta výhra je tvůj skvělý počin. Ode dneška se můžeš počítat mezi nás!“

Tom se rozhlédl po místnosti po strýčkových kamarádech a nestačil se divit. Jeden podnapilý vedle druhého.

„Chceš být bohatý?“ Zeptal se ho najednou strýc.

No, kdo by nechtěl, říkal si Tom, ale jak na to. Strýc ho pozoroval a řekl.: „Vidím že asi ano. Tak poslouchej.“ Přinesl jakousi mapu a položil ji na stůl. „Vidíš tyhle oblasti odsud na severovýchod? Tak ty jsou plné nafty. Nechám je na nás napsat a můžeme začít těžit.“

„Ale vždyť je tam Karinoko!“ lekl se Tom.

„Žádné obavy, hochu, během pár týdnů, tam žádné Karinoko nebude!“

„To přece nemyslíš vážně!“

„Ale prosím Tě. Ted se jdi vyspat, jistě jsi po cestě unaven. Ráno budeš mluvit jinak.“

Tom ho tedy poslechl a šel. Ale stále myslel ne to, co mu řekl strýc. Karinoko je přeci stará indiánská vesnice, kde žijí Komančové již po staletí. Tom tam vždy obdivoval krásu jejich stanů. A co víc! Bydlí tam i Tokakua, jeho indiánský kamarád, se kterým se náhodou seznámil před pěti lety u Vraní skály. Bylo to vlastně šťastná náhoda. Tom unaven odpočíval ve stínu a ani si nevšiml hrozícího nebezpečí. Už nějakou dobu si na něj začal dělat choutky nějaký chřestýš. Tom odpočíval dál, když vtom se vedle něj ozvala rána. Cosi jako šíp zasáhlo hada přímo do hlavy. Tom se zvedl a lekl se. Najednou však zaslechl hlas nějakého indiánského chlapce. To byl Tokakua. A právě mu zachránil život. Od té doby se mezi nimi vytvořilo přátelské pouto, které se jen tak nevidí. Jak mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem. Tom pak začal navštěvovat stále více Karinoko. A tam se i naučil takové věci, ze kterými vyhrál v Laredu. Teď ale jeho přátelům hrozí nebezpečí. Ne, to se tak nemůže přeci nechat. Ráno musí vstát dříve než ta banda. A honem jet Tokakuu varovat. S těmito myšlenkami za chvíli usnul.  

3. Kapitola: V Karinoku

Ráno se Tom probudil ještě před svítáním. Ihned šel do stáje, osedlal Lístečka a vyrazil směr Karinoko. Řítil se texaskými prériemi ozářen v oranžové záři právě vycházejícího slunce. Sallersův ranč už měl daleko za sebou a on stále jel. Lísteček ho nesl jak nejlépe uměl. Za chvíli už to spatřil. Několik kouřových sloupů stoupajících k obloze. To právě ženy z Karinoka začaly připravovat snídani. A z Měsíčního pahorku to bylo vidět celé nejlépe. Karinoko byla sice indiánská vesnice, ale majestátní. Přímo pod ním se nalézalo asi sedmdesát indiánských stanů, takzvaných tee pee.  Uprostřed byla dvě opravdu velká, v těch žili náčelník Rychlý Orel a kmenový kouzelník Ramabaki. Tom sjel přímo k vesnici a tam ho zastavili dva indiáni:

                „Co hledá bledá tvář zde ve vesnici Karinoku?“

 „No hledám Tokakuu,“ odpověděl Tom, „co pak mne neznáte?“

„Ach tak“, odpověděl druhý indián, „ty jsi ten mladý bílý Tokakuův přítel.“

„Uhodl jsi. Tak prosím nezdržuj a zavolej mi ho.“

„To asi nepůjde.“ Odpověděl zas ten prvý indián. Náš bratr Tokakua včera konal velice náročnou zkoušku.“

„Je v pořádku? Zeptal se Tom.“

„Je v pořádku, bledá tvář se o něj nemusí strachovat. Jen ještě spí, protože je unaven.“

„Tak mi, prosím, zavolej přímo náčelníka!“

„Ví bledá tvář, zvaná Tom Sallers, co žádá?“

„Ví a moc dobře to ví,“ odpověděl Tom, „pokud mi ho nezavoláš, je s Karinokem amen!“

              Oba indiáni se ulekli. Jeden se mezitím bleskurychle otočil a namířil si to k největšímu stanu. Zanedlouho se vrátil, že je bledá tvář očekávaná u samotného Rychlého Orla. Tom tedy šel. Bude to vůbec poprvé co se s tímto mužem vůbec setká. Za chvíli byl už před oním velkým stanem, ze kterého šla příjemná vůně. Vstoupil dovnitř, Seděli tam dva staří muži a tři indiánky, kteří se i ně starali. Jeden z mužů v pěkných barevných šatech kouřil cosi jako dýmku a druhý v bohatě zdobené čelence. Tak tohle bude jistě samotný náčelník Rychlý Orel. To je jistě jméno, které dostal zamlada. Teď už působí spíše zralými léty. Seděli a dlouho se jeden na druhého dívali, až to bylo samotnému Tomovi divné.

