Pěší túra kolem Rejvízu

Moje třetí letošní jesenická túra byla zase jedna z těch delších. Rozhodl jsem se, že půjdu z Jeseníku na Revíz. A pak zpět dolů z kopců přes Písečnou, kde navštívím zdejší jeskyně na Špičáku.

Opět jsem se ve svém stanu probudil brzo. Ze spacáku jsem se vykopal ještě před šestou hodinou ranní. A na výlet se vydal kolem půl sedmé. To abych toho opět zvládl ujít co nejvíc. Tříkilometrová cesta z kempu do Jeseníku proběhla jako včera, a tak jsem si tu opět mohl koupit snídani. A pak se hned vydat na cestu. Přešel jsem autobusové nádraží, odkud jsem včera vyjížděl na „Horskou túru z Pradědu na Červenohorské sedlo“ a vydal se po modré turistické značce.

Nejprve jsem prošel kolem pomníku Vinzenza Priessnitze ve zdejším parku. Je z roku 1909. Jeho autorem byl sochař Josef Obeth. O Vinzenzu Priessnitzovi jsem se podrobně rozepsal v reportáži z mého výletu „Pěšky z Lipové do Jeseníka“, který jsem absolvoval o dva dny dřív.

V parku se pak nalézají i další jesenické prameny. Například pramen „Skalka“ z roku 1897.

Nebo anglický pramen z roku 1848.

U Anglického pramene jsem se na chvíli odpojil od turistické značky, a to proto, abych se prošel po křížové cestě, která tady začíná. Ta vznikla v roce 1845. Má samozřejmě čtrnáct zastavení a vede na zdejší Křížový vrch.

Tam se nalézá zděná kaplička, jejíž základní kámen byl položen ve stejném roce. A navíc je vedle ní i hrázděná restaurace s věží.

Přešel jsem se zpět na modrou značku a zanedlouho se k ní napojila ještě červená. Vydal jsem se k jednomu ze svých dnešních cílů, k rozhledně na Zlatém Chlumu. Prošel jsem ještě kolem pramene „Pod Chlumem“ a stoupal až nahoru.

Kamenná rozhledna na Zlatém Chlumu, vysoká 26 metrů, byla postavena roku 1899. Ze shora je nádherný rozhled po celém okolí. Spatřit se zde může velkou část Hrubého Jeseníku, Rychlebských hor, Králický Sněžník i polské roviny.

A.přímo pod vámi okresní město Jeseník. I odtud jsem si pořídil několik fotek, které jsem pak také přidal do mého fotoblogu „Jesenická panorámata“.

Já jsem vydal odtud dál pokračoval po červené značce ve směru na Rejvíz. Nejprve jsem prošel podle skály, která se jmenuje „Chlapecké kameny“. Proč je tak pojmenována, nevím. Že by se tu někdy něco přihodilo nějakému neposednému klukovi? Žádnou pověst jsem ale nenašel. Ale i tak se mi tu stalo něco zvláštního. I přesto, že jsem stále v Česku a nejméně pět kilometrů od státních hranic, najednou se mi tu mobil přepnul na polskou síť. Naštěstí asi po kilometru jsem zjistil, že už se mi to zas přepnulo zpět.

Také jsem prošel přes vrch Bleskovec, kde jsou díry se štolami po těžbě železné rudy. Celé jsou oplocené a tak se do nich nesmí.

A konečně jsem dorazil na Revíz. Když mi bylo třináct a čtrnáct let, trávil jsem zde, v penzionu Rejvíz“ dvakrát se svými prarodiči Silvestra. Dokonce jsem tady oslavil i vznik samostatné České republiky. A protože tu tenkrát půjčovali jen běžky, naučil jsem se tu na nich docela obstojně jezdit. A v zimě na nich jezdím do teď. Tak si tyto časy mého dětství jdu teď připomenout. Penzion Rejvíz  je jednou nejznámějších zdejších staveb. Dříve též nazývaný Braunerova chata (podle původních majitelů). A později Noskova chata (podle ministra vnitra z let 1947-53), neboť v té době se stala rekreačním střediskem Ministerstva vnitra. Původní stavba vznikla ale už v roce 1795.

Dnes je zde hotel a restaurace. Která je pověstná historickými vyřezávanými židlemi s podobiznami zdejších hostů. Ty vyřezávané židle, na kterých sedí hosté ve zdejší restauraci dnes, však ale vznikly až v současné době. A tak i kvůli svému vzpomínání na svá pubertální léta jsem si tu i teď došel na oběd.

Až do 18. století tu byly jen louky, kterým se říkalo „sklářské“. Jen tu vedla cesta ze Zlatých Hor na Vrbno pod Pradědem. Až v roce 1768 zde vznikl hostinec a kolem něj i malá osada. Začalo se jí říkat Reihwiesen, neboli v překladu „řada luk“. Odtud vznikl i současný název Rejvíz. Vznikla tak nejvýše položená ves ve Slezsku v nadmořské výšce 780 metrů nad mořem. Poté se začala obec rozvíjet. V letech 1808-9 zde byl postaven kostel Jména Panny Marie a vedle něj fara a škola.

A během 19. století i řada další roubených chalup lidové architektury. A tak se v roce 2004 stal Rejvíz vesnickou památkovou rezervací.

A poté jsem samozřejmě nemohl vynechat zdejší přírodní rezervaci Rejvíz. Když jsem tu byl v 90. letech, chodilo se tam po menším svahu nad penzionem. Tehdy jsem tu dokonce vyhrál dětské závody ve sjezdu na lyžích, které pořádali v naší chatě. Pikantní na tom ale je to, že jsem to tehdy sjížděl na běžkách. Dnes se tato stráň kvůli soukromému majetku musí obcházet. Ale cesta mne stejně zavedla nahoru ke kamennému památníku obětem 1. světové války z roku 1936.

