Po magických místech kolem trampské řeky

Řeka Sázava odedávna přitahovala trampy a dobrodruhy, a to snad i pro tajemná a magická místa, která se na jeho březích nalézají. A tak jsem se sebral a šel jsem opět po jejich stopách.

V Praze jsem nastoupil na autobus a nechal se s ním odvézt do Stříbrné skalice, a to přímo k řece. Toto městečko se od 16. století vyznačovalo tím, že se zde těžila ruda, a to hlavně stříbrná, zlatá a olověná. A od toho zřejmě vznikl onen přívlastek „Stříbrná“. Dnes se tu těží už jen žula, a to v mohutném lomu, jenž je vidět přímo od Sázavy. Ale stejně bych se přimlouval za to udělat nějaký průzkum, zda se tu pořád ty drahé kovy náhodou ještě někde nenalézají.

A já jsem se tady sebral a šel jsem po červené turistické značce, a to rovnou směr město Sázava. Je to odtud asi tři kilometry, ale cestou se přechází „Kraví hora“, která je zajímavá hned z několika důvodů. Na vrchol jsem začal stoupat z jedné ze zdejších chatových osad. Pak jsem vstoupil do lesa, jenž pokrývá snad celý vršek. Ještě dřív, než jsem vystoupil až na vrchol, všiml jsem si odbočky na vyhlídku. Ta je zajímavá tím, že ve skále je zde přidělaný velký železný kříž. Z vyhlídky je vidět plužinský meandr Sázavy i s chatovými oblastmi, které lemují oba břehy Zlaté řeky.

Kousek za vyhlídkou se nalézá kaplička sv. Prokopa. Je pěkně upravená, ale největší překvapení pro mne bylo, že se v těchto místech nalézají mohutné valy prastarého neolitického hradiště. Valy jsou dlouhé asi 250 metrů a vedou až k vyhlídce s křížkem a ještě k druhé nedaleké vyhlídce. A právě tudy vedla prastará cesta ze Sázavy do Prahy.

Když jsem si vše prohlédl, pokračoval jsem dál. A najednou mne čekala nemilá událost. Aniž by předpověď počasí něco říkala, zpustil se déšť. A protože hlásili pěkné počasí, nevzal jsem si s sebou ani bundu, pláštěnku nebo dokonce něco na převlečení. „Co teď budu dělat?“ Ovšem současně jsem měl i štěstí. Protože jsem se nalézal v lese, tolik jsem nemokl a navíc se jednalo o pouhou asi desetiminutovou přeháňku. Když se déšť uklidnil, udělalo se konečně hezky a to už vydrželo po celý výlet.

Mezitím jsem sestoupil do města Sázava, kde jsem chtěl navštívit několik zajímavých míst. Prvním v pořadí byl sázavský klášter. Ten byl v roce 1032 založen knížetem Oldřichem (právě tím, co si vzal vesnickou selku Boženu) a také sv. Prokopem, jenž zde měl svojí poustevnu a po jejím založení se stal prvním opatem zdejšího kláštera. Pověst vypráví, že kníže Oldřich nechal tento klášter založit jako odměnu za zázrak, když mu Prokop nabídl vodu, která se proměnila ve víno. V 11. století se stal klášter střediskem staroslověnské liturgie, ale v roce 1096 byli mniši z kláštera vyhnáni a ten byl předán benediktinům. A slovanskou liturgii tak samozřejmě vystřídala ta latinská. Naštěstí dnes už se při mších káže zase česky.

Když jsem byl u sázavského kláštera, tedy v místech, kde působil sv. Prokop, nemohl jsem vynechat jeden přírodní útvar, který se k tomuto světci váže. Od kláštera je asi jen kilometr a nazývá se „Čertova brázda“. Pověst vypráví, že lidé Prokopa viděli, jak zapřáhl čerta, jenž ho rušil od motliteb, do pluhu a za pomocí kříže ho popoháněl. A tímto způsobem s ním vyoral hlubokou brázdu táhnoucí se od Sázavy přes Lipany až do Chotouně, kde se tento světec v roce 970 narodil. Čertova brázda je vlastně hluboká rokle, kterou teče nevelký potok, že se ani nechce věřit že by ji dokázal takhle hluboko vyhloubit. Ale říká se, až tento potok vyschne, bude konec světa. A tak jsem si brázdu vyfotografoval a pokračoval dále.

Nejprve kolem Pinkasovy chalupy, ve které se roku 1905 narodil spoluzakladatel Osvobozeného divadla – Jiří Voskovec, a právě tady později napsal s Janem Werichem divadelní hru „Vest Pocket Revue“.

A pak jsem pokračoval dále. Protože ve svých výletech sleduji dějiny českého trampingu, namířil jsem si to k řece. Sem jsem totiž jako kluk jezdíval do kempu. Když jsem byl asi ve druhé třídě, tak právě zde jsem si spolu se svým dědečkem poprvé v životě zkusil, jaké je to řídit loďku - pramici. Později jsem tu příjemné chvíle trávil i s rodinou a také ze školou, kdy jsme tady na konci 9. třídy byli na sportovním kurzu. A tehdy jsem měl dokonce tu čest být členem vítězné družiny našeho kurzu. A tak jsem nemohl tohle památné místo mého dětského trampování minout.