„Tak ať se můj bílý bratr posadí a poví, co ho sem přivádí.“

„Pane náčelníku, velký malér!“ a Tom mezitím pověděl vše, co věděl.“

„Rychlý Orel děkuje za zprávu.“ Odpověděl náčelník. Vtom promluvil i druhý muž s šedivými vlasy. „Prosím, podívejte se někdo, zda už vstal Tokakua, Ramabaki by ho tu potřeboval.“ Tak se jedna z indiánek zvedla a kamsi odešla. Za chvíli přivedla Tokakuu, jenž ještě rozespalý se podíval na Toma:

„Co sem mého bílého bratra přivádí?“

„Ať se můj milý bratr posadí a poslouchá svého bílého bratra.“ Řekl mu kouzelník. Tom tedy i jemu vypověděl, co vyslechl od strýce. Bylo to pro indiána jistě hrozná představa, že jejich vesnice lehne popelem a po nich tu ani nic nezůstane. Tokakua byl mladý indiánský chlapec. Vlastně už ne chlapec. Po zdařilé zkoušce to už byl mladý muž. Dlouhé černé vlasy mu vlály na zdobený indiánský oděv a Ramabaki mu předal zvláštní amulet ve tvaru orla zavěšeného na koženém řemínku. Tokakua si ho zavěsil na krk. A toho si všiml, že kov, ze kterého je ulitý, se nápadně podobá tomu kovu z jeho opasku.

A Ramabaki pokračoval: „Včera můj bratr dokázal, že je hoden býti jednou mým nástupcem jako kmenovým kouzelníkem. Dokázal být celý den uvázán bez jídla, pití a vydání jediné hlásky u mučednického kůlu a při tom neusnout. A tak ať teď poradí, co nám jeho moudrost a statečnost radí v této situaci?“

„V této situaci se špatně dá na něco přijít.“ Prohlásil Tokakua, a přitom se podíval na svého bílého přítele. Ale najednou mu cosi problesklo hlavou. Stará indiánská pověst. „Tokakua si vzpomněl na jednu velice starou legendu, kterou nám jednou vyprávěl Ramabaki. Jednou hodně dávno sestoupil Manitou z nebe na zem. Žil tu s námi a učil naše předky nejrůznějším dovednostem. Avšak když se musel vrátit zpět, nechal tu velkou zlatostříbrnou čelenku, která nás má ochránit vždy, když nám bude nejhůř. Ta čelenka, pokud vím je uschovaná ve veliké jeskyni na Pyramidovém vrcholu v Červených horách.“

Tokakua tu pověst asi nezná celou,“ odvětil Rychlý orel. „Občas se tu prý i dnes objevují Manituovi pomocníci a hlídají, aby čelenku nikdo nevzal. Kdy přijdou, to nikdo předem neví.“

Tom si přitom vzpomněl na podivný letící Měsíc, který pozoroval se svým dědečkem cestou z Lareda. Ale Rychlý Orel pokračoval ve vyprávění pověsti: “Jenže prý všichni pomocníci nejsou tak šikovní, jako Manitou. Jednou se na Pyramidovém vrchu stalo něco, co nikdo nechápe. Orel, na kterém přiletěli, spadl na vrch mrtev. Co se stalo s jeho tělem, nikdo neví. Snad si ho rozebrali běloši a indiáni z okolních míst. Ale v jeho těle byly tři Manitouovi pomocníci. I ti zahynuli. Ale pověst říká, že se z nich stala hvězdná semínka.“

„Takže tam někde budou růst také nějaké zvláštní květiny!“ Vyjel ze sebe Tom.

Vtom se Ramabaki podíval na Tomův opasek a zeptal se: „Co to má bílý hoch za zvláštní opasek? Takovou barvu měl zrovna ten orel a prý má i ta čelenka“

„Ten jsem vyhrál na kovbojských závodech v Laredu.“

„Ó bílý hoch dokázal, že už je také muž. Proto ho společně s mladým rudý mužem Tokakuou vyzývám, aby se vydali na Pyramidový vrch a vyhledali tam čelenku, kterou zachrání Karinoko. Když Manitouovi řeknou, k čemu ji potřebují, a přitom mu ukážou amulet a opasek, tak vám ji půjčí.“

A tak oba hoši na nic nečekali a rozhodli se, že se vydají daleko na sever, tam kam je poslal Ramabaki s Rychlým Orlem, na Pyramidový vrch. Ovšem oba byli varovaní náčelníkem: „Ať mí bratři nečekají, že to bude cesta jednoduchá. Jejich cennosti, které nesou s sebou a kterými dokázali, že již jsou muži, mají velkou cenu. A tak je ze sebe nesundávají i kdyby si na ni dělali zálusk všichni banditi divokého západu.“   

Pokračování příště

Prozatím si můžete přečíst další seriály pro děti a mládež na mém blogu: „Inlajnový duch“ ,“Hrdinové Čeksasu“, „Vánoční doba“a Páťa a kolo Zláťa (seriál), Výročí havárie UFO (seriál)