A tak přicházím do přírodní rezervace. Její hlavní část tvoří rašeliniště, které vzniklo v době ústupu poslední doby ledové, asi před sedmi tisíci lety. Vede jím naučná stezka, která však vzhledem k močálům je vedená po haťovém chodníku.

Nejzajímavějšími prvky v rezervaci jsou Malé a Velké mechové jezírko. Přístup k Malému jezírku je téměř zarostlý. Ale k Velkému mechovému jezírku vede stezka. A váže se k němu i jedna pověst. Kdysi dávno tu stálo hunské město „Hunohrad“, jenomže jeho obyvatelé byli hříšní, a tak se celé město za trest propadlo do zdejších močálů. Při jasném slunečném počasí je prý ještě dnes možné v obou mechových jezírkách spatřit zdi a věž zdejšího kostela. Domnívám se, že je to taková naše obdoba příběhu o Sodomě a Gomoře. A ve Velkém mechovém jezírku by se měl nalézat poklad tohoto města, který hlídá tajuplná postava pastýře Gilla, který straší pozdní pocestné křikem „hohohé“. Rejvíz je bezesporu jedno z nejhezčích míst v celých Jeseníkách a tak i zde jsem nafotil sérii fotografií a vytvořil z nich speciální fotoblog „Magický Rejvíz“.

Když jsem si Revíz prošel a zavzpomínal na dětská léta, vydal jsem se po žluté značce k pramenům Javorné.  A odtud po modré značce zpět dolů do údolí řeky Bělé, do obce Písečné.

Obec Písečná, stejně jako nedaleký Jeseník, také během historie několikrát změnila svůj název. Již v roce 1284 (vláda Václava II.) zde existovala ves zvané Waltesdorf (neboli Valteřovice), ale kolem roku 1420 zanikla.  Obdobný osud postihl o další zdejší ves Wüstekirche (Pustý kostel). I přesto, že se tu dolovala železná ruda a zlato, tak i ona kolem roku 1443 zpustla a zanikla. O sto let později byla tato místa znova osídlena a vznikla zde nová obec Sandhýbl, neboli „Písečný kopec“. Tak se obec jmenovala do roku 1948, kdy se název změnil na dnešní Písečnou.

Nalézá se zde například barokní kostel sv. Jana Křtitele z roku 1753.

Šel jsem sem proto, že zhruba kilometr odtud, směrem ves Supíkovice, se nalézají zpřístupněné jeskyně „Na Špičáku“. Vede sem modrá turistická značka. Při svém výletu „Pěšky z Lipové do Jeseníka“ jsem už navštívil jeskyně na Pomezí, tak teď si nemůžu nechat ujít ani tyto. Kdo ví, kdy se sem zas příště dostanu?

Jeskyně Na Špičáku jsou nejstarší písemně doložené jeskyně ve střední Evropě (z roku 1430). V těch dobách často sloužily jako úkryt. Když jimi procházíte, ukazují vám průvodci i velice staré letopočty. Ten nejstarší je z roku 1519, ale jsou ti i další.

Jeskyně vznikly v devonských mramorech, a to při tání zdejšího ledovce na konci jedné z dob ledových, kdy polární ledovec sahal až do těchto zeměpisných šířek. Střídání dob ledových a meziledových je něco jako přírodní cyklus. Jako se střídá jaro, léto, podzim a zima, střídají se i doby ledové a meziledové. I nás někdy v budoucnu čeká nástup nové doby ledové. Na konci té poslední vznikla přírodní rezervace Rjevíz. A tu poslední předcházely další, kterou zhruba s periodou 100 tisíc let střídaly doby meziledové. V této jeskyni jsou například unikátní chodby ve tvaru srdce, jejichž obdoba se nejblíže nalézá až v Kanadě.

Prohlídková trasa je sice jen 230 metrů dlouhá, ale stojí za to.

Když jsem si jeskyně prohlédl, rozhodl jsem se že se vrátím zpět do Písečné, kde nasednu na autobus a s ním se vrátím zpět do Jeseníku. Ušel jsem pěkných 26 kilometrů. Poznal jsem místa, kde jsem ještě nebyl a také místa, kde jsem zavzpomínal na své dětství. Pak se vrátím do kempu do kempu, takže dohromady to bude asi kolem 30 kilometrů. Ve stanu se pak vyspím do zítra, neboť mám naplánovanou možná ještě náročnější pěší túru. Ale o tom zas někdy příště.

Použité zdroje:

Wikipedie, místní informační tabule, odkazy použité v článku

Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991 

http://zlaty-chlum.ceskehory.cz

použitá mapa: www.mapy.cz

foto: Libor Čermák

Související reportáže z dalších letošních výletů:

61. Horská túra z Pradědu na Červenohorské sedlo

60. Pěšky z Lipové do Jeseníka

59: Pěší výlet podél Sázavy

58: Na inline bruslích z Nymburka do Libice

57: Pěší túra kolem Úštěku

56. Na kole podél Labe

55. Pěšky z Kbel do Staré Boleslavi

54: I moje cesta na Okoř byla jako žádná ze sta

53: Inlajnový výlet okolo Tróji do Stromovky

52: Ze Žebráku po magických místech Berounska

51: Pěšky kolem Jílového

50. Pěší túra do Kolína

49: Pěší túra po Křivoklátsku

dovolená 2013 - Jeseníky