Když jsem došel až k lávce přes Sázavu, nemohl jsem však věřit svým očím. Řadu let jsem zde už nebyl a onen velký kemp mezitím už neexistuje. Místo něj jsou tu zahrady a vily. Splav, který v letních měsících vždy býval obložen kempovou mládeží, zel prázdnotou. Bylo mi z toho smutno. A tak jsem se rozhodl, že půjdu dál. Přejdu lávku a tam mne můj splín částečně přešel. Najednou jsem tam totiž objevil ceduli informující o novém kempu na Sázavském ostrově, který se nalézá nedaleko. A tak se tam půjdu podívat, třeba tam budou mít restauraci, kde bych se naobědval. A skutečně. Nejen, že tu je restaurace, ale dokonce i prostor na stany. A co víc, na pronajmutí jsou zde i stany podsadové. Takže, kdo se v nich ubytuje, bude si zde jistě připadat i jak na letním táboře. Alespoň mám zas tip pro nějakou výpravu svého turistického oddílu, který už třináct let vedu. (viz též www.sazavskyostrov.cz)

Když už jsem v Sázavě, chtěl jsem vidět ještě jedno poměrně zajímavé místo, které se tu má někde nalézat a které je opět spojeno s neolitickou historií pravěku. Jedná se o Bílý kámen, dávný lom, kde se před 6 tisíci lety těžil vápenec. A právě proto jsem se ho rozhodl nalézt. Problém je v tom, že na mých turistických mapách není a dokonce k němu nevede ani žádné značení. Proto jsem se na jeho lokalizování musel optat místních lidí. Ti mne navedli na jeden lesík, jenž se rozprostírá na levé straně silnice ve směru do Bělokozel. A tak jsem se rozhodl jít podle jejich rad. A jeho nalezení bylo skutečně dobrodružství. Chvíli jsem chodil po lesíku a v jednu chvíli jsem dokonce narazil na jeden dětský tábor. „Tak to ne“, už jsem to začal vzdávat. „A tak zkusím jít jednou lesní cestou, která by mne snad měla podle mapy dovézt na zelenou značku vedoucí kolem řeky“. A jak jsem po té lesní cestě šel, najednou jsem se nechtěně ocitl nad nějakým strmým srázem. „Že bych nalezl to, co hledám?“ A tak jsem to pomalu obešel a po stráni jsem sestoupil dolů. V tom se přede mnou objevila asi 20metrová mohutná bílá trojúhelníková skála, jež vypadala, jako by se měla na nějaký Velký pátek otevřít. A to právě bylo ono! To bylo to, co jsem hledal. Bílá skála, kde se v pravěku těžil vápenec. A protože také fandím trampům a životu v souladu s přírodou, potěšilo mne, že se pod převisem nalézá i jednoduchý přístřešek nějakých zdejších trampů. Však také kaňony, které se kousek odtud nalézají, připomínají divoký západ.

A protože jsem se v okolí města Sázavy už dlouho, musím pokračovat dál, tolik času zas také nemám. A proto jsem sešel zpět k oné zelené turistické trase a vydal se směr Sedliště.  Sedliště je vlastně větší chatová osada, a tak jsem se místních osadníků ptal, zda se tu náhodou také neskrývá nějaká ta osada trampská. V tomto směru byla jejich odpověď negativní, a tak jsem se alespoň pokochal pěkným prostředím u řeky plným chat a rekreačních zařízení. A pokračoval jsem dál přes zalesněný vršek do podobné chatové osady, a to jsou Samopše. A pak pořád podél řeky a železniční tratě „Posázavského pacifiku“, kde mne několikrát minul i zdejší motoráček.

A zas dále kolem starého mostu u zaniklé železniční zastávky, až jsem došel do další chatové osady - Přívlaky.

Sázava zde dělá veliký meandr, a tak mne dost překvapilo, že sotva jsem od řeky, která mizí v zákrutě, vystoupil nahoru k chatám, už jsem ji tam dole viděl zase. Ale to už jsem pomalu přicházel na nádraží do Ledečka, které je umístěno mezi dvěma tunely. Podobný tunelový prvek znám i z pražského hlavního nádraží, ale tady je to romantičtější, neboť je to v přírodě.

Od ledečské zastávky vede žlutá turistická stezka přes docela vysoký kopec Žákov. Je to docela krpál, ale alespoň tu v době mého výletu rostlo hodně hub. Ale já jsem na jejich sběr neměl čas, a tak jsem po cestě pokračoval dolů k řece.

