Pěší výlet přes Brdy

Další reportáž z mého pěšího výletu. Tentokrát jsem se vydal z Osova přes brdské hřebeny, Skalku až do Mníšku pod Brdy.

A tak jsem se rozjel vlakem do Zadní Třebáně a odtud, že pojedu motoráčkem do Osova. Jenomže na trati probíhaly opravy. A tak nás tam místo vlaku svezla náhradní autobusová doprava. V Osově na nádraží jsem byl v minulých dvou letech hned dvakrát. Poprvé před dvěma roky na výletu „Ze Žebráku po magických místech Berounska“ a před rokem na výletu „Pěší túra po stopách brdského vládce Fabiána“. V obou případech jsem tam končil a tudíž pokaždé pospíchal na vlak a neměl tak čas si tuto obec blíže prohlédnout. A tak jsem tam tentokrát pro změnu začínal, abych si ho mohl projít. Nejprve jsem šel kolem Hořejšího rybníka s ostrůvkem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1225 (vláda Přemysla Otakara I.)

Nalézá se tu například barokní kostel Narození svatého Jana Křtitele. Byl postaven v roce 1738 podle plánů architektů Bartoloměje Scottiho a Antonína Luraga.

A naproti němu osovský zámek, který v současné době není zrovna v nejlepším stavu. Už ve 14. století zde vznikla tvrz, na jehož místě nechal postavil hrabě Jan Adolf Kounic trojkřídlý zámek s francouzským parkem. Ten byl dokončen roku. 1737. Ten dále vlastnili Schwarzenberkové, kteří ho v roce 1931 prodali komerčnímu radovi Václavu Palivcovi.

Z Osova jsem se vydal po žluté turistické značce do Velkého Chlumce. První písemná zmínka o něm je z roku 1379 (první rok vlády krále Václava IV.).

Je tu také například tento chráněný dub letní, vysoký 20 metrů.

Pak jsem konečně začal stoupat do brdských lesů. Při cestě nemůžete minout tento velký krmelec, který pro svojí mohutnost klidně může sloužit i jako přístřešek pro turisty, když je tu náhodou zastihne déšť.

Nedaleko za ním jsem odbočil na červenou turistickou značku, která vede jako hřebenovka.

Všude tu je nádherný les. Jak z učebnice pro školáky.

Uchvátil mne například tento starý pařez, ze kterého vyrůstá mladý smrček.

A nebo jsem ve škarpě kolem cesty náhodou zahlédl tento shozený parůžek.

A tak jsem se konečně  dostal až na 605 metrů nad mořem vysoký Stožec, kde jsem minul asi šestičlennou skupinku teenagerů. Nevím jestli to byla nějaká skautská družina na výpravě. Ale v každém případě jsem rád, že i tito mladíci se rádi toulají přírodou. Kéž je takových co nejvíc!

Samotný vrchol Stožce je kamenitý, a tak jsem opět neodolal s fotografií.

Červenou turistickou značku zde lemují i dvě studánky. Toto je první z nich. Je na ní nápis „Děkuji, Fabián“. Pro ty, kdo neví, kdo to je, tak Fabián je taková brdská obdoba Krakonoše. Podrobněji jsem se jím zabýval v reportáži ze svého výletu „Pěší túra po stopách brdského vládce Fabiána“.

Že by například toto mohl být nějaký jeho strom? Měl jsem zde pocit, jako kdyby se chtěl proti mně rozejít.

Dokonce kamenné mužíčky a mohylky si tu lidé stavějí. Například tato stavbička zde byla velká téměř jako já.

A pak další mysteriosně vyhlížející strom.

A za nedlouho jsem dorazil ke studánce Bílý kámen. Ta je zajímavá hlavně tím, že zde stávala roubená stejnojmenná hájovna. Bohužel jen dva dny po skončení druhé světové války lehla popelem, a to prý za velmi zvláštních okolností.

Za chvíli moje cesta vedla kolem Třebízského dubu, ke kterému rád chodíval Václav Beneš Třebízský, když dělal kaplana v nedaleké Litni (viz „Pěší výlet přes Liteň, Bacín a Tetín“. Já jsem tady potkal skupinu starších trampů, kteří se tudy zřejmě přemisťovali z jedné trampské osady na druhou. Jeden z nich se tu zrovna s ostatními loučil, protože musel jít do práce.

Co mne také v tomto lese zaujalo, to bylo množství dřevěných posedů trojúhelníkového půdorysu. Posedy jsou očíslované. Například tento má zrovna třináctku.

Jak už jsem se před chvílí zmínil, Brdy jsou oblíbené hlavně mezi trampy, kteří zde mají svoje osady. Tyto osady vznikaly už za první republiky. Většina z nich je před veřejností utajena, protože trampíci nechtějí, aby se staly cílem návštěv turistů. Po nástupu komunismu to měli trampové ještě těžší. A tak se některé z osad přeměnily na chatové oblasti. To je i příklad i Roviny na Kytínské louce. Tuto osadu jsem navštívil už před pěti lety při mém výletu „Putování po trampských Brdech“. Dle Boba Hurikána zde první chaty byly postaveny roku 1929. Vzniklo zde několik osad, které v roce 1934 utvořilo klub „Trampské osady Kytín“ a dnes se označují souhrnným názvem „Na Rovinách“.

Už z onoho předešlého putování jsem věděl, že je zde občerstvení u Dernerů, nazývané též „Čunčí huba“. A tak jsem si sem došel i na oběd.

