Horská túra z Pradědu na Červenohorské sedlo

28. srpna 2013

Naplánoval jsem si výlet přímo do nejvyšších míst Jeseníků. Pěší túru po tzv. „jesenické magistrále“, která vede po zdejších hřebenech. Vydal jsem se od Ovčárny přes Praděd na Červenohorské sedlo.

Další den ráno jsem se probudil ve stanu. Jsem na horách a docela tu v noci bylo chladno. Ještě štěstí, že mne napadlo s sebou vzít deku, kterou jsem si nacpal do spacáku. Ale jsem ranní ptáče, protože nejsem zvyklý spát moc dlouho. Naopak probouzím se brzo. Díky tomu jsem mohl na svůj další jesenický výlet vyrazit už po šesté hodině ranní. Důvod byl ten, že jsem se musel včas dostat do Jeseníku na autobusové nádraží. Je to tři kilometry a bohužel tam odtud nic nejede. Žádný autobus, pouze pěšky. A navíc tam sehnat ještě něco ke snídani. Ale byl jsem tam naštěstí včas, tak jsem se ještě prošel po náměstí.

První zmínka o Jeseníku je z roku 1267 (vláda Přemysla Otakara II.). Ovšem, to se ještě jmenoval Frývaldov. Toto jméno nesl až do roku 1947. V 17. století město negativně ovlivnily čarodějnické procesy, které si jen v samotném Jeseníku vyžádaly na 102 obětí. Hrozné. V 19. století tu díky Vinzenzovi Priessnitzovi vznikly vodoléčebné lázně (viz Lázně Jeseník (fotoblog). Ze zajímavých staveb bych zmínil vodní tvrz z počátku 15. století, renesanční radnici ze 17. století a nebo novorenesanční kostel z konce 19. století.

Ve tří čtvrtě na osm mi z autobusového nádraží odjížděl autobus ve směru na Karlovu Studánku. Shodou okolností jsem tu narazil i na jednu starší paní se dvěma vnoučaty, se kterými jsem se náhodou potkal den předtím při prohlídce jeskyně Na Pomezí (viz Pěšky z Lipové do Jeseníka). A tak jsem nastoupil do autobusu, který mne odvezl až do Karlovy Studánky.

Z Karlovy Studánky sice odjížděl autobus kyvadlové dopravy jen za deset minut, ale i tak jsem se tu prošel a udělal pár fotografií zdejších lázeňských budov. První písemná zmínka o Karlově Studánce je z roku 1554 (vláda Ferdinanda I. Habsburského). Název „Karlova Studánka“ není kupodivu podle Karla IV., ale podle arcivévody Karla Ludvíka Rakousko-Těšínského, který v bitvě u Aspern roku 1809 porazil Napoleona. Už ze 17. století pocházejí zprávy o léčebných účincích zdejších pramenů. V 18. století byl objeven pramen Maxmilián a začátkem 19. století pramen Karlův. To zapříčinilo vzniku zdejších lázní, kde se dodnes léčí pacienti s cévními, kloubními a páteřními obtížemi, a také pacienti po onkologických nemocech.

Když přijel autobus zdejší kyvadlové dopravy, vyvezl jsem se s ním až k Ovčárně, kde jsem započal svojí dnešní pěší horskou túru. Chata Ovčárna vznikla roku 1863 pro potřeby pastevců ovcí, jak také říká její název. S rozvojem turistiky se však stávala jedním z mála míst, kde bylo možno si odpočinout, přespat a kde bylo možné dostat i jednodušší stravu. V roce 1949 se dostala do správy československé armády a dnes slouží jako vojenská zotavovna. Kromě toho je tu i lyžařské středisko s několika vleky.

Já jsem se odtud vydal po červené turistické značce nejdříve na Petrovy kameny. Je to třetí nejvyšší vrchol v Jeseníkách o výšce 1446 metrů nad mořem. Ovšem kromě toho je to hlavně magická skála, která přitahovala lidi odedávna. Co se týká jejího názvu „Petrovy kameny“, nalezl jsem v literatuře hned dvě pověsti. Podle jedné se zde údajně zjevil Sv. Petr. Že by něco podobného jako to, čemu jsem se věnoval v článku „Za mariánskými zjeveními v Česku“? Podle druhé pověsti dostaly název po mladém kováři, který se zde ukryl se svojí dívkou, dcerou správce sovineckého panství, když prchali před jejím otcem.

Je docela možné, že už odedávná mohly sloužit jako oltář pro pohanské oběti. Zda tomu tak bylo, nevím, ale později byla skála považována za místo sabatů čarodějnic ze severní Moravy a Slezska. V 17. století to došlo až tak daleko, že na Jesenicku docházelo k tzv. čarodějnickým procesům, při kterých některé z obviněných čarodějnic pod nátlakem přiznávaly, že létaly na sabat právě na Petrovy kameny. Obviněné osoby většinou skončily na zapálené hranici. Tady na Jesenicku bylo obětí minimálně na 250. A nebyly to jen ženy. Občas se objevovali i muži. A co je nejhorší, dokonce i děti! Tak se například v roce 1651 stal jednou z obětí i osmiletý hoch z Dolní Lipové, o němž se zmiňuji v reportáži ze svého výletu „Pěšky z Lipové do Jeseníka“. Bohužel až ke kamenům se člověk nedostane. Když jsem k nim dorazil, dokonce tu stál horský strážce ze psem, který mi potvrdil, že se k nim nesmí. Nevadí, alespoň jsem si je vyfotil (viz Mystický Praděd a Petrovy kameny). A pokračoval dál.

