Výlet za zlatem do Zlatých hor

To, že v Jeseníkách je hodně zajímavých míst, to přeci vím. A tak na jedno z nich jsem se vydal i při mém dalším výletu. Tentokrát jsem si vybral Zlaté Hory, kde se dříve těžilo a stále by se pořád mohlo těžit zlato.

Jak už je tu na mé dovolené v Jeseníkách zvykem, vždy se ze spacáku a i ze stanu snažím vykopat co nejdřív, abych už kolem půl sedmé mohl vyrazit směr Jeseník. Tentokrát však ne na nádraží autobusové, ale pro změnu na vlakové. Jak jsem se zmínil v reportáži z výletu „Horská túra z Pradědu na Červenohorské sedlo“, Jeseník se do roku 1947 jmenoval Frývaldov. A tak jsem si tu na nádraží vzpomněl na televizní seriál „Vlak dětství a naděje“, který byl natočen podle knížky „Poslední vlak z Frývaldova“. Tak nejspíš právě odtud utíkala rodina hlavní hrdinky v podání Žanety Fuchsové, Heleny Růžičkové a Stanislava Zindulky před 2. světovou válkou pryč ze Sudet. Já jsem tady také nastoupil na vlak, ale vyrazil jsem s ním na opačnou stranu. Přes Mikulovice jsem se vydal do stanice Ondřejovice –zastávka.

Pouhých asi sto metrů od zastávky vede státní hranice s Polskem. Kdybychom nebyli v Evropské unii a v Schengenském prostoru, tak by zde na čáře pro nás pro Čechy nejspíš náš svět končil a dál by byl jiný, polský. A běda tomu, kdo by se opovážil tuto hranici tzv. nezákonně přejít! Jednalo by se minimálně o přestupek. Naštěstí teď už jsou takovéto nesmysly minulostí. Státní hranici můžete překročit libovolně na kterémkoliv místě, aniž se vám cokoliv stane. A cedule s hraničními patníky, které ji vyznačují, mají význam jen pro úředníky. Ale pro obyčejného turistu jsou jen takovou zajímavostí. Doufám, že v budoucnu už žádnou vládu nenapadne vracet se k těm překonaným hraničním zvyklostem z minulých dob a že takhle to už zůstane. A tak jsem si řekl, že se tu alespoň na chvíli do Polska podívám i já.

A tak jsem slavnostně a bez jakýchkoliv hraničních kontrol překonal můstek přes říčku Olešnici a přešel státní hranici s Polskem. Tam by měla pokračovat turistická značka ve směru na město Glucholazy. A podle informačních cedulí by se měl kousek za hranicemi nalézat i nějaký zajímavý skalní útvar. A tak jsem se vydal po turistické značce. Ta mne po pár metrů dovedla k nějakému stavení, kde se však už dál pokračovat nedalo. Cesta zde byla zarostlá. Hm, zajímavě se Poláci starají o svoje turistické trasy. Tak jsem se vrátil zpět dolů k cestě, symbolicky alespoň vyfotografoval menší skálu u cesty a vrátil se do českých Ondřejovic

Ondřejovice jsou osada, která byla poprvé zmiňována už v roce 1263 (vláda Přemysla Otakara II.). Tehdy se nazývala "villa Andreae" neboli „Ondřejova ves“. Tehdy však náležely vratislavskému biskupovi. Nalézá se zde například zbarokizovaný farní kostel sv. Martina a Panny Marie Sedmibolestné ze 16. století.

A nebo takováhle kaplička.

Já jsem se odtud vydal po modré značce směřující ke Zlatým Horám. Prošel jsem po pastvinách, kde se pásla stáda krav.

Až jsem dorazil do Údolí ztracených štol. Tady se například nalézá zlatokopecký srub.

A kolem něj příjemný areál z hřištěm pro děti. Je tu například lanové hřiště nebo hornická expozice.

A také informace, že se tu v srpnu 2010 konalo mistrovství světa v rýžování zlata. V našich zemí to nebylo poprvé, v minulosti se takováto akce konala například na Kocábě ve středních Čechách.

Koupil jsem si zde menší občerstvení a pokračoval dál. Nedaleko odtud se nalézá hornický skanzen „Zlatorudné mlýny“. A tak jsem je samozřejmě navštívil a vyslechl zasvěcený výklad průvodce. A z vlastní zkušenosti můžu dosvědčit, že je to zážitek.

Průvodce nám ukázal jak celý mlýn fungoval. V horní části se nacházela tzv. stoupa na drcení rudy, kde se vytěžená hornina rozmlela mnohokilovými palicemi. Funguje to tak, že jak se kolo otáčí, na hřídeli jsou výstupky, které tak zvedají ony palice.

