Předjarní pěší výlet Kunratickým lesem

Konečně se udělalo trochu teplejší počasí, a tak opět můžu vyrážet na své pěší výlety do přírody. Jako rozcvičku jsem si zvolil trasu z Chodova, přes Kunratický les do Bráníka.

A tak jsem nasedl na pražskou MHD a z metra jsem vystoupil na Chodově. Nejprve jsem se šel podívat k Chodovské tvrzi. Ta už tu zřejmě stála na přelomu 13. a 14. století, kdy Chodov náležel řádu jeruzalémských rytířů. Už tehdy měla kruhový půdorys a byla obehnaná vodním příkopem. Přestavby v 17. a 19. století mu dali dnešní podobu baroknímu zámečku zhruba podkovitého tvaru. Dnes slouží jako kulturní zařízení.

Když jsem si vyfotografoval tvrz, podešel jsem podchodem hlavní silnici. Tento podchod je vyzdoben poměrně zajímavými grafiti.

Prošel jsem tady kolem galerie Cesty ke světlu, což je galérie před rokem zemřelého malíře Zdeňka Hajného.

Jeho obrazy se mi moc líbí. Já sám mám doma svůj pokoj vyzdobený reprodukcemi jeho kreseb, které jsme vyrobili z nástěnného kalendáře.

Pokračoval jsem kolem obchodního centra Chodov, až jsem konečně přišel na okraj Kunratického lesa, jehož vchod střeží tento mohutný dub, jehož stáří se odhaduje na 250 let.

Pokračoval jsem tudy po modré a pak po zelené turistické cestě, které mne nejprve zavedly k této studánce, pramenu Václavka.

Samotný kunratický les vypadá teď v předjaří také zajímavě.

Konečně jsem sestoupil až dolů ke Kunratickému potoku.

A hned za ním se nalézá tento ZOO koutek, kde jsem vyfotografoval tuto dančí rodinu.

Odtud jsem pokračoval po žluté turistické trase, která mne dovedla na rozcestí ke kunratické zřícenině Nového hrádku.  

Ta se nalézá na ostrohu, který ze třech stran obtéká Kunratický potok. Svému původnímu účelu však sloužil jen pouhých deset let. Hrad si nechal v letech v letech 1411-12 postavit český král Václav IV. Jak hrad vypadal? Měl dva paláce, hranolovou věž a dvě vstupní brány. Celý ho obklopoval příkop s dřevěným mostem. Král Václav IV. Zde na Novém hradu často pobýval. Například zde přijímal státní návštěvy. Nechal sem přemístit i svojí dvorskou knihovnu. A 16. srpna 1419 zde i zemřel. Po smrti krále Václava tu měl svojí posádku i král Zikmund. A tak na přelomu let 1420-21 byl hrad obléhán husitskými vojsky a nakonec i dobit. Hrádek už pak nikdy nebyl obnoven. Zůstaly tu po něm ruiny. Akorát v 18. století zde byla kaple sv. Jana Nepomuského. Na konci 19. století pak byl hrad srovnám se zemí vyjma sklepů. To protože jeho zbytky ohrožovaly děti, které si sem chodily hrát.

Dnes kolem hrádku vede i trasa populární Velké kunratické. Není jistě bez zajímavosti, že v roce 2006 hrádek vzbudil pozornost i záhadologů. V knize "Čas hradů v Čechách III od M. Myslivečka, L. Koubové a F. Vrbenské (Horizont, Praha, 1996) se totiž objevil údajný dopis Karla Hynka Máchy, ve kterém tento romantický básník popisuje údajný přesun v času i prostoru z hradu Houska sem na Nový hrádek roku 2006 (viz odkaz http://www.kpufo.cz/wcl/uvod_soubory/houska.htm). Bohužel se však jednalo o mystifikaci, což potvrdili i autoři knížky ( viz odlaz: http://www.kpufo.cz/wcl/uvod_soubory/hous.htm). Ale i tak tato legenda žila vlastním životem a právě ve zmíněném roce 2006 se sem chodili mnozí dívat, zda tu náhodou Karla Hynka Máchu někde nepotkají.

Samozřejmě, že jsem si tu udělal i sérii fotografií, které jsem pak dal do fotoblogu „Hrádek krále Václava IV“. Když jsem si hrad prohlédl sestoupil jsem zpět dolů ke žluté turistické značce, po které jsem pokračoval podíl potoka ve směru na Krč.