Musel jsem sestoupit znovu k Ovčárně, protože jinak se na Praděd, nejvyšší horu Jeseníků bohužel odtud nedá dostat. Cestou jsem šel ještě kolem dalších zdejších chalup, a to chaty Barborky a kurzovní Kurzovní chaty. A tak už jsem stoupal až k 1492 metrů nad mořem vysokému Pradědu. Cestou jsem samozřejmě fotografoval, a tak vznikl fotoblog „Mystický Praděd a Petrovy kameny“

Když jdete do nejvýše položených míst, tak ve většině jiných českých hor (Šumava, Český les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Javorníky) si můžete být jisti, že tam někde narazíte na státní hranici. To se zde v Jeseníkách neděje. Ale tady na Pradědu vede historická hranice mezi Moravou a Slezskem, dále hranice mezi okresy Šumperk a Bruntál a též hranice mezi Olomouckým a Moravskoslezským krajem.

Ovšem i Praděd má své tajuplné pověsti. Je pojmenován podle po místním horském duchovi. Také se mu říká „Altvater“, Je to taková místní obdoba krkonošského Rýbrcoula, neboli Krakonoše. Zpodobňován je jako vousatý stařec s mechovým kloboukem a sukovicí. Je jakýmsi spravedlivým duchem zdejších hor a uvnitř své hory hlídá ukryté poklady.

Když jsem dorazil až na vrchol, samozřejmě jsem nemohl vynechat návštěvu zdejší věže, která slouží i jako rozhledna. Dokončena byla v roce 1983. Je to 162 metrů vysoký vysílač. Kdybych se dostal až na jeho vrchol, byl bych výš, než je nadmořská výška Sněžky, ze 1602 metry nejvyššího vrcholu Česka. Ale dostal jsem se jen na plošinu, která se nalézá zhruba v jeho polovině. Ale i tak tu je nádherný výhled. Co mi přijde trochu zvláštní, je to, že i když jste prokazatelně na nejvyšší hoře v okolí, přeci jen vás nějaký zrakový klam nutí si myslet, že některé z okolních vrcholů jsou vyšší. A tak jsem tu začal fotit i další svůj fotoblog, a to „Jesenická panorámata“.

A tak jsem se vrátil na rozcestí, ze kterého jsem se dal po červené turistické značce k chatě Švýcárně. I toto byla původně salaš. Tu nechal postavit v roce 1829 kníže Alois Josef II. z Lichtensteina. Užíval ji i Johan Aegerter z Oberewillu, což byl bača ze Švýcarska, a tak vznikl její dnešní název „Švýcárna“. Ale jak se zde začala rozmáhat turistika, nechal ji kníže Jan II. z Lichtenstejna v roce 1887 přestavět na novou srubovou chatu určenou pro turisty. Dnes chata slouží potřebám turistů, sportovců a je tu i jídelna. I já jsem se naobědval.

Také jsem si vyfotil zdejší stádo skotského náhorní skotu, kterým zdejší farmáři obnovují tradiční způsob hospodaření na horských loukách. A pak pokračoval dál.

Prošel jsem slatě nad Česnekovým dolem, jenž je tak pojmenován proto, neboť zde roste vzácný česnek sibiřský.

Cesta pak vede přes Malý Jezerník na Výrovku, kde se stoupá po takovýchto skaliskách.

Když jsem sestupoval z Výrovky, narazil jsem snad na jednu z největších kamenných mohylek, jakou jsem kdy viděl. A tak jsem si ji vyfotografoval. Někdo si tu s ní musel opravdu vyhrát.

V Jeseníkách jsem také často narážel na takovéto sruby, které umožňují turistům schovat se před nepřízní počasí. Tento je na svahu Velkého Klínovce.

Ale to už se pomalu dostávám k mému dnešnímu cíli. Zdálky už vidím Červenohorské sedlo. A protože mám ještě asi pětadvacet minut čas, než mi přijede autobus, tak se tady samozřejmě projdu a vyfotím si to tu. A tak vznikl můj článek „Červenohorské sedlo (fotoblog)“

Horské středisko Červenohorské sedlo leží zhruba 6 kilometrů od Koutů nad Desnou. Odtud sem vede hlavní silnice, která se sem kroutí po hned několika složitých serpentinách. Takže, když na něj vyjíždíte, je to zážitek i v tomto směru. Však tudy odedávna vedla stará obchodní stezka, která spojovala Moravu se Slezskem. Však také tudy vede i hranice mezi oběma historickými celky. První stavbou, která tu stávala, by l v 19. století zájezdní hostinec. Sloužil především formanům, kteří vozili dřevo a uhlí do zdejších továren. Později, když se postavila železnice, začalo Červenohorské sedlo sloužit především turistům a lyžařům. Od té doby tu vzniklo několik staveb, které slouží především jako hotely a ubytovací zařízení.