Horská túra přes Dlouhé stráně

Čtvrtý den v Jeseníkách jsem se rozhodl, že opět navštívím ta výše položená místa. A tak jsem se rozhodl, pro zdejší unikátní technický výtvor přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé stráně.

A tak jsem se z města Jeseník vydal autobusem do Koutů nad Desnou. Je to obec, kterou znám už z doby mého dospívání (90. léta), neboť v té době jsem tam byl tři roky po sobě na letní dovolené se svými prarodiči. Z Jeseníků se tam jede přes Červenohorské sedlo (viz Červenohorské sedlo (fotoblog)), takže, kdo má rád serpentýny, přijde si na své. Právě z těchto červenohorských serpentýn si pamatuji jeden zajímavý zážitek. Tehdy jsme také takhle jeli autobusem a najednou řidič zpomalil a každou chvíli se podíval nahoru do strání. V tom najednou zastavil a vyšel ven. My v autobuse jsme koukali, co že se děje. Řidič šel do lesa a během chvíle z něj přinesl asi třiceticentimetrový hřib. Takže jsme mu nakonec v autobuse všichni zatleskali. Od těch dob se to tu však hodně změnilo. Silnice se zrekonstruovala, a to místo, kde tehdy šel náš autobusák houbařit, bych už asi nenašel. A tak jsem vystoupil v Koutech nad Desnou u nádraží, kde je také konečná vlaku na trati ze Šumperku. V těchto místech je to pořád stejné. Nádraží stojí a stojí dokonce i ten domek, kde jsme tenkrát byli ubytovaní. Akorát je tam napsáno „na prodej“.

Ale jinak se to tu hodně změnilo. Z pošty, kam jsme si tehdy chodili kupovat noviny, je prodejna a půjčovna sportovního náčiní (lyže, kola, inlinebrusle apod.). To proto, že od té doby v Koutech na Desnou vznikl skiareál se sjezdovkami, vleky a dokonce s lanovkou. A tak jsem popošel ještě asi půl kilometru ve směru na Červenohorské sedlo a dorazil jsem do skiareálu. U lanovky jsem si chtěl zakoupit lístek, jenomže mi řekli, že musím zpět dolů do informačního centra skiareálu. A jedině tam lze koupit lístek na lanovku.

Lanovka naštěstí jezdí každých čtvrt hodiny, takže jsem byl v pohodě a mohl jsem ještě navštívit zdejší expozici „Koutecký les“ s vyřezávanými sochami a zátišími. Jsou zde například uhlíři, železniční zátiší, chaloupka ježibaby a další. A tak jsem si koupil lístek a vyrazil k lanovce.     

Lanovka na Medvědí horu je dva kilometry dlouhá a půlkilometrové převýšení zdolá za sedm minut. Otevřena byla v prosinci 2010, jako součást zdejšího skiareálu. A teď v létě se jí dají v pohodě přepravit i jízdní kola

Když jsem byl nahoře, měl jsem dvě možnosti. Buď sednout na kyvadlový autobus, který by mne dovezl až k horní nádrži. Ale tak líný turista přeci nejsem, a tak jsem přešel na červenou turistickou značku, protože odtud je to k horní nádrži jen asi 2 kilometry.

Dlouhé stráně není jen vodní přečerpávací elektrárna, ale i větrná. A tak jsem nejprve prošel kolem několika větrníků.

Toto je Tetřeví chata. Je to lovecká chata. Bohužel žádné občerstvení se zde zakoupit nedá.

A tak jsem stoupal k horní nádrži. Cestou jsem si ještě udělal pár fotografií okolních hor (viz Jesenická panorámata), a také potkával několik rodin s dětmi. A přitom jsem si říkal, jak je dobře, že jsou vedeny k horské turistice.

Konečně jsem dorazil k horní nádrži, do nadmořské výšky 1350 metrů nad mořem. Než jsem přišel k nádrži, potkal skupinu nějakých radiových nadšenců nejrůznějších národností, jak zde měli postavené antény a něco s nimi zkoušeli. A pak jsem to viděl. Stavbu, která nemá obdobu široko daleko.

To co tady vzniklo, ovlivnilo profil zdejších hor navždy. Když jsem to viděl, neubránil jsem se a musel jsem o této stavbě udělat takovou netypickou fotoreportáž s názvem  „Dlouhé stráně – netradiční reportáž z budoucnosti“. To protože takto změněná krajina tu po nás zůstane už navždy. A je docela možné, jestli tu na naší planetě bude někdo po nás, bude pro něho jednou původ této stavby stejně záhadný jako jsou třeba pro nás pyramidy v Gíze , Teotihuacanu, rozvaliny v Puma Punku či megalitické stavby v Evropě. V době stavby této elektrárny, což je od roku 1978 do roku 1996 byl zdejší vrchol v délce tři čtvrtě kilometru seříznut do roviny a navíc v něm byla zbudována nádrž hluboká 26 metrů. Takže vypadá jako sopečný kráter. Její celková plocha je 15,4 hektarů. Další části elektrárny se nalézají v podzemí kolem obou nádrží. Tady mimo jiné vede 8,5 kilometrů chodeb a mohutné podzemní prostory o velikosti 87,5 ×25,5×50 m nebo 115×16×21,7 m.