Další studánka. Tato se jmenuje Žofinka. A nalézá se u cesty kolem potoka.

Kunratický potok mne zavedl až do Krče pod nemocnici.

A tady se nalézá rybník jménem Labuť. A hádejte, kteří vodní ptáci ho obývají.

Došel jsem si tady na oběd a pokračoval dále, podél Kunratického potoka. Až jsem přišel k zámku Krč. I na jeho místě stála od 13. století tvrz. A i ona byla v roce 1520 dobita husity. Od roku 1627 ho vlastnil řád karmelitánů, kteří zde měli vrchnostenské sídlo. Za současnou novogotickou podobu děkuje dalšímu majiteli z 19. století, JUDr Schlosserovi. V současné době však slouží jako hotel.

Pokračoval jsem dál kolem baseballových a fotbalových hřišť. Na jednom z nich zrovna probíhal fotbalový zápas. A zrovna když jsem šel kolem, tak ti žlutočervení vstřelili branku.

A tak jsem konečně dorazil až do Bráníka. Mimochodem první zmínka je už z roku 1088 (doba krále Vratislava II.). Jedním z nejznámějších budov je Branické divadlo.

A nebo novorománský kostel sv. Prokopa z let 1900-1904.

Avšak můj konečný cíl byly Branické skály. Jsou jednou ze skalních pražských skalních dominant nad Vltavou. U Braníku je asi nepřehlédne nikdo. Avšak i ony skrývají nejedno tajemství. Při svých výletech popsaných tady na blogu jsem se o nich zmínil už ve své fotoreportáži „Inline výlet kolem Vltavy“. Tehdy jsem však měl na nohou kolečkové brusle, a tak nějaký podrobnější průzkum nešel. O ten jsem se pokusil až teď, na konci února při jednom z mých pěších výletů. 

Branická skála spolu se sousedním Školním vrchem tvoří vápencový výchoz siluru a devonu a jsou tak vlastně i nejvýchodnějším výběžkem Českého krasu. Současně je to i bohaté naleziště zkamenělin. Od 18. století se zde těžil vápenec. A byl to právě tento lom, který tomuto vrcholu dodal onen charakteristický tvar, jaký známe dnes.

K Branickým skálám se váže i řada pověstí. Například tu měl stávat kdysi dávno hrad (snad předchůdce dnešního Vyšehradu), a také by zde měl být někde uschován poklad. Zda na těchto pověstech bude něco reálného, se už asi nedozvíme, protože značná část vrchu byla odtěžena. Další příchuť tajemna byla této skále přidána za 2. světové války. Nacisté tady totiž budovali jednu ze svých podzemních továren, chráněných proti bombardování. Co přesně se zde vyrábělo, je dnes předmětem spekulací. Ale vchody do ní jsou tu patrné i dnes. Tento zazděný vchod jsem například objevil za kostelem sboru Českobratrské církve evangelické.

Z branické skály je však také nádherný výhled. Když jsem byl dole, začal jsem řešit, jak se tam nahoru dostat. To mám jako obcházet přes Braník? Když jsem byl u kostela, všiml jsem si dvou mladých lidí, jak se pohybují po skále směrem dolu. Že by horolezci? Všiml jsem si totiž i toho, že jsou tu i upravené lezecké terény. Ne. Byli to turisti. Vede tu totiž vyšlapaná cestička až nahoru na vyhlídku. Slabým povahám a lidem ze špatnou obuví bych ji ale nedoporučoval. Ale protože k nim nepatřím, tak jsem se po ní vydal nahoru. A tady jsem si vyfotografoval výhledy, jaký je odtud. A ze všech fotografií jsem udělal fotoblog „Magické Branické skály“.

Z Branické skály jsem se pak vydal na Dobešku, ze které jsem se pomocí MHD vrátil zpět domů. No vida. Můj první letošní pěší výlet mám úspěšně za sebou. A tolik zážitků a dobrodružství. A tak se už těším, kam se vydám příště:

Zdroj a použitá literatura: wikipedie, místní informační tabule, odkazy použité v článku

Novák J.A.: Hory a kopce opředené tajemstvím, Alpres, Frýdek-Místek, 2013.Použitá mapa: www.mapy.czDalší reportáže z mých výletů:

84: Na běžkách podél Botiče

83: Pěší výlet z Holešovic do Bubenče

82: Na kole podél Labe z Nymburka do Čelákovic

1-81: v rubrice výlety a tramping