Dalších nejméně 100 let klasických letních táborů.

30. července 2012

Letos tomu je právě 100 let, co se v českých zemích uskutečnil první letní tábor pro děti. Je více než dobře, že tábory se konají i po takové době. A tak se ptám, kam za tu dobu došlo letní tábornictví a jak asi bude vypadat to příští tábornické století?

Byla sobota 13. července 1912. A u žižkovské reálky se právě sešlo patnáct kluků, aby se společně vydali na 140 km dlouhou pěší cestu k Orlovské myslivně u Lipnice nad Sázavou. Byli to chlapci různého věku, schopností i sociálního zařazení. Jejich vedoucím byl Antonín B. Svojsík, zakladatel českého skautingu. Vše potřebné (stany, materiál, a další věci) si vezli s sebou na dvoukoláku, jenž celkově vážil cca 300 kg. Čtyřdenní cesta do orlovského polesí vedla přes Uhříněves, Kutnou Horu, Golčův Jeníkov a Světlou nad Sázavou. Když konečně došli ke svému cíli, tak si postavili tábor. Chlapci zde strávili nádherné čtyři týdny. Ty přitom využili na sport, pohyb v přírodě a fyzické cvičení. Jídlo si kluci připravovali sami a přitom se přesvědčili, že ani jeho opatřování není žádná hračka. Tábor zaznamenal nečekaný úspěch, a tak se příští rok na podobné dobrodružství vydalo již patnáct skupin.

S rozkvětem skautských a dalších obdobných organizací se tábory začaly šířit přímo kosmickou rychlostí. Vzácností nebyly ani tábory na celé dva prázdninové měsíce. Společné však měly mnoho věcí. Spaní pod stanem, život v přírodě, poznávání tábornických dovedností, hry, soutěže a pevná přátelství, která toho vydržela opravdu hodně dlouho. A dokonce díky tomu přišel na svět i jeden veskrze český vynález, a to podsadový stan, vyžívaný hojně dodnes.

Já osobně se domnívám, že takovéto tábory jsou tím nejlepším, co můžou děti během prázdnin prožít. A zaplať pánbů, že obdobné druhy táborů se konají i dnes v 21. století. A i věřím v to, že se budou konat i v desetiletích dalších.

Bohužel rozvoj civilizace však způsobil i to, že lidé zpohodlněli a že se začali přírodě vzdalovat. A tak nad klasickými tábory pod stanem začaly postupně převládat takové ty tábory, kde se spí v chatičkách či dokonce ve zděných budovách, kde se místo tradičních ešusů jí ve zděných jídelnách z obyčejných talířů a kde se kolikrát sjede sto i více dětí, takže nemají žádnou šanci se vůbec všichni navzájem poznat. Nic proti takovému to druhu táborů, když někomu vyhovuje, tak ať si tam jezdí. Ale narozdíl od nich budou vždy ti, kteří se zúčastňují těch klasických táborů, které jsem popsal v odstavcích výše, nejméně o tři třídy větší táborníci, než tito „chatičkáři“ a „talířníci“.

Samostatnou kapitolou jsou tzv. „příměstské tábory“. Příměstský tábor je jistě užitečná aktivita. Mě osobně se líbí. Tedy až na její název. Jedná se vlastně o takovou aktivitu, že ráno tam rodiče děti přivedou. Ti tam mají během dopoledne i odpoledne nějaký program. A místo, aby tam spali, tak je pak zase rodiče odvedou na noc domů. Když se nad tím vlastně zamyslíme, je to de facto něco na způsob školky. Úžasná věc jak pro děti, které se tam něco naučí, tak i pro rodiče, kteří musí chodit přes den do práce. Ale říkat tomu tábor? Cítíte ten rozdíl? Představte si to, že se po prázdninách sejdou dva kluci a začnou si povídat své zážitky z táborů. Jeden začne vyprávět, jak spal pod stanem, jak si dělal v každý večer v týpýčku oheň, jakou měl úžasnou noční bojovku a jak jim bylo dobře při kytaře na slavnostním táboráku. A druhý zas začne vyprávět o tom, jak byl na táboře, kam ho ráno maminka přivedla, pak si tam přes den hráli a večer ho zase odvedla domů, aby tam přespal v jeho vlastní postýlce. I když se podle mého názoru jedná o užitečnou aktivitu, s táborem to má společného asi tolik, jako například někde u řeky železniční zastávka pro motoráčky s mezinárodním letištěm. Když předškoláci chodí obdobným způsobem do školky, také té školce přeci neříkají tábor.

A tak na klasické tábory v přírodě nedám dopustit. A dokonce se jich snažím každé léto účastnit i jako vedoucí. Vždyť přes rok vedu turistický oddíl a právě jeho vyvrcholením by měl být prázdninový tábor pod stany v přírodě. Doufejme jen, že tzv. hygienici nebo nějací evropští úředníci si nebudou vymýšlet nějaké další nesmyslné předpisy, které by pořádání takovýchto táborů ztěžovalo či dokonce znemožňovalo.

A pro všechny, kteří by snad ještě pořád měli proti tradičním táborům nějaké hygienické připomínky, uvedu jedno. My jsme letošní tábor dělali opět v přírodě. Spalo se v podsadových stanech, jedlo se z ešusů (které si děti samozřejmě myly samy) a přitom počasí nebylo právě nejpřívětivější. Našeho tábora se zúčastnilo přes třicet dětí ve věku od pěti do deseti let (ano i předškoláci). A přitom po celou dobu nikdo neomarodil tak zásadně, že by musel být na marodce či dokonce odjet kvůli tomu předčasně domů. Zajímalo by mne, kolik „chatičkovskotalířových“ táborů se může pochlubit takovouto statistikou.

A tak věřím, že i přes různé módní trendy takovéto typy táborů vydrží nejméně dalších sto let. Náplň se samozřejmě bude vyvíjet, možná přibude i víc zážitkových či adrenalinových programů, které se s rozvojem techniky i materiálů budou stávat bezpečnějšími a bezpečnějšími. Ale samotná podstata těchto táborů zůstane zachována. Život uprostřed přírody, hra a dobrodružství, pevná přátelství, která i po skončení táborů vydrží třeba i mnoho let. Vždyť tím nejhezčím, co děti můžou na táboře prožít, jsou zážitky a dobrodružství, na která budou vzpomínat po celý zbytek života.