Odtud jsem pokračoval dál k rozcestí Červený kříž. Legenda říká, že se zde oběsil zamilovaný myslivecký mládenec, a to v důsledku svědomí, když zde zneuctil lesníkovu dceru. Bohužel jak jsem zjistil, původní kříž již ztrouchnivěl a již tu tak není. Ovšem v roce 2012 byl obnoven, ale jak mě informovali dvě starší dámy, byl umístěn zhruba o čtyři sta metrů dál směrem ke Skalce.

A tak jsem i já pokračoval směrem ke Skalce. Ještě, než jsem tam došel, všiml jsem si dalších několika roubených chat, možná další trampské osady.

A potom jsem už konečně dorazil na ono barokní poutní místo. Skalku založil po morové ráně na konci 17. století syn zakladatele mníšeckého zámku Servác Ignác Engel z Engelsflussu. A ten sem povolal barokního architekta Krištofa Dientzenofera. A díky nim tu například vyrostl barokní kostel svaté Máří Magdaleny.

Dále tu je klášter a vedle něj křížová cesta ze 14. zastaveními. V jejím závěru je poustevna.

Z historického pohledu na českou turistiku je místo zajímavé i z toho důvodu, že byla z Řevnic zavedena v roce 1889 třetí značená turistická trasa Klubu českých turistů. Je zde také občerstvení. Když jsme tu v loni byli s naším turistickým oddílem, děti ocenily i to, že si tu mohli koupit buřta a nad ohníčkem ho opéct. Já jsem zde pořídil mnoho fotografií a z nich utvořil fotoblog „Poutní místo Skalka“.

Také jsem zde zcela náhodou potkal svojí známou, bývalou členku našeho turistického oddílu, která s námi teď jezdí na tábory jako zdravotnice.

Ale i na poutních místech se občas dějí i smutné věci. Toto byl 250 let starý buk lesní vysoký 27 metrů. Jeho zdravotní stav se v poslední době zhoršoval. A tak musel být poražen. 

A pak jsem se vydal po zelené turistické značce dolů, do Mníšku pod Brdy.

A to nejprve k zámku. Od nejstarších dob tudy vedla Zlatá stezka z Prahy do Bavor. A tu tady střežila středověká tvrz. Za vlády posledních Přemyslovců byla přestavěna na lovecký zámek. V roce 1487 se majitelé Mníšku stávají Vratislavové z Mitrovic, kteří ho opět přestavují, a to na zámeček. Jenomže přijde třicetiletá válka a po ní zámek zůstal zpustošen. A tak je prodán Engelům z Engelsflussu. A ti ho v letech 1655-1672 přestavěli do současné podoby, a to po vzoru pozdní severské renesance. Podle návrhu barokního architekta Carla Luraga ho vystavěl ho pražský stavitel Martin Reiner. Poslednímu majiteli zámku baronu Kastovi byl zámek za kolaboraci s němci zestátněn. Byl zde například umístěn archiv Ministerstva vnitra. Od roku 2000 patří Státnímu památkovému ústavu Středních Čech.

Ačkoliv je zámek čtyřhranný, tak má pouze tři věže. Proč? Existuje pověst o tom, že se jednou přihnala obrovská vichřice, a to tak velká, že si sní vyšel na procházku i sám kníže pekel. Když letěl nad mníšeckým zámkem, popadl jednu z věží. Když byl nad příbramskou Svatou horou, tak tam zrovna zvonili klekání. Toho se čert lekl a sloup tam upustil přímo nad studánkou s léčivou vodou. Je to sice jen pověst. Ale kdo ví, co naši dávní předkové viděli letět, že si k tomu domyslili rovnou čerta. Dnes bychom tomu možná řekli UFO. Jak to však s věžemi bylo doopravdy? Engel majitel mníšského zámku  byl příslušníkem nižší šlechty, a tak si údajně nemohl dovolit porušit dobové zvyklosti, že by postavil zámek ze čtyřmi věžemi.

V každém případě zámek i okolní park je hezký a stojí za návštěvu. A já jsem i odtud vytvořil speciální fotoblog „Zámek v Mníšku pod Brdy“.

Ze zámku jsem potom pokračoval k nedalekému kostelu sv. Václava. Ten tu stál už od přelomu 13. a 14. století. A po třicetileté válce prošel barokní rekonstrukcí.

Ovšem, když jsem v Mníšku pod Brdy, ještě bych se měl zmínit o jedné věci. Pochází odtud mimo jiné i spisovatelka Marie Černá, která pod pseudonymem „Felix Háj“ napsala například knížku Školáka Káju Maříka. A právě jeho příběh by se měl odehrávat tady v Mníšku pod Brdy.

Pak už jsem jen z dálky zaregistroval, že na autobusové zastávce zrovna stojí autobus do Prahy. A tak jsem se na něj vydal. Mám za sebou dalších úžasných dvacet pěších kilometrů. Brdy jsou zkrátka hezké v každém ročním období.

Zdroj a použitá literatura: wikipedie, místní informační tabule, Hurikán Bob: Dějiny trampingu, Novinář, Praha, 1990, Použitá mapa: www.mapy.cz

Další reportáže z mých výletů:

91: Na inlajnech kolem Štěrbohol, 90: Pěší výlet po okolí Votic, 89: Pěšky z Motola do Unhoště, 88: Pěší výlet kolem Kolína, 87: Pěší výlet z Roztok do Kralup nad Vltavou, 86: Pěšky Voděradskými bučinami, 85: Předjarní pěší výlet Kunratickým lesem, 84: Na běžkách podél Botiče, 83: Pěší výlet z Holešovic do Bubenče, 82: Na kole podél Labe z Nymburka do Čelákovic, 1-81: v rubrice výlety a tramping