A ve spodní části pak samotný mlýn. Protože je zlato těžký kov, tak díky tomu se vždy usadilo až na dně.

Skanzen je napodobenina mlýnů, které tady v údolí Olešnice skutečně v dřívějších dobách stály. A některé z nich například v 17. století měly až devatenáctimetrová mlýnská kola! Síla.

Zlato se na Zlatohorsku těží odedávna. Už v 10. a 11. století se zde rýžovalo. Ve 13 století se zde přešlo k dolování v pevné hornině. Největšího rozsahu těžba dosáhla v 16. století, kdy zde byly nalezeny valouny zlata o hmotnosti 1,38 a 1,78 kg.

Jak vypadá kilo zlata? Mají tady kostičku z podobně těžké slitiny, kterou jsem si mohl potěžkat. Tak tahle by asi vypadala kostka jednoho kilogramu zlata.

A mimochodem, zlato je tu pořád a je ho tu prý hodně. Zcela určitě by se ho vyplatilo těžit i dnes. Po výkladu jsem si pak ještě prohlédl zdejší náhony a pokračoval dál do Zlatých Hor.

Šel jsem lesem, skrz který je náhon vybudován. Terén je tu velice zajímavý, a tak se v jednom místě dokonce zdá, jako by v něm voda tekla nahoru.

A tak jsem přišel do Zlatých hor. Nejprve jsem prošel kolem nádraží a pak rovnou do města.

Historie města je odnepaměti spjata především s těžbou zlata a dalších rud (například mědi). Obdobně jako Jeseník, tak i toto město mělo několik názvů. V minulosti se mu také říkalo Cukmantl a nebo Edelstadt. V 17. století stejně jako v jiných městech na Jesenicku, i sem se nepříznivě promítly zdejší čarodějnické procesy (viz např. Mystický Praděd a Petrovy kameny). Jen v samotných Zlatých Horách bylo upáleno na 85 lidí, pro které tu dokonce byla vystavěna speciální pec. Neskutečné.

Z významných památek bych připomněl například barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie.

A nebo barokně empírovou stavbu radnice.

Došel jsem si sem tu i na pozdní oběd. V tom slyším předpověď počasí. Je sice horko, ale blíží se bouřky. Asi proto jsem byl tolik unaven. A tak jsem zvážil situaci a usoudil jsem se, že bude lepší se vrátit zpět autobusem do Jeseníku. A pak do kempu. Škoda, že se počasí hodlá v příštích dnech zkazit. Plánoval jsem tu být ještě o den déle, ale v dešti nemá turistika moc cenu. Proto jsem si druhý den zabalil věci a složil stan a rozhodl jsem se k návratu do Prahy. Ale i tak jsem si užil zajímavou dovolenou. V horách, v noci pod stanem a přes den pět pěších túr. Může být lepší dobrodružství? (viz rubrika dovolená 2013 - Jeseníky). Viděl jsem Lipovou Lázeň, jeskyně na Pomezí a lázně Jeseník (viz  Pěšky z Lipové do Jeseníka), dále Petrovy kameny, Praděd a Červenohorské sedlo (Horská túra z Pradědu na Červenohorské sedlo), Revíz a jeskyni na Špičáku (Pěší túra kolem Rejvízu) a včera i vodní elektrárnu Dlouhé stráně (Horská túra přes Dlouhé stráně). Myslím, že to bylo tím správným vyvrcholením mé turistické sezóny. A nezbývá, než se těšit na další podobná dobrodružství. Určitě o nich také napíšu.

Použité zdroje:

Wikipedie, místní informační tabule, odkazy použité v článku 

http://zlatehory.cz

použitá mapa: www.mapy.cz

foto: Libor Čermák

Související reportáže z dalších letošních výletů:

63: Horská túra přes Dlouhé stráně

62: Pěší túra kolem Rejvízu

61. Horská túra z Pradědu na Červenohorské sedlo

60. Pěšky z Lipové do Jeseníka

59: Pěší výlet podél Sázavy

58: Na inline bruslích z Nymburka do Libice

57: Pěší túra kolem Úštěku

56. Na kole podél Labe

55. Pěšky z Kbel do Staré Boleslavi

54: I moje cesta na Okoř byla jako žádná ze sta

53: Inlajnový výlet okolo Tróji do Stromovky

52: Ze Žebráku po magických místech Berounska

51: Pěšky kolem Jílového

50. Pěší túra do Kolína

49: Pěší túra po Křivoklátsku

dovolená 2013 - Jeseníky