To vše působí tak giganticky, že je to až úžasný. Bohužel prohlídku podzemních prostorů si může člověk obědvat pouze předem, a tak jsem musel tuto část výletu oželit. Celou horní nádrž jsem si prošel kolem dokola a pořizoval fotografie, z nichž některé jsem opět umístil do fotoblogu „Dlouhé stráně – netradiční reportáž z budoucnosti“.

Pod hrází se nalézá srub, kde se konečně dá koupit něco k jídlu. Sice tu neměli žádné hlavní jídlo, alespoň se tu dá koupit jídlo typu klobásy nebo hamburgru. Ovšem pak mě ještě čekal asi patnáctikilometrový sestup zpět do Koutů, který hlavně vede kolem spodní nádrže.

A tak sestupuji po zdejších asfaltkách, kolem mne jezdí lidé na kolech. Dokonce je to tady vedeno, jako inline trasa. Já osobně se považuji za celkem slušného bruslaře (viz moje rubrika „Inline bruslení“), ale mám rád takové trasy, které vedou spíše po rovině, a to se zde zrovna nenalézá. Asi také právě proto jsem tu zrovna žádného inline bruslaře nepotkal. A tak jsem sestoupil až k turistickému srubu na rozcestí, kde se dá například schovat před nepřízní počasí. A od něj jsem pokračoval dál.

Cesta se pak kroutí serpentinami po zdejších svazích. U jednoho vchodu do podzemních prostor vodní elektrárny jsem potkal rodinku turistů, a tak jsme si navzájem řekli, jak je to ještě asi daleko. Dokonce mne tu překvapil seshora řítící se cyklista, kterému jsem naštěstí stačil včas uhnout. A pokračoval jsem dál.

Cestu lemují skalnaté svahy

A také potůček s vodopády.  

A v jednom místě jsem pak zahlédl spodní nádrž v celé své kráse.

A tak jsem se konečně dostal až k říčce Desné, která odtud teče do spodní nádrže Dlouhých strání.

Spodní nádrž ve zdejším údolí je, co se týká objemu i plochu, větší než ta horní. Má plochu 16,3 hektarů. Právě odtud se přečerpává voda do horní nádrže a z ní se pak  spouští voda zpět, čímž díky dvou turbínám (mimochodem největším vodním turbínám v Evropě) může vzniknout výkon až 650 MW.

Opět jsem si ji samozřejmě vyfotil a některé z fotek jsem přidal do již zmíněného fotoblogu „Dlouhé stráně – netradiční reportáž z budoucnosti“. Nasvačil jsem se a pokračoval dál po modré turistické značce.

Přišel jsem na rozcestí „Pod Medvědí horou“. Podle mapy vím, že by zdejší odbočka měla vést k nějakým vodopádům. K hlavní silnici je to už asi jen kilometr. Když jsem se podíval na čas, zjistil jsem, že autobus mi jede asi až za hodinu. Co bych tam asi takhle brzo dělal? A tak i přes už tak ujitou trasu jsem se vydal doleva do kopce. Asi kilometr odtud by se měly nacházet  vodopády Borovského potoka.

Jsou tu dva nádherné několikametrové vodopády. Opravdu to stojí za to sem vystoupat a pak se prokousat tím lesíkem.  

A tak jsem se vrátil zpět dolů a postupně pokračoval až k hlavní silnici, kde je autobusová zastávka. Počkal jsem na autobus do Jeseníku a pak zpět do kempu u Bobrovníku. V nohách mám přes dvacet kilometrů horské túry a tak jsem nadšen. Viděl jsem přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé stráně, která při mé poslední návštěvě Jeseníků ještě nebyla dokončena. A tak jsem rád. Druhý den mně čeká poslední zdejší výlet, ale o tom až zase někdy jindy.

Použité zdroje:

Wikipedie, místní informační tabule, odkazy použité v článku 

použitá mapa: www.mapy.cz

foto: Libor Čermák

Související reportáže z dalších letošních výletů:

62: Pěší túra kolem Rejvízu

61. Horská túra z Pradědu na Červenohorské sedlo

60. Pěšky z Lipové do Jeseníka

59: Pěší výlet podél Sázavy

58: Na inline bruslích z Nymburka do Libice

57: Pěší túra kolem Úštěku

56. Na kole podél Labe

55. Pěšky z Kbel do Staré Boleslavi

54: I moje cesta na Okoř byla jako žádná ze sta

53: Inlajnový výlet okolo Tróji do Stromovky

52: Ze Žebráku po magických místech Berounska

51: Pěšky kolem Jílového

50. Pěší túra do Kolína

49: Pěší túra po Křivoklátsku

dovolená 2013 - Jeseníky