Zde se objevují další chatové osady a já po cestě pokračují dále směrem na Poříčko. Mezitím na řece potkávám několik skupin vodáků, kteří mě z jejich loděk na břeh zdraví známým „Ahoj“. A tak všem též rád odpovím „ahoj!“ A to zvlášť důkladněji, když mne takto pozdraví děti. Tento původně námořnický, vodácký a následně i trampský pozdrav se k nám dostal zřejmě před sto lety z Hamburku a nejprve se usadil právě v prvních trampských osadách na Vltavě, Sázavě a Berounce a mezi vodáky. Na jeho původ existuje několik názorů. Buď pochází z anglického „a hoy“, což je anglicky „prám“ nebo li loďka a z toho nejspíš vznikl i anglický pozdrav při spatření lodě „ahoy“. Další teorií je, že se jedná o zkratku z latinského „Ad HOnorem Jesu“, tedy v překladu „Ke cti Ježíše“. Ať už to bylo jakkoliv, převzali ho čeští vodáci a trampové a od nich se přenesl do podvědomí širší veřejnosti. Tak vida, za co všechno českým trampům vděčíme.

Při cestě jsem si také všiml jakési jeskyně nebo spíše štoly, která se skrývá na břehu Sázavy u Malovid. Potkal jsem tu partu kluků ze zdejších chat. A ti mne vybízeli, ať se do ní, pokud mám baterku, rozhodně podívám. Baterku jsem u sebe neměl a navíc mám ještě pořád kus cesty pořád před sebou, takže až dovnitř jsem bohužel nešel. Ale potěšilo mne, že v mnohých klukách stále ještě žije ten dobrodružný průzkumnický duch, jenž by právě jim měl být od přírody vlastní.  Bohužel se mi nikde, ani zde ani na internetu, nepodařilo zjistit, co se zde vlastně těžilo. Ale, protože znám jiné podobné štoly, odhaduji, že mohlo jít o nějakou rudu typu zlata nebo stříbra.

Chaty se nalézají i na druhém břehu Sázavy. A v tom si zdálky všimnu týpýčka a americké vlajky. Že by konečně nějaká klasická trampská osada? Doslova ne, ale něco podobného. Všiml jsem si totiž, že jeden ze zdejších osadníků šel k řece, a tak na něj z druhého břehu zavolám, a zeptám se, co je to tady zač. Jedná se o „Ranch R“, který je zbudován ve westernovém stylu a takhle funguje už několik let. A v současné době zde dokonce probíhá výstava „Western v obrazech“. V každém případě mi jsou všechny podobné počiny ve stylu divokého západu velice sympatické.

 A pokračuji dále přes Vrabov do Českého Šternberku, jenž je vidět už z dálky. Zdejší mohutný hrad byl založen roku 1241 Zdeslavem z Divišova. V 15. století se jeho majitelé stávají Holičtí ze Šternberka. Roku 1467 byl hrad dobit králem Jiřím z Poděbrad a roku 1479 byl opět dalším králem Vladislavem II. vrácen zpět Šternberkům. Roku 1949 byl hrad vyvlastněn a roku 1992 byl opět vrácen potomkovi původních majitelů Zdeňku Sternbergovi.

Co se týká zdejších pověstí, tak se dochovala legenda o sedlákovi, kterého zde čert unesl do pekla, když se zde pod skálou oba schovali před bouří. Při tom zde čert zanechal otisk svého kopyta. A co víc, ta skála se v těchto místech prý na Velký pátek otevírá a sypou se z ní dukáty přímo do řeky. Ale už podruhé se během dnešního výletu setkávám s pověstí o čertovi (Po stopách záhadných bytostí v České kotlině).

A tak mi to samozřejmě nedalo. „Když už jsem v cíli dnešního výletu, tak se tam na ten hrad přeci půjdu podívat“. A tak jsem šel. Udělal několik fotografií. Prohlédl jsem si nádvoří, okolí hradu i nedalekou věž Hladomornu, která dnes slouží jako vyhlídková. A když jsem si to vše prošel, vydal jsem na nádraží, kde jsem počkal na motoráček, který mne odvezl do Čerčan a odtud pak panťák až do Prahy.

A protože mne stejně jako při posledním putování „Krajem, kudy chodívali trampové na osady“ napadla taková trampská rýmovačka, tak jí na závěr přikládám. Třeba, kdyby někoho napadla nějaká melodie,  mohla by z ní být i nějaká písnička k táboráku.

Do přírody pojedu

a tam přežít dovedu.

Mám takový letní plán.

Taky s sebou povezu

ten můj ešus z nerezu,

Batoh, spacák, celtu, stan.

Už tam budu konečně,

v přírodě je báječně,

zase mne tam veze vlak.

Dopravím se až k vodě,

pod stanem jsem v pohodě,

kdyby na mne přišel mrak.

Sedím tady u ohně,

Jídla pití mám skromně

a k obloze stoupá dým.

A až slunce zapadne,

kam ho vítr zavane,

honí se myšlenkám mým.

Zdroje: wikipedie,

Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991

Původ pozdravů - Nazdar - Ahoj a čau.  - (http://estopar.cs-info.cz)

Reportáže z mých dřívějších výprav po historii českého trampingu:

20. Krajem, kudy chodívali trampové na osady

19. Údolím Chroustů za středověkými hrady u Sázavy

18. Z Berouna kolem Staré řeky na keltské oppidum

17. Na běžkách trampským krajem kolem Sázavy

1. – 16. v rubrice: Po stopách trampské historie